Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3686/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýpověď
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3686.14.1
Datum podání21.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3686/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Reného Švece, zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničku, advokátem se sídlem v Praze, Politických vězňů 1272/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1587/2013-116 ze dne 9. 9. 2014, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 18/2011-96 ze dne 7. 12. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 18 C 401/2009-45 ze dne 19. 7. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, která mu byla dána dne 30. 6. 2009 podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je neplatná. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a zrušení usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.

Stěžovatel namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami. Zejména poukazuje na nesprávné posouzení otázky platnosti podpisu výpovědi osobou oprávněnou jednat za zaměstnavatele a poukazuje na nesprávnou aplikaci ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Dále namítá, že nebyly provedeny potřebné důkazy a napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti je platným právním úkonem. Rozvedly na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že výpověď byla podepsána oprávněnými osobami, byla projednána a odsouhlasena odborovým orgánem a byly splněný podmínky ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Soudy řádně osvětlily, že došlo k organizační změně, kdy bylo zrušeno místo právníka, přičemž žalovaný, který vykonával funkci vedoucího právního odboru, byl jediným právníkem společnosti, která ovšem nadále neměla možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Do činnosti ostatních soudů na základě své kasační pravomoci proto ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá jiné procení prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně ostatním soudům (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně platnosti výpovědi, přičemž Ústavní soud neshledal, že by soudy při aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákoníku práce postupovaly svévolně.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru