Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 366/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Náchod
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.366.15.1
Datum podání04.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 366/15 ze dne 29. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zhpravodaj) o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 3 T 285/2013, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2014 č. j. 12 To 101/2014-458 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 č. j. 6 Tdo 1447/2014-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Tohoto zločinu se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že opakovaně vylákal od poškozených půjčky finančních prostředků, které jim nevrátil. Svým jednáním způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 1 730 250,- Kč. Za uvedený zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobodu v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Podstatou stěžovatelových námitek je tvrzení, že Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v dovolání. Nesouhlasí s tím, že by v rámci svého dovolání argumentoval především skutkovými okolnostmi případu. Uvádí, že v dovolání se soustředil především na nepřezkoumatelnost výroku odvolacího soudu a nesprávné hodnocení věci. Dovolací soud se podle stěžovatele zabýval primárně argumentací, kterou stěžovatel označil za druhotnou. Stěžovatel dále polemizuje s jednotlivými skutkovými a právními zjištěními trestních soudů v dané věci.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Jak Ústavní soud trvale zdůrazňuje, jeho úkolem je výhradně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nemůže vystupovat v roli další přezkumné instance v rámci trestního řízení. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž výsledek tohoto hodnocení musí důkladně a logicky vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu pak může dojít pouze výjimečně, a to tehdy, když právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95). Daný případ však pod žádnou z těchto výjimek nelze podřadit.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výše popsané námitky již stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení a trestní soudy se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí, lze přitom zejména odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.

Dovolací soud se rovněž dostatečně zabýval námitkou stěžovatele o tom, že odvolací soud pochybil, pokud věc neposoudil i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Ústavní soud v této souvislosti souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že uplatnění norem trestního práva a s tím spojené vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného nemůže zásadně bránit skutečnost, že hodnocená věc má primárně soukromoprávní povahu.

Ústavní soud dále dodává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12). Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení k tomu mimo jiné připomíná, že poškození přistoupili k trestněprávnímu řešení věci až poté, co stěžovatel v civilním řízení iniciovaném poškozenými prezentoval pro ně nepřijatelný způsob obrany vůči vydanému platebnímu rozkazu. Nelze tedy souhlasit s tvrzeními stěžovatele, že se dovolací soud řádně nevypořádal s námitkami obsaženými v jeho dovolání.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru