Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3661/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kladno
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3661.14.1
Datum podání20.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 421, § 420


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3661/14 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ladislavy Sýkorové, zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Praha, Vinohradská 18, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 5. 2011 č. j. 21 C 108/2008-148 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 č. j. 25 Co 526/2011-177, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 308 924,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že přestože soud prvního stupně na předmětnou věc nesprávně aplikoval ustanovení § 420 občanského zákoníku, neboť se jedná o případ zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu podle § 421 občanského zákoníku, věcně rozhodl správně. Škůdcem ve smyslu § 420 občanského zákoníku byl syn žalovaného, který neoprávněně použil vozidlo, svěřené stěžovatelkou žalovanému za účelem opravy. Žalovaný odpovídá ve smyslu § 421 občanského zákoníku pouze za poškození vozidla, které od stěžovatelky převzal, nikoli za další škodu, jež jí vznikla ve formě uhrazeného parkovného. Příčinná souvislost mezi objektivní odpovědností žalovaného podle § 421 občanského zákoníku a tvrzenou škodou ve formě uhrazeného parkovného není tedy podle odvolacího soudu dána. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 3340/2012-211 odmítl.

Stěžovatelka, která se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, nesouhlasí se závěry soudů všech stupňů. Tvrdí především, že předmětné vozidlo muselo být garážováno jako následek dopravní nehody a nekvalifikované opravy provedené žalovaným. Důsledkem obojího byl odvoz vozidla do Nizozemí, kde je registrováno a kde neprošlo technickou kontrolou a muselo být parkováno. Přestože žalovaný nebyl přímým viníkem dopravní nehody, nezabezpečil vozidlo tak, aby jej jeho syn nemohl odcizit a způsobit dopravní nehodu. Podle stěžovatelky rozhodnutími soudů došlo k porušení § 415, § 420 a § 427 občanského zákoníku a jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy všeobecného soudnictví (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem ostatním soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by ostatní soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně intepretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vysokými náklady na několikaleté garážování vozidla v Nizozemsku byl pečlivě odůvodněn. Odvolací soud v této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, v daném případě mezi stěžovatelkou tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti žalovaným (v rámci jeho odpovědnosti za poškození věci převzaté od stěžovatelky za účelem opravy) jde o zprostředkovanou příčinu a nikoliv o příčinu přímou. Není tedy naplněn odpovědnostní předpoklad existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.

Přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla pouze zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu, bylo - aby Ústavní soud nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobeno ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatelka v odůvodnění stížnosti (bez dalšího) zmiňuje. Nicméně podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší (i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud není do této činnosti v zásadě oprávněn zasahovat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13). Ústavní soud tedy nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se tak toliko zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2929/09). V projednávaném případě však žádné takové pochybení shledáno nebylo.

Ústavní soud uzavírá, že soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za svévolná. Ústavní soud dále připomíná, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V projednávané věci důvod k přehodnocení závěrů soudů ohledně neexistence příčinné souvislosti v dané věci neshledal.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru