Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3630/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObhájce
advokát/odměna
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3630.14.1
Datum podání18.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3630/14 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jakuba Sigmunda, zastoupeného Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem Krkoškova 2, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č.j. 3 To 79/2014-203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2014, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č.j. 3 To 79/2014-203. Stěžovatel byl Ústavním soudem dne 3. 12. 2014 vyzván k doplnění právního zastoupení. Plná moc advokáta stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 12. 2014.

Ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Nt 441/2013 byl stěžovatel v extradičním řízení jako advokát ustanoven obhájcem. Usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 1 Nt 441/2013, Krajský soud v Brně rozhodl tak, že podle § 151 odst. 2, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli přiznal vůči státu za poskytnutou obhajobu odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 32.500,60 Kč.

Ohledně části nepřiznané odměny stěžovatel usnesení krajského soudu napadl stížností. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 9. 2014, č.j 3 To 79/2014-203, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, že je povinen ustanovenou obhajobu převzít a související právní službu klientovi poskytnout, za což mu na základě zákona a advokátního tarifu vzniká právo na odměnu za provedené úkony právní služby. Stěžovatel namítá, že ani zákon ani advokátní tarif nehovoří, pokud jde o vznik nároku na odměnu obhájce, o okolnostech projednávané věci, obsáhlosti spisového materiálu, délce obhajoby, o přiměřenosti počtu úkonů, které obhájce ve věci vykoná, o aktivitě obhájce, o poradách, které předcházejí podání opravného prostředku, případně jinému úkonu ve věci, ani o navrhování provedení dalších důkazů, tak jak o něm hovoří v odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Brně.

Stěžovatel má za to, že nárok na odměnu obhájci vzniká, poskytne-li úkon právní služby, což on učinil. Soudy dle jeho názoru při stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů postupovaly způsobem spočívajícím v libovůli a nerespektování znění právních norem, čímž došlo k porušení práva jak jednoduchého, tak ústavního. Podle stěžovatele nepřiznání odměny obhájci, který neměl na výběr a splnil své povinnosti, zakládá porušení jeho základního lidského práva vlastnit majetek, tedy odměnu, na kterou mu vznikl nárok a jejíž zaplacení oprávněně očekával.

Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně mu odměnu nepřiznal s argumentem, že počet porad byl nepřiměřeně vysoký. Tento argument je však z pohledu stěžovatele nesmyslný a zakládající libovůli. Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pak dle stěžovatele není zřejmé, proč jeho stížnosti nevyhověl. Zda proto, že mu nevznikl nárok na odměnu za porady, jejichž provedení prokázal nebo zda mu odměnu za porady soud nepřiznal, protože neprokázal jejich provedení. Z těchto důvodů stěžovatel napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a zásadně vadné. Napadeným rozhodnutím vrchního soudu bylo podle stěžovatele porušeno také jeho právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel se dále domnívá, že jej soud v usnesení označil za lháře a obvinil jej z toho, že účelově zneužívá instituty práva na obhajobu a nutné obhajoby s cílem nepřiměřeně a nedůvodně navýšit svou odměnu. Přitom skutečnost, že jednu z porad absolvoval dne 23. 12. 2013, podle stěžovatele dokládá, že se nejednalo o účelové zneužívání institutu práva na obhajobu, když lze navíc logickou úvahou dojít k závěru, že ve věznici nelze absolvovat hodinu a půl trvající poradu proti vůli vězněné osoby.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že po skončení extradičního řízení stěžovatel, coby ustanovený obhájce, učinil soudu návrh na stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů za celkem patnáct úkonů. Odměna za tři úkony (23. 12. 2013, 28. 1. 2014, 12. 2. 2014) účtované jako další porada přesahující jednu hodinu, mu soudem přiznána nebyla, neboť s ohledem na okolnosti projednávané věci, obsáhlost spisového materiálu, délku obhajoby (26. 11. 2013 převzetí obhajoby, 12. 3. 2014 předání klienta na Slovensko), se jeví počet sedmi porad z celkových patnácti účtovaných položek nárokové odměny za nepřiměřeně vysoký. Soud posuzoval důvodnost většího počtu porad i z hlediska aktivity obhájce (stěžovatele). Žádná porada nepředcházela podání opravného prostředku, případně jinému úkonu ve věci, nebylo navrhováno ani provedení dalších důkazů.

Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci plyne, že námitkám stěžovatele nepřisvědčil a shledal zcela správným postup soudu prvního stupně. Vrchní soud konstatoval, že při posuzování vyúčtování ustanoveného obhájce pro účely stanovení jeho odměny za úkony právní služby je nutno v každém konkrétním případě posoudit, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad odpovídá rozsahu a složitosti projednávané trestní věci a počtu a charakteru úkonů trestního řízení, které byly v tom kterém stadiu řízení prováděny. V této souvislosti odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 2 To 26/2006.

Z hlediska shora uvedených kritérií pak vrchní soud uvedl, že u projednávané věci skutečně nelze všechny porady hodnotit co do počtu i co do jejich eventuální nezbytnosti jako důvodné. Upozornil, že v konkrétní věci se jednalo o předávací řízení za použití českých právních předpisů, když nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že nebylo třeba v dané věci použití cizího jazyka, neboť z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že vyžádaný P. O. opakovaně prohlásil, že velmi dobře ovládá český jazyk. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v rámci svého opravného prostředku argumentoval výslovným požadavkem klienta k jednotlivým poradám, byl vrchním soudem vyzván k dokladování takového tvrzení, neboť jak vrchní soud zdůraznil, je si vědom toho, že právo na poradu s obhájcem obviněnému obecně upírat nelze. Současně zmínil, že je však nepřípustné, aby byly instituty práva na obhajobu a nutné obhajoby ze strany obhájce ustanoveného státem účelově zneužívány s cílem nepřiměřeně a nedůvodně navýšit odměnu za obhajobu. V reakci na výzvu soudu předložil stěžovatel pouze své čestné prohlášení, ve kterém uvedl, že ho klient o jednotlivé porady požádal. Takovému prohlášení však, dle vrchního soudu, nelze přičíst významnou hodnotu, když za relevantní a věrohodný doklad by bylo možno považovat např. písemné žádosti klienta, případně jeho výslovně prohlášení, že o jednotlivé porady obhájce žádal.

V.

Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není (další) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn do pravomoci soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv.

Stěžovatel učinil předmětem přezkumu rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce v trestním řízení, tedy rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval, přičemž uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, usnesení sp. zn. II. ÚS 1534/09, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Z uvedeného důvodu přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), včetně rozhodování o odměně pro advokáta a určování její výše, značně rezervovaně a zdrženlivě. Ke zrušení těchto rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo. K dotčení práva na spravedlivý proces může přitom dojít v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli, či tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí zmíněné "kvalifikované vady" nabývat značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se zde totiž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 826/06, usnesení sp. zn. II. ÚS 1534/09).

VI.

Nelze zpochybnit tvrzení stěžovatele, že mu na základě trestního řádu a advokátního tarifu vzniká právo na odměnu za úkony právní služby, které provedl coby ustanovený obhájce, a že právo na poradu s obhájcem obviněnému obecně nelze upírat. Nicméně je zároveň třeba přisvědčit také argumentaci obecných soudů v tom smyslu, že tyto porady však nesmí být "samoúčelné", čímž by mohlo docházet k nepřiměřenému a neodůvodněnému navyšování odměny za obhajobu.

Také je možno zmínit skutečnost, že, pokud by odměna stěžovateli byla přiznána také za další tři porady s klientem, jak stěžovatel požadoval, a výše této odměny a náhrady hotových výdajů by byla stanovena stejným způsobem jako u ostatních porad (2.480,- Kč za jednu poradu, režijní paušál á 300,- Kč, 21% DPH) jednalo by se o částku maximálně 10 091,- Kč, která se blíží kritériu bagatelnosti, respektive částku stanovenou jako kritérium bagatelnosti ústavních stížností (10 000,- Kč) překračuje pouze v míře naprosto nepatrné.

Lze tedy uzavřít, že stěžovateli odměna za právní pomoc přiznána byla, pouze ne v takové výši, kterou nárokoval. Jak krajský, tak vrchní soud se otázkou odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele a její výše zabývaly, svá rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž tak učinily ve shodě a s odkazem na předchozí judikaturu vztahující se k této problematice. Závěr o výši přiznané odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele (resp. o nepřiznání této odměny za tři úkony porady s klientem), ke kterému soudy dospěly, nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporný s principy spravedlnosti.

VII.

Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu tak nezbylo než konstatovat, že stav vyžadující zásah Ústavního soudu v daném případě zjištěn nebyl a že Ústavní soud stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal.

Z toho důvodu Ústavní soud stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Tomáš Lichovník v, r,

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru