Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3603/12 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - Hradec Králové
SOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZástavní právo
žaloba/na určení
Náklady řízení
Katastr nemovitostí
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3603.12.1
Datum podání19.09.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3603/12 ze dne 5. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ivo Rykra, zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 202/2012-66 ze dne 24. 7. 2012 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 11 C 85/2011-43 ze dne 8. 3. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 11 C 85/2011 Ústavní soud zjistil, že dne 27. 7. 2011 podala Helena Rykrová (dále jen "vedlejší účastnice") proti stěžovateli a proti České spořitelně, a. s., žalobu o určení, že na v žalobě specifikovaných nemovitostech nevázne zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a. s. Vedlejší účastnice tvrdila, že nemovitosti, nacházející se ve společném jmění stěžovatele a vedlejší účastnice, byly zatíženy bez jejího souhlasu a šlo tedy o úkon relativně neplatný. Podáním ze dne 6. 1. 2011 vzala vedlejší účastnice žalobu zpět poté, co došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Okresní soud následně usnesením č. j. 11 C 85/2011-43 ze dne 8. 3. 2012 řízení zastavil (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že vedlejší účastnice a Česká spořitelna, a. s., nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že stěžovatel je povinen uhradit vedlejší účastnici částku 24.720,- Kč (výrok III.) a že se vedlejší účastnici vrací zaplacený soudní poplatek (výrok IV.). Výrok o nákladech řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí odůvodnil okresní soud poukazem na ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), s tím, že řízení bylo zastaveno v důsledku chování stěžovatele, který po podání žaloby uhradil pohledávku zajištěnou zástavním právem. Proti výroku III. usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, nicméně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí usnesením č. j. 19 Co 202/2012-66 ze dne 24. 7. 2012 potvrdil.

Stěžovatel napadl výše uvedená usnesení krajského a okresního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že nebyla zachována příčinná souvislost mezi jeho chováním a nárokem uplatněným v žalobě. Vedlejší účastnice měla za to, že na předmětných nemovitostech zástavní právo nevázne, neboť zástavní smlouva mezi stěžovatelem a Českou spořitelnou, a. s., byla neplatná. Jestliže dle vedlejší účastnice zástavní právo nevzniklo, nemohlo ani následně zaniknout uhrazením úvěru ze strany stěžovatele. Nelze tedy dovozovat, že by stěžovatel svým chováním "uspokojil nárok vedlejší účastnice", jak tvrdily obecné soudy. Kromě toho zástavní právo ve své úplnosti zaniklo až na základě přípisu České spořitelny ze dne 21. 9. 2011, jímž se Česká spořitelna zástavního práva, pokud šlo o zajištění budoucích pohledávek, vzdala. Ani v tomto ohledu tedy stěžovatel zastavení řízení nezavinil. Stěžovatel tak byl rozhodnutími obecných soudů sankcionován výlučně za to, že řádně plnil své závazky ze smlouvy o úvěru. Pokud by chtěl nepříznivému rozhodnutí o nákladech řízení předejít, musel by přestat úvěr splácet, čímž by se vystavil riziku sankcí ze strany České spořitelny, a. s. Závěry vyvozené obecnými soudy by vedly k absurdním důsledkům, neboť potom by každá žaloba na určení neexistence závazku musela nutně vést k uložení povinnosti žalovanému nahradit žalobci náklady řízení, pokud by žalovaný v mezidobí svou povinnost splnil a závazek uhradil. Takový výklad však není souladný s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud toliko podotýká, že stěžovatel napadl rozhodnutí okresního soudu v celém jeho rozsahu (en bloc), nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti bylo zřejmé, že tato směřuje výlučně vůči výroku III. usnesení. Proto se Ústavní soud dále ústavní stížností zabýval pouze v naznačeném rozsahu; ve vztahu k výrokům I., II. a IV. usnesení okresního soudu by ostatně byla ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť tyto výroky nebyly odvoláním napadeny.

Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo.

Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy rozhodovaly o nákladech řízení, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Dle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Toto ustanovení je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací činnosti najevo, že nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 213, str. 381).

Jelikož obecné soudy rozhodly plně v intencích citovaného ustanovení a své závěry v tomto ohledu logicky a srozumitelně odůvodnily, neměl Ústavní soud důvod jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru