Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 367/03Usnesení ÚS ze dne 21.04.2004Okamžité zrušení pracovního poměru

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelMINISTERSTVO - zahraničních věcí
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 24/33 SbNU 465
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.367.03
Datum podání07.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a

65/1965 Sb., § 53 odst.1 písm.b, § 46

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004

U 24/33 SbNU 465

Okamžité zrušení pracovního poměru

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 367/03 ve věci ústavní stížnosti České republiky-Ministerstva zahraničních věcí proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 6. 2001 sp. zn. 13 Co 131/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 7. 11. 2000 sp. zn. 27 C 196/99, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné stěžovatelem je neplatné, a současně byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na určení, že pracovní poměr účastníků trvá, a ve věci návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 7. 2003, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 13 Co 131/2001, kterým tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné přípisem stěžovatele ze dne 4. 10. 1999 je neplatné, a současně zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr účastníků trvá.

Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že Ing. J. F. (dříve žalobce) byl jako pracovník stěžovatele v době od 18. 8. 1997 do 30. 6. 1999 zaměstnán ve funkci rady na velvyslanectví České republiky v Záhřebu v Chorvatské republice. V době jeho působení v této funkci byly zjišťovány závažné nedostatky v plnění jeho pracovních úkolů a v porušování jeho pracovní kázně, které mu byly od prosince 1998 opakovaně vytýkány generální inspekcí stěžovatele i velvyslancem s upozorněním na ztrátu důvěry, na možnost výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, s použitím mzdového postihu a s upozorněním, že byl dán návrh na odvolání z funkce. Z těchto důvodů bylo jeho služební přidělení ke dni 30. 6. 1999 ukončeno a byl přemístěn do aparátu stěžovatele v ústředí v Praze. Po jeho odchodu ze zastupitelského úřadu, a to v srpnu 1999, bylo sděleno velvyslancem do ústředí stěžovatele, že ve vztahu k osobě Ing. J. F. (dále jen "žalobce") je podezření z nezákonné činnosti spočívající v padělání nájemních smluv s cílem účtovat nájemné ve vyšší částce, než která byla pronajímateli skutečně vyplácena.

V době působení žalobce na ústředí stěžovatele se opakovaně projevovaly další nedostatky v jeho v pracovní kázni, konkrétně v nevyužívání pracovní doby.

Dne 1. 10. 1999 sdělila generální inspekce stěžovatele jeho pracovněprávnímu a mzdovému odboru, že z dokladů bylo zjištěno u služebního bytu žalobce v Záhřebu porušení § 73 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 2 zákoníku práce. S přihlédnutím k předchozím závažným a opakovaně vytýkaným nedostatkům v plnění pracovních úkolů a porušování pracovní kázně byl s žalobcem dne 4. 10. 1999 okamžitě zrušen pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to se souhlasem odborové organizace stěžovatele. Současně generální inspekce stěžovatele podala dne 8. 10. 1999 podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního řádu Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 oznámení o podezření ze spáchání trestného činu podle § 250 a § 125 trestního zákona.

K žalobě žalobce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 tak, že rozvázání pracovního poměru stěžovatelem je neplatné, protože stěžovatel nedodržel subjektivní lhůtu jednoho měsíce podle § 53 odst. 2 zákoníku práce, která započala běžet dnem návratu žalobce ze zahraničí.

Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně jak ohledně počátku běhu této subjektivní lhůty, který podle jeho názoru nerespektoval okamžik, kdy se stěžovatel o důvodu skončení pracovního poměru dověděl, a nesouhlasí ani s dobou skončení této jednoměsíční lhůty, kterou soud prvního stupně údajně zcela chybně stanovil na den 30. 7. 1999.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že subjektivní lhůta začala zaměstnavateli běžet dnem zjištění podezření o hrubém porušení pracovní kázně pracovníkem, tj. dne 24. 8. 1999, z tohoto důvodu proto subjektivní lhůta údajně skončila dnem 24. 9. 1999.

S ohledem na výše uvedené právní závěry obou obecných soudů stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které spočívá v tom, že odvolací soud si "sám stanovil subjektivní lhůtu", aniž přihlédl k tomu, že k tomuto datu šlo o pouhé neověřené podezření o hrubém porušení pracovní kázně. Skutečnost, že vytýkanou neomluvenou absenci žalobce v zaměstnání v září 1999 prohlásil odvolací soud za nepřezkoumatelnou, představuje podle přesvědčení stěžovatele i porušení jeho procesních práv, spočívajících v nemožnosti podat proti takto "chybně stanovené subjektivní lhůtě" odvolání.

V postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatel rovněž porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť v řízení byla stěžovateli údajně odňata možnost vyjádřit se ke všem důkazům a soudy nehodnotily jím navržené důkazy v jejich vzájemných souvislostech.

Pokud se obecné soudy v řízení vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatele o zvlášť hrubém porušení pracovní kázně v době působení žalobce na zastupitelském úřadu v Záhřebu, a to z důvodu prekluze subjektivní lhůty, došlo tímto postupem označených soudů podle názoru stěžovatele rovněž k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť obecné soudy uplatnily soudní moc mimo rámec vymezený zákonem, když takto rozhodly při "extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutečnostmi a jimi vyvozenými právními závěry".

V další části ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání (byť v petitu ústavní stížnosti předmětné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1529/2002 nenapadá) a s odvoláním na závěr blíže neoznačeného vrchního soudu tvrdí, že ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neposkytovalo odvolacímu soudu oprávnění, aby prohlásil dovolání za přípustné jen podle své úvahy.

Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že obecné soudy všech tří stupňů porušily při svém rozhodování rovněž jeho právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. 27 C 196/99 se zjišťuje, že v právní věci žalobce proti stěžovateli bylo rozhodnuto tak, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem stěžovatele žalobci ze dne 4. 10. 1999 je neplatné. Dále rozhodl soud prvního stupně pod bodem II. výroku rozsudku o zamítnutí žaloby na určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným trvá.

Soud prvního stupně dovodil, že rozhodujícím důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru bylo opakované nedodržování (nevyužívání) pracovní doby žalobcem, když prekluzivní lhůta podle § 53 odst. 2 zákoníku práce začala běžet až prvním dnem následujícím po poslední absenci.

Ve věci bylo prováděno dokazování zejména listinnými doklady stěžovatele, z nichž zejména z dopisu stěžovatele ze dne 4. 10. 1999 soud prvního stupně zjistil, že tímto dopisem stěžovatel okamžitě ruší pracovní poměr s žalobcem podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. V odůvodnění je uvedeno, že ze záznamu generální inspekce stěžovatele ze dne 1. 10. 1999 bylo zjištěno, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem tím, že nedodržel právní předpisy ani další předpisy vztahující se k práci hospodáře na zastupitelském úřadu v Záhřebu. Tomuto úřadu neoprávněně vyúčtoval vyšší částku za pronájem svého služebního bytu, než skutečně zaplatil pronajímateli, neuhradil škody na zařízení předmětného bytu, stejně jako nezaplatil za služby související s montáží soukromého satelitu.

Po návratu na ústředí stěžovatele v Praze žalobce nedodržoval, a tedy ani plně nevyužíval pracovní dobu, aniž se řádně omluvil nebo zmeškanou dobu po předchozí domluvě se svým nadřízeným řádně napracoval. Uvedený dopis převzal žalobce dne 4. 12. 1999.

Soud prvního stupně z přehledu docházky žalobce za období od 1. 7. 1999 do 4. 10. 1999 zjistil, že ve dnech 13. 7., 14. 7. a od 19. 7. do 28. 7. 1999 jsou vykazovány pozdní příchody žalobce do zaměstnání, které se pohybují nejčastěji kolem 8.30 hod., přičemž pracovní doba byla stanovena od 7.45 do 16.15 hod. Rovněž v měsíci srpnu jsou vykazovány pozdní příchody do práce, ty jsou většinou omluveny z důvodu pozdního příjezdu vlaku.

Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda stěžovatel dodržel prekluzivní lhůtu podle § 53 odst. 2 zákoníku práce ve vztahu k porušení pracovní kázně žalobcem v cizině jako důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, a dospěl k závěru, že subjektivní prekluzivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru (§ 53 odst. 2 zákoníku práce) ve spojení s § 46 odst. 3 zákoníku práce skončila dnem 30. 7. 1999. S ohledem na výše uvedený právní závěr o prekluzi subjektivní lhůty se soud prvního stupně dále v řízení nezabýval porušením pracovní kázně žalobce v cizině, a posuzoval jen důvody uváděné stěžovatelem ve vztahu k nedodržování pracovní doby žalobcem v období od 1. 7. 1999 do 4. 10. 1999.

V této otázce soud prvního stupně shrnul dosavadní výsledky dokazování a konstatoval, že žalobce měl krátkodobé absence (pozdní příchody do práce) v měsíci červenci a srpnu 1999, ty byly zaviněny podle jeho vysvětlení tím, že po náhlém návratu z ciziny neměl kde bydlet, neboť jejich byt v Praze byl pronajat až do konce srpna, jeho rodina bydlela na Moravě a on sám musel dojíždět do zaměstnání z Liberce. O této situaci byla informována jeho nadřízená, se kterou se dohodl, že po odpadnutí těchto problémů si chybějící hodiny napracuje, což přehled docházky potvrzuje (neboť od září 1999 vykazuje evidence docházky žalobce postupné napracovávání zameškaných hodin). Za této situace podle názoru soudu prvního stupně nelze považovat pozdní příchody žalobce do zaměstnání v červenci a srpnu 1999 za zaviněnou absenci s tím, že poslední pokračující krátkodobá absence žalobce je vyznačena dne 2. 9. 1999.

Z důvodu posouzení zachování lhůty zkoumal soud prvního stupně docházku žalobce v období od 2. 9. do 4. 10. 1999 a dovodil, že krátkodobou absenci ve dnech 2. 9. a 17. 9. 1999 nelze považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem s přihlédnutím k tomu, že v ostatních dnech v měsíci září žalobce odpracoval vyšší počet hodin, a to nad rámec stanovené pracovní doby.

Za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi účastníky je neplatné.

Ve vztahu k návrhu na určení, že pracovní poměr nadále trvá, dospěl tento soud ke zjištění, že na požadovaném určení žalobce neprokázal naléhavý právní zájem, neboť rozvázání pracovního poměru stěžovatelem bylo neplatné.

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatelem, a doplnil dokazování k vytýkanému porušení pracovní kázně žalobce v době jeho působení na zastupitelském úřadu v Záhřebu. V tomto směru z dopisu velvyslance České republiky, PhDr. J. K., ze dne 24. 8. 1999 adresovaného JUDr. B. K., řediteli personálního a mzdového odboru stěžovatele, dovodil, že stěžovatel mohl platně okamžitě zrušit se žalobcem pracovní poměr za předpokladu, že okamžitému zrušení skutečně předcházely vytýkané důvody, a tento úkon učinil stěžovatel ve lhůtě do jednoho měsíce po návratu žalobce z ciziny, a za předpokladu, že by se žalobce ještě za svého pobytu v cizině dověděl o tom, že porušil pracovní kázeň odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru. Protože však tyto podmínky splněny nebyly (žalobce se o tomto důvodu dověděl až v srpnu 1999; lhůta jednoho měsíce by skončila dne 24. 8. 1999), bylo okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelem neplatné.

Dosavadní závěry doplnil odvolací soud i o zjištění, že přípis stěžovatele ze dne 4. 10. 1999 neobsahoval náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 zákoníku práce, neboť v něm nebyl dostatečně skutkově vymezen důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a nebyl ve stanovené lhůtě doručen žalobci.

Ze všech těchto důvodů se proto podle názoru odvolacího soudu není vůbec možné zabývat tvrzením stěžovatele o zvlášť hrubém porušení pracovní kázně za doby působení žalobce na zastupitelském úřadě v Záhřebu, a to pro prekluzi tohoto důvodu.

Další důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uváděný stěžovatelem (nedodržování pracovní doby) označil odvolací soud pro jeho nekonkrétnost za natolik nejasný, že údajně nedává odvolacímu soudu ani možnost posoudit, zda vůbec šlo o porušení pracovní kázně či zda dokonce šlo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které by odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru.

Ve věci rozhodoval rovněž Nejvyšší soudu, a to usnesením ze dne 11. 4. 2003 č. j. 21 Cdo 1529/2002-114, kterým odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Vzhledem k tomu, že předmětné usnesení dovolacího soudu stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadá, Ústavní soud neviděl důvod se jím při posuzování ústavní stížnosti zabývat.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům i vedlejšímu účastníku řízení.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření zdůraznil, že stěžovatel především nesouhlasí s právním posouzením věci, které vyznělo v závěr, že přípis obsahující okamžité zrušení pracovního poměru byl žalobci doručen až po uplynutí subjektivní jednoměsíční lhůty uvedené v § 53 odst. 2 zákoníku práce. Jde tedy podle jeho názoru spíše o přezkoumání pravomocných rozhodnutí Ústavním soudem jako další soudní instancí.

V další části vyjádření účastník řízení odkazuje na svůj právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku, na němž i nadále trvá, a konstatuje, že jednání před odvolacím soudem byla veřejná, proběhla za účasti právního zástupce stěžovatele, který měl možnost se k věci vyjádřit.

Vedlejší účastník Ing. J. F. ve svém stanovisku zdůraznil, že Ústavní soud by měl ústavní stížnost odmítnout z důvodu uvedeného v § 43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle jeho názoru musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost až po odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, byla podána opožděně, neboť posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo rozhodnutí o odvolání.

Stěžovatel není podle názoru vedlejšího účastníka subjektem, který by se mohl dovolávat porušení základních práv a svobod zaručených Listinou, neboť ochrany ústavně garantovaných práv se údajně může dovolávat výhradně fyzická osoba. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník považuje dosavadní postup stěžovatele ve věci za "šikanozní", žádá, aby Ústavní soud v souladu s § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. uložil stěžovateli povinnost uhradit mu "náklady řízení".

Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a všem ostatním skutečnostem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve Ústavní soud zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. zda byla podána včas a osobou oprávněnou. Při posuzování včasnosti ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění do jeho novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., tj. ve znění platném do 31. 3. 2004, a z obsahu sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas.

Pokud se týká otázky, zda je stěžovatel osobou aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti, i v tomto případě dospěl ústavní soud ke kladnému závěru, neboť i když je stěžovatel jako organizační složka státu orgánem veřejné moci, v případě pracovněprávních vztahů vystupuje jako subjekt právních vztahů soukromoprávního charakteru, a stává se proto nositelem (subjektem) základních práv a svobod. V dané právní věci je tedy stěžovatel aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, neboť navíc je zcela zřejmé, že v pracovněprávních vztazích nevystupuje v pozici "vrchnostenské", nýbrž v postavení rovném; není od věci zdůraznit, že obecná platnost ústavní zásady rovnosti pro celou oblast pracovního práva je deklarována ve všeobecných ustanoveních zákoníku práce.

Dále se již Ústavní soud zabýval meritem projednávané věci.

Povinnosti zaměstnance lze rozdělit na povinnosti základní, vyplývající z pracovního poměru, které jsou obsaženy v § 35 odst. 1 písm. b) zákoníku práce; jde o povinnost konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň. Pojem "pracovní kázeň" v sobě zahrnuje povinnost zaměstnance dodržovat povinnosti vyplývající z pracovního poměru a uložené zaměstnanci obecně závaznými právními předpisy, zejména zákoníkem práce, dále vnitřními předpisy zaměstnavatele a závaznými pokyny nadřízených pracovníků. Pokud dojde k porušení pracovní kázně zaměstnancem, je nutné vždy zkoumat, zda jde o porušení zaviněné, s tím, že porušení pracovní kázně, byť není pojmově nikde definováno, rozlišuje zákoník práce ve třech intenzitách (stupních): (soustavné) méně závažné porušení, závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Pouze porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity je důvodem podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť jen tento svým charakterem výjimečný jednostranný právní úkon umožňuje použití tohoto institutu ukončení pracovního poměru. Skutečnost, že jde o mimořádný právní úkon, zvýraznil zákonodárce tím, že pro tento velmi vážný zásah do dosud existujících pracovněprávních vztahů stanovil lhůtu jednoho měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu k okamžitému zrušení. Přitom počátek běhu této jednoměsíční prekluzivní lhůty je vykládán současnou právní teorií i praxí tak, že k vědomosti zaměstnavatele dochází již tím, že se o něm doví zaměstnanec, který je bezprostředně nadřízen tomu, kdo pracovní kázeň porušil.

S ohledem na charakter citovaného zákonného ustanovení, které patří k právním normám s neurčitou hypotézou, je vždy úkolem příslušného soudu, aby podle svého uvážení s ohledem na všechny okolnosti případu sám tuto hypotézu vymezil. Je tedy věcí soudu, aby posoudil, zda zaměstnanec se dopustil zaviněného porušení pracovní kázně, a v případě kladného závěru rozhodl, o jaký stupeň porušení pracovní kázně se v daném případě jednalo. V tomto svém uvažování není soud omezován žádnými konkrétními hledisky či mantinely, ale bere v úvahu pouze specifika dané věci a podpůrně i platnou judikaturu obecných soudů. Podle dosavadní soudní praxe se za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem považuje např. déle trvající neomluvená nepřítomnost zaměstnance v práci, krádež majetku většího rozsahu, fyzické napadání, požívání alkoholických nápojů apod.

V dané právní věci bylo mezi účastníky řízení nepochybné, že stěžovatel dopisem ze dne 4. 10. 1999 sdělil žalobci, že s ním podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto postupu spatřoval stěžovatel v tom, že při výkonu práce hospodáře na Zastupitelském úřadu České republiky v Záhřebu porušil právní předpisy a interní předpisy stěžovatele, způsobil tak stěžovateli škodu, a po návratu ze zahraničí zpět na ústředí nedodržoval a tedy ani plně nevyužíval pracovní dobu. Jak vyplývá z obou napadených rozsudků, oba obecné soudy se správně zaměřily na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny základní náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 zákoníku práce, zda byl uplatněn důvod taxativním způsobem vymezený v § 53 odst. 1 zákoníku práce, a zda tak učinil ve lhůtě uvedené v § 53 odst. 2 zákoníku práce. Při posuzování těchto zásadních otázek dospěly oba obecné soudy ke shodnému právnímu závěru, a sice že určily, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelem je neplatné. Tento shodný právní závěr oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily a vysvětlily, jaká skutková zjištění vzaly za základ svého rozhodování a proč tak učinily. Podle § 132 o. s. ř. oba soudy hodnotily důkazy podle své úvahy, a to jak každý důkaz jednotlivě, tak i všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Z pohledu dodržení procesních pravidel oběma obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádná pochybení, která by odůvodnila tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelem, pokud ten tvrdí, "že si soud sám stanovil subjektivní lhůtu", neboť v tomto směru oba soudy vycházely z výsledků poměrně podrobného dokazování a oba shodně dospěly k závěru, že tvrzeným porušením pracovní kázně při výkonu práce žalobce na Zastupitelském úřadu České republiky v Záhřebu se nelze zabývat "pro prekluzi tohoto důvodu" podle § 53 odst. 2 zákoníku práce. Zatímco soud prvního stupně ve vztahu k tvrzenému porušení pracovní kázně spočívajícímu "v nedodržování a tedy ani plnému nevyužívání pracovní doby žalobcem po návratu do ústředí" nespatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud se v této otázce postavil na stanovisko vyjadřující, že takto vymezený důvod nesplňuje formální náležitosti uvedené v § 55 zákoníku práce.

Ačkoli tedy oba obecné soudy měly při posouzení žaloby v posledně uvedeném případě odlišné důvody pro své rozhodnutí, přesto odvolací soud nepochybil, pokud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť pro postup podle § 219 o. s. ř. je podstatnou pouze skutečnost, aby v rozhodnutí soudů obou stupňů došlo ke "shodě výroků". S ohledem na rozsah doplněného dokazování soudem odvolacím (podle § 213 o. s. ř.) nedospěl rovněž Ústavní soud k závěru, že tímto postupem byly porušeny zásady dvojinstančnosti řízení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnísoud nezjistil, že by rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 č. j. 13 Co 131/2001-73 došlo k porušení stěžovatelem označených článků Listiny.

Ústavnísoud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ze stejného důvodu Ústavnísoud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti "napadeného rozhodnutí", neboť tento návrh sleduje osud ústavní stížnosti.

Ve vztahu k návrhu vedlejšího účastníka na "úhradu nákladů řízení" Ústavnísoud neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru