Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3641/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 4
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
dovolání/přípustnost
nemovitost
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3641.17.1
Datum podání22.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

131/2000 Sb., § 43 odst.1

40/1964 Sb., § 671

99/1963 Sb., § 243c odst.1, § 237, § 241a odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3641/17 ze dne 27. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Hotel Paulíny, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Horáčkova 1096/2, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 1015/2017-403, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Městské části Praha 4 jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka (právní nástupkyně Dr. Viliama Paulíny) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala proti Městské části Praha 4 (dále jen "vedlejší účastnice") jakožto dřívější pronajímatelce zaplacení částky 8 636 580 Kč s příslušenstvím jako protihodnotu toho, o co se v důsledku odsouhlasených a uskutečněných změn zvýšila hodnota předmětu nájmu - nemovitosti č. p. X1, pozemků parc. č. X2 a X3 a části pozemku parc. č. X4, vše v kat. území Krč (dále jen "předmět nájmu").

Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 38 C 58/2013-256, zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že stěžovatelce při ukončení nájmu nevznikl nárok na zaplacení toho, o co se v důsledku změn zvýšila hodnota předmětu nájmu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 21 Co 247/2016-355, potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že dodatek č. 5 smlouvy o nájmu, na základě kterého se měla stát stěžovatelka namísto Dr. Viliama Paulíny nájemnicí předmětu nájmu, je neplatný, a tudíž není stěžovatelka aktivně legitimovaná k podání žaloby.

Stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 1015/2017-403. Podle dovolacího soudu stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 241b odst. 3 o. s. ř. Namítané vady řízení nezakládají přípustnost dovolání, stěžovatelka v dovolání uplatnila (zakázané) skutkové novoty a brojila proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů. Některé námitky uplatnila stěžovatelka poprvé až v dovolání, a proto se s nimi logicky nemohl odvolací soud vypořádat.

Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 22. 11. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zejména namítá, že v dovolání stěžovatelka uplatnila řádný dovolací důvod, a proto nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu o existenci vady podaného dovolání, pro kterou nelze v řízení pokračovat. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na "ryzí námitku směřující k právnímu posouzení věci, zejména v otázce platnosti dodatku č. 5 ze dne 22. 6. 2007 ke Smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 8. 1992." A dále stěžovatelka cituje příslušnou část dovolání týkající se uvedené námitky. Závěr Nejvyššího soudu lze pro výše uvedené považovat za exces, v jehož důsledku bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu.

Nejvyšší soud se vyjádřil k ústavní stížnosti toliko odkazem na odůvodnění napadeného usnesení a vedlejší účastnice se nevyjádřila.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud si vyžádal spis k posuzované věci a po jeho prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance, jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda existují předpoklady přípustnosti dovolání a zda je ve věci dán způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Je povinností stěžovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti - mj. výslovně označila část právního posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a k tomu snesla odpovídající argumentaci, v čem nesprávnost spatřuje.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na část dovolání, v níž namítala nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud ignoroval existenci tzv. doložky o splnění podmínek podle § 43 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. a ve které rovněž namítala procesní vady odvolacího řízení, jejichž důsledkem jsou chybná skutková zjištění. K tomu lze pro stručnost uvést, že k námitce vady řízení lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání. Námitku týkající se existence doložky o splnění podmínek uplatnila stěžovatelka až v dovolání, byť byla odvolacím soudem poučena o možném jiném právním názoru, a mohla tedy uvést argumentaci již před odvolacím soudem. Jde tedy z hlediska dovolacího řízení o námitku opožděnou, navíc skutkovou, a tedy nepřípustnou, jak přesvědčivě vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.

Postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru