Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3682/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3682.10.1
Datum podání27.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3682/10 ze dne 4. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. F., právně zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Křemencova 1/185, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č.j. 8 To 480/2009-475, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, č.j. 3 Tdo 900/2010-658, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 - 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2009, č.j. 31 T 68/2009-418, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 400 hodin, a současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 4.000,- Kč, a to společně a nerozdílně se spoluobviněnými. K odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl výše citovaným rozsudkem Městský soud v Praze, který napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a stěžovatele nově shledal vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků. Dále byla všem obžalovaným uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a společně a nerozdílně zaplatit poškozenému škodu ve výši 8.000,- Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na obhajobu, na spravedlivý proces, na výslech svědků a provedení důkazů v jeho prospěch a rovněž měla být porušena zásada nullum crimen sine lege. Odvolacím soudem byl odsouzen za čin, který nenaplňuje znaky skutkové podstaty loupeže (§234 odst. 1 trestního zákona) ani porušování domovní svobody (§ 238 odst. 1 a 2 trestního zákona). Nebylo mu prokázáno, že by měl tušení o úmyslu spoluobžalovaných na násilném zmocnění se peněz poškozeného, nebyl s ním ani srozuměn. K takovému zjištění nebyl proveden ani žádný důkaz, a přesto byl stěžovatel odsouzen. Dále uvedl, že nikoho neoloupil ani jinak k oloupení svou přítomností na místě činu nepřispěl. Konstatoval rovněž, že na uvedené poukazoval i v dovolání, přičemž státní zástupce se s tímto hodnocením de facto ztotožnil. Vyjádření státního zástupce pak nebylo stěžovateli doručeno a tím byla porušena zásada audiatur et altera pars a tím právo na spravedlivý proces. Soudy pouze přihlížely k okolnostem svědčícím v neprospěch stěžovatele.

Stěžovatel opakovaně vedle absence loupežného úmyslu a neoprávněného vstupu namítal i existenci krajní nouze (vzal si část peněz), která byla vyvolána předchozím protiprávním jednáním poškozeného, který vedoucímu směny uvedl nepravdivou informaci, v jejímž důsledku dostal stěžovatel nižší mzdu.

Orgány činné v trestním řízení interpretovaly děj jinak a z výpovědi stěžovatele si vybraly jen to, co se jim hodilo. Uvedl, že byl na místě činu, avšak do pokoje se dostal po zaklepání se souhlasem spolubydlícího poškozeného. To mohl prokázat jeho výslech u odvolacího soudu, soud však jeho provedení nenařídil. Nejvyšší soud pak dovodil vinu stěžovatele z toho, že byl přítomen na místě činu, čímž mohl poskytnou psychickou podporu spolupachatelům v konaném násilí. Závěrem uvedl, že si je vědom, že svůj problém měl řešit jinak a na místě samém měl bránit spoluobžalovanému v páchání násilí, ne toliko nabádat jej, aby poškozenému neublížil. Vše však bylo otázkou několika vteřin. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 68/2009 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl, společně s dalšími dvěma osobami, shledán vinným a odsouzen, jak výše uvedeno, neboť společně vnikli do pokoje poškozeného. Stěžovatel sice vstoupil do pokoje jako třetí, nicméně vstup mu nebyl umožněn souhlasem poškozeného, ale násilím spoluodsouzeného, který poškozeného ihned po otevření dveří napadl a za použití násilí jej dostrkal dovnitř. Stěžovatel vybízel spoluodsouzeného, aby poškozeného nezranil, poškozenému pak sděloval, že si přišli pro vlastní peníze, které jim nebyly, podle jejich informací kvůli jednání poškozeného, vyplaceny. Další spoluodsouzený pak z peněženky poškozeného vybral částku 8.000,- Kč. Poté všichni odešli a následně se o získané peníze rozdělili. Stěžovatel v řízení opakovaně uvedl, že se ani nedopustil násilí, ani se nezmocnil peněz. Soud prvého stupně proto stěžovatele zprostil obžaloby, odvolací a dovolací pak dovodily a dostatečně zřetelně odůvodnily, na základě jakých důkazů považovaly jednání stěžovatele za trestné činy loupeže a porušování domovní svobody.

Z vyjádření státního zástupce k dovolání (č.l. 558 a násl.) neplyne, jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, souhlas s tvrzením stěžovatele o zanedbatelnosti jeho jednání na trestném činu a s tím souvisejícího nenaplnění skutkové podstaty trestného činu. Státní zástupce ve svém vyjádření toliko konstatoval neobratnost ve vyjádření skutkové věty, nikoliv však její vady, případně jiné pochybení, které by bylo způsobilé ke zvrácení rozhodnutí odvolacího soudu. Dospěl přitom k závěru, že dovolací námitky stěžovatele zčásti neodpovídaly dovolacím důvodům a zčásti byly zjevně nedůvodné. Z ustanovení § 265h odst. 2 trestního řádu, kde je upravena povinnost soudu prvého stupně předložit dovolání protistraně, v žádném případě neplyne povinnost předložit následně dovolateli vyjádření protistrany, a tedy zkrácení v právu na spravedlivý proces.

Opravné prostředky ani jednání stěžovatele v řízení před obecnými soudy nenasvědčují, že by požadoval výslech dalších svědků, když ve svých podáních se opakovaně snažil bagatelizovat svoje jednání a deklaroval nesouhlas s jeho označením za trestný čin.

Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, odvolací soud se věcí řádně a důkladně zabýval a na základě důkazů provedených již před soudem prvého stupně dospěl k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Nejvyšší soud reagoval na dovolací námitky a přehledně stěžovateli vysvětlil, proč neshledal dovolání za důvodné. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru