Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 364/2000Nález ÚS ze dne 08.08.2002Možnost vyhovět pouze částečně žalobě na uzavření dohody o vydání věci podle restitučních předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na sou... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 100/27 SbNU 139
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.364.2000
Datum vyhlášení20.08.2002
Datum podání15.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 8


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 364/2000 ze dne 8. 8. 2002

N 100/27 SbNU 139

Možnost vyhovět pouze částečně žalobě na uzavření dohody o vydání věci podle restitučních předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelů 1) K. V., 2) V. K., 3) Z. A., 4) Ing. L. Z., všech

zastoupených JUDr. A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, a proti rozsudku

Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4

C 57/92-88, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka

řízení, takto:

I. Ústavní stížnosti se částečně vyhovuje a rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20

Co 765/98, se zrušuje.

II. V části směřující proti rozsudku Okresního soudu

v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, se

ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální

předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatelé domáhali

zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se

jimi cítí být dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu,

zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

podle něhož má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo

všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Předmětnými rozhodnutími byl zamítnut jejich návrh, na

základě něhož požadovali ve smyslu příslušných ustanovení zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění

(dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), vydání rozhodnutí, jímž by byla

žalovanému, takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním

soudem, uložena povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu, na

základě které by jim byly vydány blíže označený pozemek a na něm

se nacházející stavby v k.ú. Uherské Hradiště. Pochybení obecných

soudů spatřovali především v tom, že v rozporu s jejich návrhem

neverifikovaly "skutečnosti" ze znaleckých posudků plynoucí

zjištěním na místě samém a o jejich majetkových právech (jak dále

uvádějí) tak v podstatě rozhodly na základě fiktivních výpočtů

procentuelního obsahu novosti prvků dlouhodobé životnosti

vypočtených znalcem, když sám znalec v závěru svého posudku

zdůraznil, že rozhodnutí, zda došlo k zásadní přestavbě

u dotčených objektů, ponechává na úvaze a rozhodnutí soudu. Podle

jejich názoru vedlejší účastník neprokázal, že by po protiprávním

odebrání dotčeného majetku v roce 1950 provedl u těchto objektů

takové stavební práce, v důsledku nichž by došlo ke ztrátě jejich

stavebně technického charakteru, v návaznosti na což zmíněné

konstatování soudů obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí

uvedené nemá opory v provedeném dokazování. Odkaz na § 8 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb. potom považují za nepřípadný, když tvrzení

o tom, že došlo ke změně převážné většiny prvků dlouhodobé

životnosti, nemá reálný podklad. V této souvislosti poukazují na

to, že posouzení uvedené právně relevantní skutečnosti vyžaduje

znalost původního stavu zástavby a okolností dotýkajících se

jejího provedení, neboť předmětné úpravy jsou výsledkem postupné

a živelně prováděné modernizace objektů, které jim byly

v minulosti nezákonně odňaty. Konečně též odkázali na to, že

prováděné změny na nemovitostech vedly k jejich určitému

zhodnocení, a proto žádali, aby v případě těchto zjištění byl

jejich žalobní návrh posouzen z hlediska dikce § 7 odst. 4 zákona

č. 87/1991 Sb., a to s přihlédnutím k jejich rozhodnutí, že žádají

vydání nemovitostí, tj. s tím, že povinné osobě nahradí rozdíl

mezi cenami nemovitostí ve smyslu tohoto ustanovení.

Ze spisu, vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod

sp. zn. 4 C 57/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podáním,

doručeným označenému soudu dne 9. 3. 1992, uplatňovali svůj

restituční nárok, jímž by byla právnímu předchůdci vedlejšího

účastníka (Pivovary a sodovkárny Brno, a.s.) uložena povinnost

uzavřít s nimi jako osobami oprávněnými dohodu o vydání blíže

specifikovaných nemovitostí, eventuálně aby mu bylo uloženo tyto

nemovitosti stěžovatelům vydat. O návrhu takto podaném rozhodl

Okresní soud v Uherském Hradišti zamítavým rozsudkem ze dne 25.

10. 1995, čj. 4 C 57/92-22. Při svém rozhodování vyšel ze

zjištění, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, vedlejší

účastník, který v mezidobí vstoupil do práv a povinností svého

právního předchůdce, osobou povinnou a restitučním nárokem

zatížené věci přešly v rozhodném období na stát znárodněním

vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy [§ 3, § 4 odst. 1,

§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.]. Nalézací soud

nicméně, zabývaje se námitkou vedlejšího účastníka (coby povinné

osoby), podle § 8 odst. 1, odst. 3 citovaného zákona a jeho

související argumentací, dospěl po provedeném dokazování k závěru

o její opodstatněnosti, a to v podstatě s poukazem na účastnickou

výpověď stěžovatelky K. V. a znalecký posudek Ing. A. K.

zpracovaný v září 1991. Na základě těchto důkazů dovodil, že ve

vztahu k předmětným nemovitostem se jedná o stavby nové, které

brání jejich vydání, jakož i vydání pozemku, na němž jsou

situovány.

V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatelé vytýkali

nalézacímu soudu nedostatečné zjištění skutkového stavu, když

i zmíněný znalecký posudek byl zpracován před vlastním uplatněním

restitučního nároku, a to pro potřeby privatizačního řízení.

K uvedené účastnické výpovědi poukázali na nerozlišení právního

významu přestavba původních objektů a zřízení nové stavby ze

strany stěžovatelky, nemající v tomto směru potřebnou erudici.

Jako důležitý moment zdůraznili také to, že soud nevyhověl jejich

návrhu, aby odpůrce své tvrzení o zřízení nových staveb na

předmětném pozemku doložil odpovídající stavební dokumentací nebo

jakýmkoliv jiným rovnocenným důkazem. Krajský soud v Brně jako

soud odvolací poté, co vyslechl znalce, usnesením sp. zn. 4

C 57/92, 20 Co 180/96, ze dne 20. 5. 1997, shora uvedený rozsudek

okresního soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem

k dalšímu řízení, když shledal, že ohledně konstatované překážky

vydání věci neexistuje dostatečná opora v provedeném důkazním

řízení, neboť nebylo jednoznačně objasněno, které konkrétní stavby

se na předmětném pozemku nacházejí a kdy a v jakém rozsahu odpůrce

prováděl výstavbu sporných objektů. Dovodil, že znalecký posudek

se týká uvedené problematiky jen okrajově, neboť je zaměřen

s ohledem na svůj účel na stanovení hodnoty nemovitostí.

V souladu s tímto konstatováním uložil soudu I. stupně vyžádat si

od žalovaného veškerou dostupnou stavební dokumentaci, týkající se

dotčených objektů, vypracování geometrického plánu pozemku,

z něhož by bylo patrno, které objekty a v jakém rozsahu se na něm

nacházejí, a vypracovat znalecký posudek, v němž se znalec vyjádří

k rozsahu přestavby objektů ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb.

V návaznosti na uvedené se Okresní soud v Uherském Hradišti

v intencích rozhodnutí odvolacího soudu restitučním nárokem

stěžovatelů opětovně zabýval. Na návrh právního zástupce

stěžovatelů, učiněný při ústním jednání, připustil změnu žalobního

petitu v tom smyslu, aby žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) byla

uložena povinnost uzavřít blíže specifikovanou dohodu o vydání

věci. Ohledně předmětné restituční věci ve svém v pořadí již

druhém rozsudku ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, setrval na

své původní argumentaci poté, co nechal vypracovat znalecký

posudek z oboru geodézie a kartografie, v němž znalec Ing. M. D.

(z.p. 7/98 ze dne 8. 3. 1998) konstatoval, že hranice předmětného

pozemku (tj. parcely PK 36) jsou totožné s obvodem parcel KN

361/1 a 361/2. Na základě usnesení soudu vypracovaný znalecký

posudek Ing. P. J. č. 61-32/98, ze dne 30. 7. 1998, se potom

zabýval určením, zda tedy objekty na naposled uvedených pozemcích

(jeví se vhodným uvést, že dále se o nich hovoří coby totožných

s pozemkem původně označeným) umístěné byly postaveny před

znárodněním a pokud ano, zda neztratily zásadní přestavbou po něm

provedenou svůj původní stavebně technický charakter. Návrh

stěžovatelů soud opět zamítl, a to s poukazem na to, že na sporném

pozemku se nacházejí stavby, které shledal na základě naposled

citovaného znaleckého posudku stavbami novými, postavenými až po

znárodnění, když tento závěr dovodil z jejich umístění,

konstrukčního řešení a konečně též jejich charakteru. V odvolání

proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé zdůraznili, že se nalézací

soud nevypořádal s otázkou, co je stavba, kterou má na mysli § 8

odst. 3, a co nemovitost uvedená v § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991

Sb. Zejména též poukázali na to, že znalec Ing. P. J.

v konstatovaném znaleckém posudku ani u jednoho z objektů

nestanovil, že by se jednalo o zcela novou stavbu, nevyužívající

ani částečně prvky původních staveb. Opakovaně akcentovali

okolnost, že veškeré původní stavby byly provedeny tak, že jejich

zadní stěna, u jedné z nich i boční stěna, tvořily současně také

zeď, oplocující předmětný pozemek, když tato skutečnost je na

místě samém doposud zřejmá. Že se jedná u všech rekonstruovaných

staveb o zeď nosnou potvrdily i oba znalecké posudky, což nakonec

mohl nalézací soud zjistit ohledáním na místě samém, jak to

stěžovatelé neúspěšně požadovali. Z tohoto důvodu předložili

k důkazu i fotografie popsaný stav dokumentující. Odůvodnění svého

odvolání uzavřeli tím, že mají za to, že provedenými

rekonstrukcemi nedošlo u původních staveb ke změně původního

dispozičního řešení původní zástavby a již vůbec ne ke změně či

ztrátě původního stavebně technického charakteru staveb.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze

dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, rozsudek

Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4

C 57/92-88, potvrdil. Při svém rozhodování vyšel ze znaleckých

posudků znalců Ing. M. D.a a Ing. P. J. a v odůvodnění svého

rozhodnutí uvedl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že

z původních objektů zůstala pouze zadní nosná zeď, ke které byly

v podstatě přistavěny, případně byly přestavěny objekty tak, že

z prvků dlouhodobé životnosti u většiny těchto objektů zůstaly

zachovány pouze menší části, a to konkrétně z původní vrátnice

zůstalo původní obvodové zdivo, které je součástí objektu,

u kotelny zadní část původní nosné zdi a obdobnou situaci shledal

u skladovacích prostor. Co se prvků dlouhodobé životnosti týče,

pouze u vrátnice představují zachované prvky dlouhodobé životnosti

50%, u kotelny pouze 10% a skladovacích prostor 30%. Tyto

argumenty vyústily v závěr, že za této situace má za to, že

stavby, které se v současné době na pozemku nacházejí, jsou

stavbami značně renovovanými a původní stavby touto renovací

a přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.

Na základě výzvy Ústavního soudu podal Krajský soud v Brně

jako účastník řízení k ústavní stížnosti, prostřednictvím

předsedkyně senátu 20 Co, též vyjádření, v němž uvedl, že

k napadenému rozhodnutí nemá co dodat a v plném rozsahu se

odvolává na písemné vyhotovení odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník, Jihomoravské pivovary, a.s., se ve lhůtě

Ústavním soudem poskytnuté k ústavní stížnost nevyjádřil.

II.

Ústavní soud v minulosti opakovaně vyjádřil stanovisko, že je

soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není

součástí soustavy obecných soudů a není vůči nim třetí či čtvrtou

instancí (sp. zn. IV. ÚS 360/97), z čehož plyne závěr, že ani není

oprávněn na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat důkazy před nimi

provedené nebo korigovat jejich právní úvahy, to ovšem s ohledem

na ústavněprávní vymezení postavení Ústavního soudu jen potud,

pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s projednávanou

ústavní stížností k těmto premisám dodává, že v řízení o ústavní

stížnosti je potom vázán pouze petitem návrhu na zahájení řízení,

nikoliv již vlastním odůvodněním ústavní stížnosti, proto se nad

jeho rámec zabýval přezkoumáním napadených rozhodnutí i z jiných

hledisek, způsobilých založit jejich protiústavnost, přičemž

dospěl k závěru, že podaný návrh je zčásti důvodný.

V celé řadě svých rozhodnutí Ústavní soud konstatoval (sp.

zn. IV. ÚS 373/2000), že restituční zákony jako zákony leges

speciales je nutno vykládat tak, že při posuzování restitučních

nároků je třeba vzít na vědomí požadavek takového přístupu

k aplikaci každého restitučního zákona i osobám oprávněným, aby

byl splněn jeho smysl a účel, tj. aby byly zmírněny následky

majetkových a některých jiných křivd, vzniklých v období od 25.

2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že tyto zákony svým účelem

sledují odstranění či alespoň zmírnění určitých přesně

definovaných majetkových křivd, je zejména třeba dbáti toho, aby

osobě oprávněné nebyla způsobena při aplikaci restitučních

předpisů orgány veřejné moci další neodůvodněná křivda.

K samotnému meritu posuzované věci Ústavní soud poukazuje na

to, že zcela sdílí závěry soudní judikatury, dovozující, že žalobě

na uzavření dohody o vydání věci podle restitučních předpisů lze

vyhovět i jen zčásti v tom smyslu, že soud uloží povinnost uzavřít

dohodu o vydání věci pouze ohledně některé z nemovitostí (věcí)

uvedených v návrhu dohody (kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,

sp. zn. 3 Cdon 344/96, ze dne 27. 3. 1997; sp. zn. 3 Cdon 554/96,

ze dne l7. 7. l997), a to s ohledem na to, že žaloba na uzavření

dohody na vydání věci i žaloba na vydání věci jsou podle ustálené

judikatury rovnocennými způsoby uplatnění restitučních nároků

[srov. nález uveřejněný pod č. 16/92 Sbírky usnesení a nálezů

Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. I. ÚS 597/92) a stanovisko

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 50/93]. Pakliže

je předmětem restitučního řízení uložení povinnosti uzavřít dohodu

o vydání většího počtu nemovitostí, nelze přehlédnout, že každá

z těchto nemovitostí je způsobilým předmětem občanskoprávních

vztahů, tj. lze ji považovat za samostatnou věc ve smyslu

ustanovení § 118 odst.1 občanského zákoníku, ohledně které také

může být uzavřena samostatná dohoda o vydání věci.

V souladu s tím, co bylo uvedeno, jakož i odkazem na

rozhodovací důvody v citovaných rozhodnutích vyložené, nelze bez

dalšího (výslovného) projevu vůle stěžovatelů dovozovat, že jejich

úmysl směřoval k uzavření dohody toliko na vydání všech věcí v ní

uvedených a v opačném případě, pokud by vydání některé z věcí

bránila zákonná překážka, nesměřoval tento projev vůle k uzavření

dohody ve vztahu k těm věcem, jejichž vydání žádný legální důvod

nebrání. Lze tak presumovat, že tento projev vůle stěžovatelů coby

oprávněných osob směřoval i k uzavření dohody o vydání i každé

z dotčených věcí zvlášť. Z řečeného potom vyplývá oprávnění

a současně též povinnost soudu v takovém případě podanému návrhu

ve vztahu k nemovitostem způsobilým k vydání vyhovět a toliko ve

zbylém rozsahu jej zamítnout. S ohledem na koncepci restitučních

zákonů, charakter zákonných předpokladů nezbytných pro uplatňování

restitučních nároků ze strany oprávněných osob, a zejména na

povahu uplatňovaného práva, lze konstatovat, že tento výklad je

v souladu s ustanovením § 153 odst. 2 o.s.ř. V projednávané věci

odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a neposkytl tak

zatím právům stěžovatelů dostatečnou ochranu ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nelze totiž přehlédnout, že Okresní soud v Uherském Hradišti,

kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení (usnesením, sp. zn.

4 C 57/92, 20 Co 180/96, ze dne 20. 5. 1997), řešil v této jeho

fázi v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu otázku, zda

po odnětí předmětných nemovitostí státem nedošlo na předmětných

pozemcích ke zřízení staveb nových; pokud potom došlo pouze

k přestavbě odňatých staveb, měl řešit, zda se jednalo ve vztahu

k nim o zásadní přestavbu, která měla ten důsledek, že došlo

k podstatné změně prvků dlouhodobé životnosti. Nalézací soud při

svém rozhodování po provedení a zhodnocení důkazů dovodil, že

pozemky, jejichž vydání bylo předmětnou dohodou požadováno, jsou

ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pozemky, na nichž jsou

umístěny stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemku státem,

a proto návrh stěžovatelů na uzavření této dohody v plném rozsahu

zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posléze - podle

odůvodnění rozsudku, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, ze dne 18.

4. 2000 - vyšel ze zjištění nalézacího soudu, avšak dospěl

k závěru, že stavby, které se v současné době na pozemcích

nacházejí, jsou stavbami značně renovovanými a původní stavby

touto renovací a přestavbou ztratily svůj původně stavebně

technický charakter ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Citované ustanovení (ani jiné související ustanovení zákona) se

o pozemku, na němž se takto kvalifikované stavby nacházejí, vůbec

nezmiňuje, a nevylučuje tak jeho vydání, když tuto překážku vydání

podle přesvědčení Ústavního soudu není možno bez dalšího dovodit

ani z ustanovení § 8 odst. 2 citovaného zákona, a tudíž je

v pochybnostech (in eventum vznesených) v souladu se smyslem

a účelem restitučních předpisů nutno upřednostnit výklad svědčící

ve prospěch restituentů. Přitom k otázce vydání požadovaných

pozemků se odvolací soud nikterak nevyslovil, čímž se jeho

rozhodnutí v tomto smyslu a s ohledem na shora uvedená stanoviska

stalo nepřezkoumatelným, resp. přinejmenším co do odůvodnění

neúplným (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

S ohledem na důvody takto vyložené Ústavní soud zrušil

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4

C 57/92, 20 Co 765/98, v plném rozsahu, neboť jeho výroková část

není jakkoliv strukturována způsobem, který by umožňoval

přistoupit ze strany Ústavního soudu k derogačnímu zásahu do takto:

ústavně nesouladného rozhodnutí jinak.

Pro úplnost je však třeba se vyjádřit i ke způsobu, jakým

krajský soud dospěl ke zjištění, že v případě dotčených staveb

došlo k zásadní přestavbě, mající za důsledek ztrátu jejich

původního stavebně technického charakteru, když uvedl, že

z původních objektů zůstala pouze zadní nosná zeď, ke které byly

v podstatě přistavěny, případně byly přestavěny objekty tak, že

z prvků dlouhodobé životnosti zůstaly zachovány pouze menší části

a pouze u vrátnice přesahují zachované (měl na mysli původní)

prvky dlouhodobé životnosti 50%, u kotelny 10 % a skladovacích

prostor 30 %. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou

judikaturu, dle níž pro úvahu o zásadní přestavbě, v jejímž

důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původně stavebně

technického charakteru (pod aspektem souzené věci třeba zdůraznit

každé jednotlivé) stavby, je nutno mít bezpečně ověřeno, zda

alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně

reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného

prvku objektu (sp. zn. IV. ÚS 35/97, sp. zn. II. ÚS 231/01). Podle

názoru Ústavního soudu toto kritérium, ve světle úvah o smyslu

a účelu restitučních předpisů, není a nemůže být jediným a pojem

zásadní přestavba je třeba vykládat restriktivně, a to ve vazbě na

to, že se v daném případě jedná o výjimku z pravidla odpírající

osobám oprávněným k restituci vydání nemovitosti, jíž pozbyly

(nebo její právní předchůdci) nezákonným jednáním státu v době

nesvobody. Uvedené potom platí obzvláště tehdy, je-li ze

znaleckého posudku či z podkladů, o něž se opírá, patrno, že není

zcela jisté, které části staveb jsou původními a které obměněnými

či dostavěnými.

Aniž by v tomto směru Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek

dalšího řízení současně zdůrazňuje, že vzhledem k těmto konkrétním

okolnostem případu bude třeba při dalším rozhodování tyto otázky

znovu uvážit. V tomto směru se sluší poukázat na to, že sporné

občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu

s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na

ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty

v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom

plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane

procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana

je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat

skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně

příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla

pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak

zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat

skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž

uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud

se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je

nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu

v soudním sporu.

Pokud Ústavní soud nepřikročil k navrhovanému zrušení

rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998,

čj. 4 C 57/92-88, odkazuje v tomto směru na svá předchozí

rozhodnutí, ve kterých opakovaně zdůraznil význam ochrany

ústavnosti v relaci k principu minimalizace zásahů do pravomoci

jiných orgánů veřejné moci, dle něhož za účelem dosažení ochrany

ústavnosti je tímto soudem nutné volit pouze taková derogační

opatření, která v minimální míře do pravomoci těchto orgánů

zasahují. V opačném případě, pakliže by se výtkami v ústavní

stížnosti předestřenými vůči tomuto rozhodnutí blíže zabýval, by

nadto nepřípustným způsobem zasahoval do hodnocení dokazování,

kteréžto oprávnění, tj. přehodnocovat hodnocení dokazování

provedené obecnými soudy, mu v zásadě nepřísluší, neboť hodnocení

důkazů je výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl.

82 Ústavy ČR.

Konečně pro úplnost k námitce stěžovatelů, že se cítí být

napadenými rozhodnutími dotčeni na svých ústavně zaručených

právech ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je

třeba v souvislosti s již ustálenou a obecně přístupnou

judikaturou uvést, že tento článek chrání vlastnické právo již

konstituované, tedy nabyté a existující, nikoliv tvrzený nárok na

ně ve formě uplatnění restitučního nároku.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož

i článku 90 Ústavy ČR podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

částečně vyhověl, napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil a návrh na zrušení

rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998,

čj. 4 C 57/92-88, zamítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. srpna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru