Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 36/97Nález ÚS ze dne 14.05.1998Výjimka z tzv. restitučné posloupnosti podle § 4 odst. 2 zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/11 SbNU 59
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.36.97
Datum vyhlášení18.05.1998
Datum podání03.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2, § 23


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 36/97 ze dne 14. 5. 1998

N 56/11 SbNU 59

Výjimka z tzv. restitučné posloupnosti podle § 4 odst. 2 zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

stěžovatelek Ing. B.P a J. K., obě zastoupeny JUDr.J.J.,

advokátem Advokátní kanceláře v B., proti rozsudku Krajského

soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996, za

účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ZD

Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako vedlejšího účastníka

řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního

jednání,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze

dne 22. 10. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění.

Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností

domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku

Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10.

1996, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ,

sp. zn. 5 C 421/91, ze dne 17. 1. 1996, kterým byl zamítnut návrh

stěžovatelek, jímž se tyto domáhaly na žalovaném ZD Libargo se

sídlem v Líbeznicích zaplacení částky 26.836,- Kč za

zdevastovanou stodolu a chlév, a dále nahradit škodu vzniklou

zbouráním kolen ve výši 43.955,- Kč. Stěžovatelky jsou toho

názoru, že jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 bylo

kráceno v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 23 zákona č.

229/1991 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o půdě").

Z připojeného spisu Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.

zn. 5 C 421/91, bylo zjištěno, že soud I. stupně v odůvodnění

svého zamítavého rozsudku odkázal na ustanovení § 23 odst. 1

zákona o půdě, podle něhož má právo na náhradu podle ustanovení

§ 14 a § 16 zákona o půdě i původní vlastník obytné nebo

hospodářské budovy, která byla znehodnocena v době užívání

organizací, podle zvláštních předpisů s tím, že podle jeho názoru

jde jen o právo původního vlastníka obytné nebo hospodářské

budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena. Další subjekty

zde uvedeny nejsou a vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že

stěžovatelky nejsou původními vlastnicemi hospodářských budov, za

jejichž znehodnocení a odstranění požadují náhradu podle

uvedeného ustanovení, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen

rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne

22. 10. 1996. Krajský soud jako soud II. stupně, v podstatě ve

shodě se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho

rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelky nejsou oprávněny

domáhat se náhrady za znehodnocené a odstraněné zemědělské

hospodářské budovy podle § 23 zákona o půdě, a to proto, že

nejsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 zákona o půdě. Podle

tohoto zákonného ustanovení by oprávněnými osobami byly jen

v případě, že by předmětné nemovitosti zdědila jejich babička

A.H. po původním vlastníkovi Z.R., který je vnesl do zemědělského

družstva Čakovičky, a to jako dědička ze závěti. Protože tomu tak

nebylo, k dědění došlo ze zákona podle § 479 o.z., pak se zákon

o půdě na stěžovatelky, které svá práva odvozují od A.H,

nevztahuje.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého

rozhodnutí, uvedl, že k ústavní stížnosti stěžovatelek nemá co

dodat.

Zemědělské družstvo Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako

vedlejší účastník řízení, ve svém písemném vyjádření uvedlo, že

oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě byl

nepochybně Z.R., který svou zemědělskou usedlost vnesl dne 20.

6. 1959 do bývalého JZD Čakovičky, jehož je podepsané družstvo

právním nástupcem. Z.R. zemřel v roce 1967. Vzhledem k tomu, že

podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelky jako vnučky

zákonné dědičky - družky původního vlastníka - nejsou ve smyslu

§ 4 odst. 2 zákona o půdě tzv. dalšími oprávněnými osobami,

navrhuje vedlejší účastník, aby předmětná ústavní stížnost byla

zamítnuta.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 5 C 421/91, dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná, neboť při výkladu aplikovaných

ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že ustanovení

§ 23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá,

ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční

posloupnosti ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě. Především je

třeba zdůraznit, že ustanovení § 23 je aplikovatelné pouze na

případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva

k předmětným nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti

byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací

podle zvláštních předpisů.

Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné

soudy právě v otázce, zda k předmětným hospodářským budovám

v minulosti došlo či nedošlo k zániku vlastnického práva

původního vlastníka, nezaujaly zcela jednoznačný názor. Na jedné

straně sice poukazují na skutečnost, že se jednalo o budovy

vnesené do tehdejšího JZD Čakovičky (a pak by bylo možno dovodit,

že k nim vzniklo družstevní vlastnictví tehdejšího JZD a zabývat

se tím, zda eventuálně v budoucnosti v souvislosti s "opuštěním"

hospodářských budov družstvem došlo k obnovení individuálního

vlastnictví či ne). Na straně druhé je v odůvodnění ústavní

stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze

konstatováno, že nemovitosti po zemřelém Z.R.zdědila podle § 474

odst. 1 o.z. jeho družka A.H. - babička žalobkyň - a po její

smrti dne 7.10.1971 se vlastnicemi těchto nemovitostí staly

stěžovatelky, a to na základě rozhodnutí Státního notářství

Brno-město ze dne 21. 11. 1972, sp. zn. 1 D 725/71. Výslovně pak

soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na

skutečnost, že v průběhu sedmdesátých let zemědělské družstvo

přestalo stodolu a chlév užívat, a aniž by bylo rozhodnuto

o změně užívacího práva, tyto nemovitosti žalobkyně

prostřednictvím svého otce V.H. pronajaly smlouvou o dočasném

užívání nemovitosti s účinností od 1. 1. 1980 Výzkumnému ústavu

sklářskému v Praze, z čehož by bylo možno dovodit, že obecné

soudy respektují, že stěžovatelky se staly vlastnicemi celé

usedlosti, včetně v době dědění existujících hospodářských budov.

Podle názoru Ústavního soudu se tedy obecné soudy jednoznačně

nevypořádaly s tím, zda a proč stěžovatelky jsou či nejsou

vlastnicemi i hospodářských budov předmětné zemědělské usedlosti

(resp. byly jimi jejich právní předchůdci), a proto nelze

jednoznačně jako správnému přisvědčit tomu, že obecné soudy na

daný případ aplikovaly ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě

stanovící pořadí tzv. dalších oprávněných osob pro případy

restituční, tedy případy, kdy v minulosti došlo k přechodu nebo

převodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu (pro

úplnost a ve vazbě na spis Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS

227/97, týkající se náhrad za živý a mrtvý inventář vnesený

Z.R.do družstva v roce 1959, považuje Ústavní soud zdůraznit, že

ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě se aplikuje ve vztahu k §

20 zákona o půdě, které upravuje náhrady za živý a mrtvý

inventář). Ústavní soud nevylučuje, že ve vztahu k předmětným

hospodářským budovám, odevzdaným v roce 1959 původním vlastníkem

ke společnému hospodaření do družstva, mohlo dojít k zániku jeho

vlastnického práva při současném vzniku družstevního vlastnictví

tehdejšího jednotného zemědělského družstva, nicméně vzhledem

k absenci vyvození právních důsledků z této eventuální situace

obecnými soudy nezbývá, než přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že

dosavadním postupem obecných soudů došlo k porušení jejich

ústavně zaručeného práva, a to z důvodů výše uvedených, práva na

spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní

soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížností

napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno zrušit, když sám se

nemohl s ohledem na to, že není další instancí v hierarchii

obecných soudů, zabývat zjišťováním okolností, týkajících se

existence či neexistence vlastnického práva stěžovatelek (jejich

právních předchůdců) k hospodářským budovám, jichž se požadované

náhrady týkají, a to v časovém rozmezí let 1959 a násl. Považuje

pouze za nezbytné zdůraznit, že pokud by se jednalo o případ

združstevnění hospodářských budov bez průkazu následného obnovení

vlastnického práva původnímu vlastníkovi, resp. jeho právním

nástupcům, nebylo by možné vůbec ve věci aplikovat ustanovení §

23 zákona o půdě, které se týká případů, kdy za trvání zvláštních

užívacích práv k nemovitostem nedošlo k zániku vlastnického práva

k nemovitostem. V opačném případě by ovšem bylo třeba posoudit

nároky na náhrady uplatňované stěžovatelkami právě podle § 23

zákona o půdě a jejich postavení pak neodvozovat od ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona o půdě, které je pak neaplikovatelné, ale

naopak od občanskoprávní dědické posloupnosti.

Pokud tedy obecné soudy v dané věci současně aplikovaly §

23 a § 4 odst. 2 zákona o půdě, což je z důvodu výše uvedených

vyloučeno, neposkytly podle názoru Ústavního soudu zatím

stěžovatelkám dostatečnou soudní ochranu, a proto bylo rozhodnutí

napadené ústavní stížností pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny

Ústavnímsoudem zrušeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. května 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru