Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3667/18 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkSmlouva
úvěr
žaloba/na určení
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.3667.18.1
Datum podání09.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3667/18 ze dne 12. 2. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Jánem Legerským, hostujícím evropským advokátem, se sídlem v Trenčíně, nám. sv. Anny 15/25, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, se sídlem v Kunovicích, V Grni 759, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, č. j. 32 Cdo 1814/2018-261, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 28 Co 320/2016-199, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a obchodní korporace PERFECT INVEST, a. s., se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 34/28, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že mezi ním a vedlejší účastnicí neexistuje právní vztah ze smlouvy o úvěru. Žaloba stěžovatele byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 C 28/2014-169, pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta a stěžovateli bylo uloženo nahradit protistraně náklady řízení. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem uvedený verdikt potvrdil a uložil stěžovateli nahradit náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a též mu uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.

Stěžovatel namítá porušení práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož jím podaná určovací žaloba představovala legitimně uplatněný nárok, jímž se stěžovatel domáhal soudní ochrany svého základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Naléhavý právní zájem stěžovatel prokázal a obecné soudy mu odmítnutím věcného projednání žaloby odepřely soudní ochranu. Svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu soudy ani dostatečně neodůvodnily.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně jiným orgánem. Přitom postup k ochraně práv jednotlivce není primárně upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva (v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Právo na soudní ochranu, jehož aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektovat právní jistotu, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva [viz nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319)]. Zákonodárce je tak nadán pravomocí přístup k soudu přiměřeně omezit, což je případ podmínky naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. i přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Jestliže soudy postupovaly podle zákona a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nemá Ústavní soud žádný důvod na jejich rozhodnutích cokoli měnit. Ústavní soud respektuje převažující zdrženlivost obecných soudů k meritornímu projednávání určovacích žalob, pramenící z jejich implicitní kolize se žalobou na plnění, a též z jejich potenciální "nevykonatelnosti" (nález sp. zn. I. ÚS 1440/14 ze dne 11. 7. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že vyhovění žalobě by nevytvořilo právní rámec, který by byl zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, naopak by vznikla nejistota, jaká plnění z neplatné smlouvy si účastníci mají vracet. Stěžovatelem podaná určovací žaloba podle závěrů obecných soudů nebyla s to eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty účastníků v právním vztahu. Stěžovatel ve skutečnosti podáním žaloby sledoval spíše záměr oddálení či zmaření uspokojení pohledávky vedlejší účastnice z úvěrové smlouvy, čemuž nasvědčuje skutečnost, že v průběhu řízení ztratil oprávnění k podnikatelské činnosti a dále vystupuje jako nepodnikající fyzická osoba, jakož i další soudní řízení, jež před obecnými soudy vede. Žaloba nepůsobila preventivně, neodstraňovala definitivně spory účastníků a nestavěla tak jejich právní vztahy najisto, jak vyžaduje ustálená rozhodovací praxe vztahující se k existenci naléhavého právního zájmu.

Stěžovatel postavil přípustnost dovolání na otázce, zda je naléhavý právní zájem skutečně nutno vyžadovat i v případě žaloby na určení neexistence právního vztahu (tzv. negativní určovací žaloby). Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, jelikož předestřená otázka vyplývá přímo z dikce zákona a nevzniká prostor pro jiný výklad. Ani z odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1440/14 se podle Nejvyššího soudu nepodává, že by u negativní určovací žaloby nemusela být naplněna podmínka naléhavého právního zájmu. Uvedený závěr nemá Ústavní soud důvod rozporovat. Ačkoli chybný výklad podústavního práva by mohl být způsobilý zasáhnout právo účastníka řízení na soudní ochranu (zde na přístup k soudu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, o takový případ v projednávané věci nejde. Závěr Nejvyššího soudu, že dikce § 80 o. s. ř. je jasná a nepřipouští alternativní výklad, je logický a nezpochybnitelný.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru