Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3677/10 #2Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříkodposlech
Dokazování
In dubio pro reo
tlumočník
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3677.10.2
Datum podání23.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.3 písm.e

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 28, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 88


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3677/10 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavních stížností Z. V. a J. O., obou zastoupených Mgr. Janem Maškem, advokátem, AK se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 čj. 4 Tdo 933/2010-3174, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 čj. 11 To 46/2009-2992 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2008 čj. 50 T 3/2007-2834 takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavními stížnostmi předanými k poštovní přepravě dne 20. 12. 2010, resp. 31. 12. 2010, domáhali se Z. V. (dále jen "první obviněný", případně "první stěžovatel") a J. O. (dále jen "druhý obviněný", případně "druhý stěžovatel") zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 50 T 3/2007.

Stěžovatelé v ústavních stížnostech zmínili v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") ze dne 22. 10. 2010, nicméně jeho zrušení v petitu výslovně nenavrhli. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí nalézacího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (srov. usnesení ze dne 15. 1. 1997 IV. ÚS 58/95, Sb. n. u., sv. 7, str. 331).

Ústavní soud současně připomíná obecné pravidlo své judikatury, podle kterého je vždy nezbytné posuzovat spravedlivost řízení v jeho celku. Při uplatňování procesních pravidel pak je třeba zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu s požadavkem spravedlivosti řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k neuplatňování procesních podmínek upravených zákonem. Jelikož v projednávaném případě stěžovatelé označili rozhodnutí o posledním prostředku, mohl je Ústavní soud vzít v úvahu a ústavní stížnosti neodmítl jako nepřípustnou.

Dne 12. 1. 2011 Ústavní soud dle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o spojení podaných ústavních stížností ke společnému řízení z důvodu hospodárnosti, jež bylo nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 3677/10.

II.

Z ústavních stížností, vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 50 T 3/2007 a připojeného spisu III. ÚS 379/10 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 6. 8. 2008 nalézací soud prvního i druhého obviněného (spolu s dalšími obviněnými) uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a odsoudil prvního obviněného k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a druhého obviněného k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Dne 18. 9. 2009 odvolací soud k odvolání prvního i druhého obviněného (a dalších obviněných) a státní zástupkyně v neprospěch obviněných, při nezměněném výroku o vině u těchto obviněných, rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 8. 2008 zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a ve zrušené části nově rozhodl mj. tak, že prvního obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a druhého obviněného k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a šesti měsíců, pro jejichž jejich výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou.

Dne 22. 9. 2010 dovolací soud mj. dovolání prvního i druhého obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2009 odmítl.

Dne 23. 11. 2010 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 379/10 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost V. G., jednoho ze spoluobviněných v trestní věci nalézacího soudu sp. zn. 50 T 3/2007, směřující proti stejným rozhodnutím jako nyní projednávané ústavní stížnosti.

III.

První stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "tedy práva označovaná souhrnně jako právo na spravedlivý proces, včetně práva na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny ... ."

Stěžejní důkazy proti němu, tj. odposlechy telefonních hovorů, označil za nezákonně získané, neboť příslušný soudní příkaz nebyl dle jeho přesvědčení náležité odůvodněn. Dále tvrdil, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů "trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry"; orgánům činným v trestním řízení vytkl, že mu jako cizozemci žijícímu v České republice "až na výjimky neumožnily účast na řízení v jeho rodném jazyce."

Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti namítl nezákonnost odposlechů jeho telefonní stanice v důsledku nedostatečně odůvodněného soudní příkazu k odposlechu; poukázal na nález ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 a tvrdil, že postup soudu byl porušením čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 8 odst. 2 a čl. 13 Listiny. Dále tvrdil porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), principu in dubio pro reo i zásady zákazu tzv. deformace důkazů, jako jednoho z principů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu; poukázal na nález ze dne 7. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05. Porušení práva na řádný proces spatřoval také v nepřipuštění jím navrhovaných důkazů a poukázal na nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05.

IV.

Nalézací soud ve vyjádření k oběma ústavním stížnostem uvedl, že se necítí být oprávněn jakkoliv posuzovat konkrétní výtky v nich obsažené, domáhají-li se jimi stěžovatelé odlišného hodnocení důkazů, případně stěžují-li si na deformaci důkazů nebo na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Konstatoval, že první stěžovatel v hlavním líčení k dotazu nalézacího soudu na potřebu tlumočníka uvedl, že ovládá český jazyk a tlumočníka v řízení nepotřebuje; toto jeho vyjádření učiněné v přítomnosti jeho obhájce je zaprotokolováno. Proto je s podivem, že se ústavní stížností domáhá svých procesních práv, jichž se předtím výslovně zřekl.

Stěžovatelé k vyjádření nalézacího soudu k ústavním stížnostem ve stanovené lhůtě repliku nepodali.

V.

Ústavní soud shledal obě ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné z následujících důvodů.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces přihlédnutím k nezákonně získaným odposlechům

Oba stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy akceptovaly proti nim směřující nezákonně získané důkazy, tj. odposlechy telefonních hovorů; jejich nezákonnost spatřovali v údajné absenci náležitého odůvodnění příkazu soudce k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.).

Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, resp. článek 6 Úmluvy, sice zaručují právo na spravedlivý proces, neupravují však přípustnost důkazů jako takových (což v trestních věcech je především věcí trestního řádu). Ústavní soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska trestního řádu, ale musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou "nezákonnost", a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Listinou či Úmluvou, povahu tohoto porušení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, stížnost č. 5935/02, dostupný na http://www.echr.coe.int). Předpokladem takového postupu ovšem je, že stěžovatelé vyčerpali veškeré procesní prostředky k nápravě tvrzených nezákonností při dokazování, zejména toto údajné porušení namítali v hlavním líčení případně v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu (pokud již dříve nevyužili možnosti podat stížnost vyplývající z ust. § 88 odst. 8 tr. řádu, byla-li jim dostupná).

Z ústavních stížností ani odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2009 Ústavní soud nezjistil jakékoliv náznaky toho, že stěžovatelé tvrzenou nezákonnost příkazů k odposlechu uplatnili již v řízení před obecnými soudy. Z toho důvodu k jejich tvrzení nemohl přihlédnout a posoudil je jako zjevně neopodstatněné.

K právu na spravedlivý proces z hlediska právního posouzení věci obecnými soudy a extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

Stěžovatelé namítali, že právní závěry napadených rozhodnutí obecných soudů byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními; jinak řečeno, nesouhlasili s právním posouzením jejich jednání jako trestných činů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu obecnými soudy je omezená; není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Úkolem Ústavního soudu také není posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu, což v projednávaných případech neshledal.

K právu na spravedlivý proces z hlediska práva na bezplatnou pomoc tlumočníka

První stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obdržel písemný úřední překlad usnesení o zahájení trestního řízení stejně jako usnesení o zamítnutí stížnosti proti tomuto rozhodnutí a že při prvním výslechu bylo tlumočeno autorizovaným tlumočníkem; nebyl si však vědom svého podpisu na prohlášení o schopnosti plně komunikovat v češtině; až v lednu 2007 se před započetím dalšího výslechu vyjádřil tak, že nežádá tlumočníka, a proto ani hlavní líčení nebylo tlumočeno do jeho rodného jazyka. Stěžovatel v ústavní stížnosti současně tvrdil, že "až na výjimky" mu orgány činné v trestním řízení neumožnili účast na řízení v jeho rodném jazyce.

Ústavní soud připomíná, že znění ani účel hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některé ze záruk spravedlivého procesu, v projednávaném případě práva na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny, jestliže prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, resp. práva na bezplatnou pomoc tlumočníka dle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Nicméně, má-li být takové vzdání se práva účinné pro účely Listiny, resp. Úmluvy, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se vzdal některé ze záruk spravedlivého procesu, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).

Z výše uvedených skutečnosti vyplývajících již z ústavní stížnosti samotné je zřejmé, že stěžovatel se svého práva na tlumočníka vzdal ústavně akceptovatelným způsobem.

K právu na spravedlivý proces z hlediska tvrzeného porušení principů presumpce neviny a in dubio pro reo

Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení principů presumpce neviny a in dubio pro reo.

Ústavní soud připomíná, že požadavek vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy), zahrnujícím princip in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)].

Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.

Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud jakož i následně soud dovolací ve vztahu k oběma stěžovatelům postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejich pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění jim zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavních stížností ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutky byly dostatečně prokázány, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhy podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru