Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3621/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3621.14.1
Datum podání18.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

180/2008 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 250, § 269, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3621/14 ze dne 15. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti IVB solar, s. r. o., se sídlem Zemědělská 1091/3b, 500 03 Hradec Králové, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 142/2013-53 ze dne 21. 8. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. j. 15 Af 21/2013-46, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2012 č. j. 12364/12-1200-506919, jímž zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ze dne 14. 5. 2012 č. j. 126095/12/178913507710, a ze dne 17. 7. 2012 č. j. 151757/12/178913507710. Správce daně těmito rozhodnutími zamítl stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně dle ustanovení § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění platném pro projednávanou věc (dále též "daňový řád").

Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka tvrdí, že jí byla z podstatné části odepřena zákonodárcem přislíbená podpora (formou garantované výkupní ceny), přičemž se tak stalo v době, kdy již neměla možnost své rozhodnutí o vložení finančních prostředků přehodnotit a od investice upustit. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vytkla, že ve věci odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, přestože je Nejvyšší správní soud soudem poslední instance, který je k položení předběžné otázky povinen, aniž přitom své rozhodnutí odůvodnil v souladu s právem Evropské unie. Stěžovatelka dále uvedla, že v řízení před vnitrostátními soudy neměla efektivní možnost uplatnit své námitky vůči ústavní (non)konformitě ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., neboť veškeré námitky byly odmítnuty s poukazem na nález vydaný v řízení, jehož se stěžovatelka nemohla účastnit. V této souvislosti vyjádřila své přesvědčení, že nemá k dispozici žádný procesní prostředek, s jehož využitím by mohla dosáhnout ochrany svých ústavně zaručených základních práv dotčených zavedením odvodové povinnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.

Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy. V této souvislosti nelze přehlédnout, že předmětnou problematikou daňových odvodů se kasační soud zabýval již v celé řadě svých rozhodnutí, kupř. v rozsudku ze dne 17. 1. 2013 č. j. 1 Afs 90/2012-50, který byl napaden ústavní stížností, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1165/13 ze dne 10. 10. 2013 tak, že ji ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom Ústavní soud uvedl, že se otázkou souladu ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (č. 220/2012 Sb.) a v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru kladnému.

Ústavní soud dále ve svém usnesení vyzdvihl, že v daném plenárním nálezu dospěl k závěru, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE (fotovoltaických elektráren - pozn. ÚS), nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (bod 90). Ústavní soud tedy posuzoval, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE neshledal.

Ústavní soud sice připustil svůj závěr o tom, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení § 7a až § 7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jak jej zachytil v bodě 88 předmětného plenárního nálezu, ovšem současně konstatoval, že ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však nedošlo, resp. jejich existence nebyla v řízení prokázána, s tím, že "[p]roč se tak stalo, vysvětlil stěžovatelce podrobně Nejvyšší správní soud, s jeho závěry se nelze než ztotožnit". Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na těchto závěrech nic nemění (naopak jim zjevně prospívá) ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, podle nějž "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje" a "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu" (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1455/14 ze dne 22. 10. 2014).

K námitce stěžovatelky stran jí tvrzené absence procesních prostředků, s jejichž využitím by mohla dosáhnout ochrany svých ústavně zaručených základních práv dotčených zavedením odvodové povinnosti, se sluší podotknout, že i touto námitkou (vznesenou jinými provozovateli FVE v obdobných případech) se Ústavní soud již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že z ustanovení § 260 ve spojení s ustanovením § 259 daňového řádu není možno dovodit, že by stěžovatelka nemohla takové řízení iniciovat (viz dikce ustanovení § 259 odst. 1 daňového řádu; srov. Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv: Daňový řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 495). Shodným způsobem postupoval Ústavní soud také při projednávání obdobných ústavních stížností, a to např. v usnesení ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1275/14.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že kasační soud odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, aniž své rozhodnutí odůvodnil v souladu s právem Evropské unie, Ústavní soud poznamenává, že takovýto postup by měl své opodstatnění pouze za předpokladu, pokud by správní soudy byly povinny rozhodnout o dopadu odvodu do jejích veřejných subjektivních práv, k čemuž v posuzované věci nedošlo. Nadto nelze přehlédnout, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku otázkou souladu solárního odvodu s právem Evropské unie (zejména s účelem a cílem směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES) podrobně vypořádal (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2483/14, dostupné, jakož i další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je dále názoru, že ani směrnice 2001/77/ES otázku daňové zátěže výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů neupravuje. V projednávané věci tedy daňová regulace, včetně přechodného období s její změnou spojeného, nespadá pod "uplatňování práva Unie", které by podle článku 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie implikovalo použití jejího článku 17 v případě, jenž je předmětem ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud blíže ozřejmil ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1660/14 ze dne 3. 10. 2014, toto stanovisko Ústavního soudu je podepřeno i rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. července 2014 ve věci C-198/13 Hernández, který s odkazem na svou prejudikaturu připomíná, že pojem uplatňování práva Unie ve smyslu článku 51 odst. 1 Listiny předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo přímého dopadu jedné oblasti na druhou (bod 34).

Konečně k námitce stěžovatelky, že v řízení před vnitrostátními soudy neměla efektivní možnost uplatnit své námitky vůči ústavní (non)konformitě ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., poněvadž veškeré námitky byly odmítnuty s poukazem na nález vydaný v řízení, jehož se sama nemohla účastnit, nezbývá než konstatovat, že toliko Ústavní soud je originárně nadán z Ústavy samé autoritativně posoudit soulad právního předpisu nebo jeho části s ústavním pořádkem. Takové posouzení ve formě nálezu je potom závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Nejvyšší správní soud proto ani nemohl za daného stavu dospět k jinému závěru.

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru