Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3679/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3679.10.1
Datum podání27.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

353/2003 Sb., § 4 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3679/10 ze dne 14. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 11/2010-71 ze dne 6. 10. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 305/2008-35 ze dne 27. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 27. 12. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 22 Ca 305/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla rozhodnutím Celního úřadu Karviná č. j. 50447-05/07-146100-024 - platebním výměrem č. 98-SPD/07 ze dne 11. 4. 2007 doměřena spotřební daň z lihu ve výši 3.543.050,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Celního ředitelství Ostrava č. j. 974-2/08-140100-21 ze dne 10. 9. 2008 zamítnuto. Proti rozhodnutí celního ředitelství podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, která byla rozsudkem tohoto soudu č. j. 22 Ca 305/2008-35 ze dne 27. 10. 2009 zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 11/2010-71 ze dne 6. 10. 2010 byla zamítnuta rovněž následná kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost uhradit spotřební daň, byla vydána v rozporu se zákonem. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že nebyl plátcem této daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů [v ústavní stížnosti omylem uveden zákon o správě daní a poplatků], jak mylně dovozovaly obecné soudy. Zákon totiž za plátce daně označuje osobu, která dopravuje nebo skladuje vybrané výrobky, přičemž takovou osobu nelze ztotožňovat s osobou, která se ve skladovacích prostorách pouze pohybuje, což byl právě případ stěžovatele. Stěžovatel dále konstatoval, že byl v trestním řízení odsouzen za jednání, spočívající ve zkrácení spotřební daně v celkové výši 498.109,- Kč, za což mu byl uložen trest odnětí svobody a peněžitý trest. Za těchto okolností již ovšem nebylo možné jej za týž skutek trestat podruhé doměřením spotřební daně z lihu. Dle názoru stěžovatele měly být správní orgány v tomto ohledu vázány předchozím rozhodnutím soudu v jeho trestní věci. Stěžovatel dále podotkl, že sám Nejvyšší správní soud připustil, že se na provozu skladových prostor podílelo více subjektů, přesto byla spotřební daň vyměřena toliko stěžovateli. Za plátce daně by, dle kritérií uváděných Nejvyšším správním soudem, mohly být považovány rovněž obchodní společnosti DIAMEKOS, s. r. o., a FYTOS CZ, s. r. o., nebylo proto zřejmé, proč byl za takovou osobu označen právě stěžovatel. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 11/2010-71 ze dne 6. 10. 2010 a rozsudek krajského soudu č. j. 22 Ca 305/2008-35 ze dne 27. 10. 2009 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřoval v nesprávné aplikaci ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, tzn. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě toliko opakoval námitky, s nimiž se již krajský a zejména pak Nejvyšší správní soud velice podrobně a důsledně vypořádaly, a to jak co se týče vzniku daňové povinnosti stěžovatele, včetně tvrzení, že plátcem daně mohl být i jiný subjekt (zejm. str. 5-7 rozsudku Nejvyššího správního soudu), tak pokud šlo o rozsah, v němž jsou správní orgány vázány rozhodnutím soudu v trestní věci (str. 7-8 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Interpretaci předmětného ustanovení zákona o spotřebních daních, jakož i dalším závěrům obecných soudů, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo napadená rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru