Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3675/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkodůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3675.15.1
Datum podání15.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3675/15 ze dne 23. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MIPA Consulting s.r.o., IČ: 438 74 771, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Vinohradská 1888/139, zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 4, Branická 107, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. září 2015 č. j. 17 C 269/2014-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2015, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení označeného rozsudku s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud prvního stupně jí výše označeným rozsudkem uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi za kvalifikovaný certifikát (Česká pošta, s.p.) částku 396 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a nahradit náklady řízení v částce 4 756 Kč (výrok II.), a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, aniž by byly naplněny zákonné předpoklady. Soudní řízení dle tvrzení stěžovatelky neprobíhalo spravedlivě a bylo zatíženo podstatnými vadami, provedené důkazy byly hodnoceny svévolně, nemají oporu ve spise, jsou soudní svévolí a nikoli volným hodnocením důkazů. Vedlejší účastník by měl nést plnou odpovědnost za to, že nedoručil údajně vystavený (což nebylo vůbec prokázáno) certifikát žalované.

3. Stěžovatelka tvrdila, že nemůže obstát ani výrok o nákladech řízení. Vedlejší účastník nepotřebuje zastoupení advokátem, protože se sám zabývá vymáháním pohledávek, a ve věci stěžovatelky se jednalo o jednoduchou, téměř formulářovou žalobu v bagatelní věci. Jedná se tedy o neúčelné náklady, na jejichž náhradu vedlejší účastník nemá v souladu s ústavní judikaturou nárok.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

7. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého, pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.

8. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně se celou věcí i uloženou povinností k náhradě nákladů řízení zabýval, své rozhodnutí náležitě odůvodnil dle ustanovení § 157 o. s. ř. a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.

9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem a vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

10. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rysů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

11. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru