Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3629/16 #1Nález ÚS ze dne 19.09.2017Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - insolvenční správce - Korta Pavel
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/nezávislost soudů/vázanost soudce pouze zákonem a mezinárodní smlouvou
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
insolvence/správce
insolvence/přihláška
exekutor
odměna
insolvence/majetková podstata
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 175/86 SbNU 801
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3629.16.1
Datum vyhlášení17.10.2017
Datum podání02.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 46 odst.7

182/2006 Sb., § 5 písm.a, § 5 písm.b, § 5 písm.d, § 168 odst.2 písm.a, § 109 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení odkazují soudního exekutora s jeho pohledávkou na nákladech provedené exekuce k přihlášce do insolvenčního řízení, aniž by reflektovaly kogentní ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 písm. d) insolvenčního zákona, dopouští se porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 9. 2017 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 475/2016-44 ze dne 22. 8. 2016 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel jako soudní exekutor vedl exekuci proti povinnému, jenž se v průběhu řízení dostal do úpadku s povolením oddlužení. Stěžovatel rozhodl o vydání vymoženého plnění v exekučním řízení insolvenčnímu správci ve výši 0 Kč po odečtení nákladů exekuce ve výši 13 815,02 Kč. Krajský soud rozhodnutí stěžovatele změnil tak, že stěžovatel je v souladu s § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona povinen výtěžek exekuce v uvedené výši vydat a se svou pohledávkou nákladů exekuce za dlužníkem se přihlásit do insolvenčního řízení. Krajský soud svůj závěr odvodil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 a nepovažoval za rozhodné, zda k vymožení částky došlo před či až po zahájení insolvenčního řízení. Soudního exekutora pohledem krajského soudu nelze zvýhodňovat oproti ostatním věřitelům.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dovodil aktivní legitimaci soudního exekutora s odkazem na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 z dvojkolejnosti jeho postavení, když v daném případě nevystupoval jako veřejný činitel, nýbrž jako účastník řízení domáhající se nákladů řízení (odměny za svou exekutorskou činnost). Z hlediska bagatelnosti sporu vypořádal Ústavní soud přípustnost ústavní stížnosti tím, že se věc jevila být ústavně významnou a přesahující její individuální rozměr.

Následně Ústavní soud navázal na sérii svých předchozích rozhodnutí, v nichž se danou problematikou již zabýval (sp. zn. IV. ÚS 378/16, I. ÚS 2898/16, III. ÚS 1731/16) a jimiž překonal citované usnesení Nejvyššího soudu, na které se krajský soud odvolával. Ústavní soud označil za protiústavní praxi obecných soudů, které odkazovaly soudní exekutory k přihlašování jejich nákladů v insolvenčním řízení, neboť se tyto neřídily obecnými výkladovými pravidly a svůj postup dostatečně nezdůvodnily. Nadto jejich postupem docházelo k neodůvodněné nerovnosti v přístupu k odměně soudního exekutora a insolvenčního správce.

Krajský soud se dopustil nepřípustné svévole a tím i porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, když nepoužil obecná výkladová pravidla a postupoval v rozporu s § 46 odst. 7 exekučního řádu, které je ve vztahu k § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona ustanovením pozdějším (lex posterior) a zvláštním (lex specialis). Ústavní soud připomněl také ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona, které obecné soudy v předchozí protiústavní praxi opomíjely a které umožňuje věřitelům uspokojovat své pohledávky i mimo insolvenční řízení, pokud jim to umožní zákon, což představuje právě případ odpočtu nákladů provedené exekuce podle exekučního řádu.

Ústavní soud proto uzavřel, že zde nebylo třeba aplikovat zvláštní výkladové metody, nýbrž stačilo dodržet znění zákona a jím předepsané postupy. Opačný postup zvolený krajským soudem byl v daném případě rozporný s postupem stanoveným zákonem.

Soudkyní zpravodajkou v dané věci byla Milada Tomková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3629/16 ze dne 19. 9. 2017

N 175/86 SbNU 801

Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Jana Musila - ze dne 19. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 3629/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, se sídlem Evropská 663/132, Praha 6, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, se sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2016 č. j. 9 Co 475/2016-44, jímž bylo rozhodnuto o vydání plnění vymoženého v exekučním řízení do majetkové podstaty povinného v plné výši bez odpočtu nákladů exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a AB - CREDIT, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, JUDr. Pavla Korty, insolvenčního správce, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, a Marka Košaře jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2016 č. j. 9 Co 475/2016-44 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2016 č. j. 9 Co 475/2016-44 se ruší.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo vlastnit majetek zaručené ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené ustanovením čl. 26 odst. 3 Listiny. Nadto stěžovatel uvádí, že krajský soud porušil povinnost stanovenou ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, tj. uplatňovat státní moc pouze v mezích stanovených zákonem a nerespektoval ústavně zakotvený princip, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, stanovený ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti doplněné podáním ze dne 9. 1. 2017, napadaného usnesení, spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSOS 34 INS 26334/2013 (prostřednictvím insolvenčního rejstříku veřejně přístupného na http://isir.justice.cz) a vyžádaného spisu vedeného stěžovatelem pod sp. zn. 067 EX 5717/10 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Stěžovatel jako soudní exekutor vede exekuci pod sp. zn. 067 EX 5717/10 ve prospěch vedlejšího účastníka, obchodní korporace AB - CREDIT, a. s., (dále jen "vedlejší účastník - oprávněný") proti vedlejšímu účastníkovi Marku Košařovi (dále jen "vedlejší účastník - povinný"), a to na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2010 č. j. 98 EXE 12062/2010-13 a na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 4. 2010 č. j. 73 EC 828/2009-35.

4. Dne 23. 9. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení proti vedlejšímu účastníkovi - povinnému. Usnesením krajského soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. KSOS 34 INS 26334/2013-A6 byl zjištěn úpadek vedlejšího účastníka - povinného a povoleno oddlužení. Současně insolvenční soud určil insolvenčního správce JUDr. Pavla Kortu (dále jen "vedlejší účastník - insolvenční správce"). Stěžovatel usnesením ze dne 18. 3. 2016 č. j. 067 EX 5717/10-37 rozhodl výrokem I tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 10. 2013 č. j. 067 EX 5717/10-24 zrušil, a výrokem II tak, že vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci povinného vydal vymožené plnění v exekučním řízení ve výši 0 Kč po odpočtu nákladů exekuce ve výši 13 815,02 Kč.

5. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí stěžovatele ve výroku II změnil tak, že vymožené a dosud nerozdělené plnění ve výši 13 815,02 Kč se vydává vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci. V odůvodnění krajský soud uvedl, že soudní exekutor je ve smyslu speciálního ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon") povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného) vydat do jeho majetkové podstaty jakékoli plnění vymožené v exekuci bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel dlužníka své náklady exekuce přihlásit do insolvenčního řízení. Tento závěr odvozuje krajský soud z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a domnívá se, že závěry přijaté v tomto rozhodnutí bezezbytku dopadají též na projednávaný případ. Krajský soud je přesvědčen, že z pohledu ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") není rozhodná okolnost, jakým způsobem bylo v exekuci dosud nerozdělené plnění vymoženo. Dále se krajský soud věnuje vztahu exekučního a insolvenčního řízení a uvádí, že vzhledem k úpravě dané ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona není rozhodné, zda bylo plnění exekutorem vymoženo až po zahájení, či již před zahájením insolvenčního řízení. Krajský soud uzavírá, že nárok soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce je pohledávkou, kterou je nutno přihlásit do insolvenčního řízení povinného. Pro opačný závěr podle krajského soudu, podle něhož exekutor není věřitelem srovnatelným s ostatními věřiteli povinného, totiž neexistuje jakýkoli zákonný podklad.

II. Argumentace stěžovatele

6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že postupoval zcela v souladu se zákonem a s ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatel se domnívá, že insolvenční zákon nestanoví, jakým způsobem je soudní exekutor povinen nakládat s vymoženým plněním. V úvahu tak přichází pouze ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, a to i z toho důvodu, že exekuční řád byl přijat později než insolvenční zákon. Zde se stěžovatel odvolává na nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609).

7. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, pokud v případě, že vymůže byť i částečně náklady exekuce před zahájením insolvenčního řízení, by byl povinen toto vymožené plnění opětovně vracet povinnému, respektive vyplatit insolvenčnímu správci. Od tohoto okamžiku se totiž dle jeho názoru, ve kterém stěžovatel argumentuje odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněného pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vymožené plnění stává majetkem soudního exekutora, potažmo oprávněného.

8. Stěžovatel dále srovnává postavení soudního exekutora a insolvenčního správce a dospívá k závěru, že neexistuje žádný zákonný ani jiný důvod se domnívat, že zatímco soudní exekutor by v případě úpadku povinného musel veškeré vymožené plnění včetně nákladů exekuce vydat insolvenčnímu správci a svou pohledávku na náklady exekuce poté přihlásit do insolvenčního řízení, insolvenční správce by měl mít nadále garantovanou plnou úhradu svých nákladů bez ohledu na výsledek insolvenčního řízení.

9. Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadané usnesení krajského soudu není dostatečně odůvodněno, neboť soud se téměř zcela omezuje na rekapitulaci shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, aniž by dostatečně vysvětlil, proč nelze užít ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu. Rovněž právní názor krajského soudu považuje stěžovatel za zcela chybný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Na základě těchto myšlenek stěžovatel uzavírá, že mu krajský soud svým postupem upřel právo na odměnu za provedení exekuce.

III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení

10. Soudce zpravodaj podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení, krajskému soudu, a vedlejším účastníkům řízení.

11. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je mu známa aktuální judikatura Ústavního soudu a nehodlá se k polemice mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem dále vyjadřovat.

12. Vedlejší účastník - insolvenční správce, vedlejší účastník - oprávněný a vedlejší účastník - povinný možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.

13. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť nevnáší do posuzovaného případu nové skutečnosti či právní úvahy.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a na základě úvah vyjádřených v bodech 15 a 16 dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je - po výzvě Ústavního soudu - právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

15. V prvé řadě Ústavní soud posuzoval, zda ústavní stížnost byla podána stěžovatelem oprávněným podat ústavní stížnost, tedy disponujícím aktivní stížnostní legitimací. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu předpokládá, že ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod může být podána fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 [(ST 23/42 SbNU 545), všechna zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud konstatoval, že je nezbytné odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení, a v těchto případech tedy i subjektem, který může být v postavení účastníka řízení před Ústavním soudem (viz bod 7 stanoviska). Ústavní soud dále připomíná ustanovení § 3 exekučního řádu, které stanoví, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Tím je zákonem určený nárok, který - v případech spojených s odměnou exekutora - dává exekutorovi aktivní legitimaci v řízeních o ústavní stížnosti. K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i např. ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 nebo v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 11/84 SbNU 147), sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017 (N 32/84 SbNU 381) a sp. zn. III. ÚS 1731/16 ze dne 18. 7. 2017 (N 126/86 SbNU 161). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je soudní exekutor subjektem oprávněným podat ústavní stížnost.

16. Dalším nezbytným předpokladem meritorního zkoumání dané věci je vyloučení tzv. bagatelnosti věci. Bagatelnosti případu, včetně její právní hranice, se Ústavní soud obsáhle věnoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89). V tomto řízení, které se vede pro 13 815,02 Kč, se jedná o částku bagatelnosti se blížící, či - z pohledu přípustnosti dovolání [viz ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] - ji dokonce zdaleka nedosahující. Bylo tedy nezbytné, aby případně došlo ke splnění dalších podmínek identifikovaných Ústavním soudem v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 (tj. jedná se o natolik intenzivní zásah, že ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny vyvolává kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody, případně má konkrétní přezkum zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů). Tyto podmínky však v posuzovaném případě splněny nejsou. Přestože Ústavní soud dospěl k závěru o zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, nejedná se o kolizi se samotnou podstatou zasaženého základního práva a svobody. Vzhledem k tomu, že podobnými případy se Ústavní soud již zabýval (viz bod 19), nelze ani konstatovat, že by daná otázka nebyla Ústavním soudem doposud vyřešena. Ústavní soud však může provést meritorní přezkum také v případech, kdy je dotčená částka způsobilá citelně zasáhnout životní situaci stěžovatele (např. z hlediska jeho celkových sociálně-finančních poměrů), jak plyne z nálezu sp. zn. II. ÚS 262/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 241/83 SbNU 747). Ani tato podmínka v projednávaném případě evidentně splněna není. Ústavní soud se proto přiklonil ke stanoviskům vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016 (N 240/83 SbNU 739) a nálezu sp. zn. III. ÚS 2857/15 ze dne 24. 5. 2017 (N 88/85 SbNU 495), tedy že věc se jeví z hlediska zachování ústavnosti natolik významná, že určitým způsobem přesahuje její individuální rozměr a případnou námitku "bagatelnosti". Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že je namístě provést meritorní přezkum, byť se jedná o relativně marginální částku.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K tomu má pravomoc pouze, pokud obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, aniž by respektovaly ústavní pořádek České republiky, včetně relevantních mezinárodních závazků právní povahy. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je rozpor mezi výkladem ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu zastávaným stěžovatelem a krajským soudem, resp. názorem Nejvyššího soudu, jak je patrné z napadeného usnesení. Tento rozpor se následně v aplikaci tohoto ustanovení projevuje v otázce, zda je soudní exekutor povinen vydat insolvenčnímu správci celé vymožené plnění, včetně odečtených nákladů exekuce s tím, že exekutor své náklady přihlásí v insolvenčním řízení, což je názor zastávaný krajským soudem, anebo vymožené plnění snížené o náklady exekuce; tento názor zastává stěžovatel. Krajský soud svůj názor opírá o shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. V něm Nejvyšší soud uvedl, že v takových případech dochází ke konkurenci zákonných ustanovení: ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Pokud tedy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, či její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení a tuto pohledávku je dle názoru Nejvyššího soudu povinen řádně přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce. Tak jako ostatní věřitelé; v opačném případě by dle stanoviska Nejvyššího soudu došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že nelze aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu v jeho doslovném znění.

19. Uvedeným rozporem a ústavní konformitou jeho řešení obecnými soudy se Ústavní soud již zabýval v několika nálezech. Ochranu základních práv soudním exekutorům přiznal Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (viz výše). V tomto nálezu konstatoval, že dosavadní praxe obecných soudů odkázat soudní exekutory k přihlášce svých nákladů do insolvenčního řízení je protiústavní; obecné soudy se dle jeho názoru neřídily obecnými výkladovými pravidly a svůj postup dostatečně neodůvodnily. Podobný závěr vyslovil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 11/84 SbNU 147). I v něm ve vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona zdůrazňuje nezbytnost použití obecných interpretačních pravidel a aplikoval zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali. Ustanovení exekučního řádu je pozdější (posterior) a speciální (specialis). Ústavní soud dále argumentuje tím, že není správné, aby insolvenční správce měl zaručenu náhradu nákladů, a soudní exekutor nikoli. Ústavní soud to považuje za neodůvodněnou nerovnost. Velmi podobná je argumentace v nálezu sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017. V nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/16 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly kogentní normu obsaženou v ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a tím ze svých rozhodnutí učinily projev libovůle.

20. Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce odečíst náklady exekuce v tom smyslu, že si je ponechá a do insolvenčního řízení vydá vymožené plnění snížené o tyto náklady. V těchto případech proto není povinen přihlásit svou pohledávku, tj. náklady exekučního řízení, do insolvenčního řízení. Ústavní soud se v těchto případech přidržel jazykového výkladu ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, neboť neshledal, že by pro odchýlení se od jednoduchého jazykového výkladu existoval dostatečný důvod. Ustanovení § 46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu zní: "Insolvenčnímu správci ... exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění ..."

21. V nyní posuzovaném případě krajský soud své rozhodnutí také odůvodňuje odkazem na již několikrát citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Jak již Ústavní soud uvedl ve shora citovaných nálezech, odůvodnění tohoto rozhodnutí je velmi schematické a Nejvyšší soud se bez zjevného důvodu odchyluje od textu právního předpisu, aniž však pro svůj závěr, radikálně vystupující proti textu právního předpisu, uvádí dostatečnou relevantní argumentaci. Reprodukce takového postupu v rozhodovací praxi obecných soudů je pak dle názoru vysloveného ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 v rozporu se zákonným ustanovením, což je - při absenci dostatečné argumentace - nepřípustnou svévolí porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i princip vázanosti soudce zákonem. Pro shrnutí dosavadní praxe Ústavní soud uvádí, že tento právní názor dále uplatnil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2272/2016 nebo v usnesení ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1721/2016. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích odvolává na shora citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, aniž by svou argumentaci prohloubil. K revizi této praxe došlo až po intervenci Ústavního soudu například usnesením ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3541/2016 a Nejvyšší soud svou praxi změnil. Ústavní soud připomíná, že usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 není předmětem meritorního ústavního přezkumu a ani v minulosti jím nebylo. Vzhledem k důrazu, který na ně obecné soudy kladou, je Ústavní soud nemůže pominout.

22. Na závěrech učiněných ve shora citovaných nálezech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit a přidrží se jich i v nyní posuzovaném případě. Pouze pro doplnění uvádí, že obecné soudy zcela pominuly znění ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona: podle něj je možné, aby věřitelé uspokojovali své pohledávky i mimo insolvenční řízení, pokud jim to umožní zákon. Při využití presumované konzistentnosti normativního textu lze říci, že dle textu insolvenčního zákona i příslušného ustanovení, je rozdíl mezi souslovím "tento zákon", resp. "tohoto zákona", což je insolvenční zákon, a "zákon", což je jiný zákon než insolvenční zákon. Tímto jiným zákonem je bezpochyby i exekuční řád. Není proto nutné aplikovat žádná zvláštní výkladová pravidla, a exekutor je tedy povinen vydat výtěžek exekuce do insolvenčního řízení, avšak současně je oprávněn odečíst si náklady provedené exekuce, které nepřihlásí do insolvenčního řízení, ale ponechá si je.

23. Ústavnísoud uzavírá, že nepochybně mohou nastat situace, v nichž je nezbytné odchýlit se od doslovného znění normativního textu. Takový postup ovšem musí být dostatečně odůvodněn a v odůvodnění mu musí soudy věnovat dostatečný prostor. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Insolvenční zákon mezi jednu ze zásad řadí i možnost věřitele postupovat mimo insolvenční řízení [viz ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona], pokud to umožní jiný zákon - v tomto případě exekuční řád. Není tak nutné aplikovat zvláštní výkladové metody, stačí dodržet znění zákona a jím předepsané postupy. Opačný postup, uplatněný v posuzovaném případě krajským soudem, je v rozporu s postupem stanoveným zákonem.

24. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelovy námitky jsou opodstatněné a důvodné. Proto Ústavnísoud podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky uzavřel, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu i princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly vzájemný vztah insolvenčního zákona a exekučního řádu plynoucí z ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona a ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu. Napadené usnesení krajského soudu je vzhledem k tomu nedostatečně zdůvodněno a v kontextu právní úpravy projevem svévole, neboť bez zjevného důvodu nerespektuje všeobecně závaznou zákonnou právní úpravu. Krajským soudem uplatněný postup je v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Stěžovatel dále namítal porušení zásad rovnosti a neodůvodněně aplikovaný rozdíl mezi zaručenou odměnou insolvenčního správce a odměnou exekutora. Tato námitka se však zcela míjí s podstatou projednávaného případu. Přestože Ústavnísoud se těmito úvahami okrajově zabýval ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16, nelze bez dalšího říci, že by v podobných případech docházelo k popření principu rovnosti. Takové úvahy nejsou pro posuzovaný případ relevantní: srovnávat postavení exekutora a insolvenčního správce bez dalšího nelze, neboť k tomu chybí relevantní kritéria srovnání. Nepřípadný je i odkaz na zákaz nucených prací a služeb a ochranu vlastnického práva. Ústavní soud již ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 upozornil na riziko neuspokojení zákonem daných nároků. Jak plyne i z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983 č. 8919/80, citovaného plénem Ústavního soudu, případně rozsudku ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 1. 2012 č. 31950/06, pro to, aby se jednalo o skutečně nucenou práci či službu, je nezbytné, aby byla splněna podmínka nespravedlivého nátlaku na obecný či konkrétní výkon činností exekutora. Tato podmínka však v nyní posuzovaném případě splněna není.

26. S ohledem na výše popsaný nepřípustný zásah do základního práva stěžovatele nasoudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu vázanosti soudce zákony podle ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (viz ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru