Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3597/10 #1Nález ÚS ze dne 20.10.2011Právo církve spravovat nezávisle své záležitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
pravomoc
církev/náboženská společnost
samospráva
soud
Služební poměr
mzda
plat
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 181/63 SbNU 101
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3597.10.1
Datum vyhlášení20.10.2011
Datum podání17.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 16 odst.2, čl. 16 odst.4, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

3/2002 Sb., § 2 odst.5, § 4 odst.3

65/1965 Sb., § 61

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 7 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy nemají pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních s církví, neboť takovým rozhodnutím by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci zaručené čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Církve československé husitské zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 20. 10. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 pro rozpor s čl. čl. 16 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka - církev se s odkazem na porušení svého práva na církevní samosprávu domáhala zrušení rozsudku městského a Nejvyššího soudu. Obvodní soud zamítl žalobu vedlejších účastníků na určení, že jejich služební poměr u stěžovatelky trvá. K odvolání vedlejších účastníků městský soud prvostupňový rozsudek změnil tak, že služební poměr trvá. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl; s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 uvedl, že se za určitých okolností lze domáhat určení, že služební poměr duchovních k církvi nadále trvá, aniž by tím došlo k omezení její nezávislé rozhodovací pravomoci (nicotný akt v rozporu s vnitřními předpisy církve). Stěžovatelka namítala, že výlučně orgány církve mají pravomoc ustanovovat duchovní a ukončovat jejich službu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou rozhodování vnitřních orgánů církve (např. nález sp. zn. I. ÚS 211/96, usnesení sp. zn. III. ÚS 136/2000, nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1244/07), v nichž zdůraznil zásadu autonomie církví a náboženských společností spočívající v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 211/96 Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve.

V posuzované věci bylo podstatou sporu to, zda je v pravomoci civilních soudů rozhodovat o určovací žalobě, jejímž předmětem je otázka trvání služebního poměru duchovních. Rovněž v tomto případě Ústavní soud uvedl, že obecné soudy nemají pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních s církví. I zde by jinak došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církví a do jejich samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci, jak vyplývá z vnitřních předpisů této církve.

Ústavní soud se neztotožnil s Nejvyšším soudem judikovaným rozlišováním mezi nicotností a neplatností aktu rozvázání služebního poměru, neboť z hlediska práva na církevní samosprávu je toto rozlišování nerozhodné. Pokud se jednalo o námitky vedlejších účastníků stran posouzení otázky trvání služebního poměru pro projednání jejich dalších nároků, Ústavní soud zdůraznil, že musí sami vyvolat řízení před příslušným orgánem církve.

Ústavní soud uzavřel, že pokud obecné soudy ve věci dospěly k závěru, že byla dána pravomoc obecných soudů, a věc projednaly, porušily čl. 16 odst. 2 Listiny. Proto stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3597/10 ze dne 20. 10. 2011

N 181/63 SbNU 101

Právo církve spravovat nezávisle své záležitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10 ve věci ústavní stížnosti Církve československé husitské, se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 523/5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo určeno, že služební poměr žalobců u stěžovatelky trvá, za účasti E. D. a Z. D. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 bylo zasaženo do práva stěžovatelky spravovat své záležitostí nezávisle na státních orgánech, zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na církevní samosprávu zaručeného čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 25/2005 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 4 C 25/2005-219 ze dne 25. listopadu 2005 zamítl žalobu E. D. a Z. D. (dále jen "vedlejší účastníci") na určení, že jich služební poměr u stěžovatelky trvá a uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 104 392,75 Kč. K odvolání vedlejších účastníků Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že služební poměr vedlejších účastníků u stěžovatelky trvá a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 46 637 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že čl. 16 odst. 2 Listiny jí zaručuje právo nezávisle na státních orgánech spravovat své vnitřní záležitosti, mezi které patří ustanovování duchovních. Podle stěžovatelky mají výlučně orgány církve pravomoc jednotlivé duchovní do služeb církve ustanovovat a současně pravomoc službu duchovním ukončovat. Stát ani žádný z jeho orgánů pak nemá právo a nesmí do tohoto Listinou zaručeného práva církví zasahovat a namísto orgánů církví rozhodovat o tom, kdo duchovním církve je a kdo není. Předmětná řízení, jejichž výsledkem jsou v záhlaví citovaná rozhodnutí, podle stěžovatelky vycházejí z koncepce, že do výše uvedeného Listinou zaručeného práva církví orgány státu zasahovat mohou. V tom stěžovatelka spatřuje zásadní porušení svých Listinou zaručených práv, a v záhlaví citovaná rozhodnutí tak byla podle stěžovatelky vydána v rozporu s Listinou zaručeným právem na církevní samosprávu.

III.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

Nejvyšší soud, za který se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda jeho senátu 28 Cdo JUDr. David Ludvík, CSc., uvedl, že je nadále toho názoru, že jeho odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997 (N 34/7 SbNU 227), včetně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. 11. 2004, je naprosto přiléhavý. Stěžovatelka podle vyjádření Nejvyššího soudu absolutně nebere v potaz shora uvedenou judikaturu, ačkoli z ní vyplývá zcela adekvátní závěr, tj. že se za určitých okolností lze domáhat určení, že služební poměr duchovních k církvi nadále trvá - aniž by tím došlo k omezení její nezávislé rozhodovací pravomoci. Tvrdí-li totiž někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s jejími vnitřními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu být soudní ochrana odepřena. Jinak by dotčený subjekt - v rovině ochrany soukromých práv - byl nepřípustně diskriminován. V takových případech se pak nejedná o zásah do vnitřní autonomie církve, jelikož k přezkoumávání věcného obsahu právních aktů vydaných církevními orgány nedochází. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Městský soud v Praze, za který se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně jeho senátu 62 Co JUDr. Ivana Hasalová, plně odkázal na své v záhlaví citované rozhodnutí a na důvody v něm uvedené. Tento rozsudek je podle jeho vyjádření zcela v souladu jak s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, tak i s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění uvedeného rozhodnutí Městský soud v Praze podrobně cituje. Z obsahu ústavní stížnosti je podle Městského soudu v Praze zřejmé, že stěžovatelka zjevně neporozuměla důvodům, které odvolací soud vedly ke změně prvostupňového rozsudku. Podle náhledu Městského soudu v Praze jeho uvedeným rozsudkem k žádnému neoprávněnému zásahu do Listinou zaručeného práva stěžovatelky na církevní samosprávu nedošlo, neboť tento rozsudek vnitřní autonomii církevních orgánů stěžovatelky nenarušuje. Pouze deklaruje, že služební poměr vedlejších účastníků u stěžovatelky nadále trvá. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla po provedeném řízení jako nedůvodná zamítnuta.

Vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze byla poskytnuta stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v ní uvedla, že tyto soudy ve věci neuvádějí žádné nové skutečnosti a že podle jejího názoru rozsudkem Městského soudu v Praze, proti němuž tato stížnost směřuje, došlo k neoprávněnému zásahu do práva na samosprávu církví zásahem státní moci v rozporu s církvím ústavním pořádkem zaručeným právem.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též vedlejším účastníkům řízení.

Vedlejší účastníci v jejich společném vyjádření, zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. A. P., uvedli, že ústavní stížnost podle jejich názoru postrádá širší ústavněprávní rozměr a argumentaci a je pouhým nesouhlasem s výsledkem dosavadního řízení.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření odkázali na konzistentní a souladná rozhodnutí vyšších soudů ve věci. Jedná se o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již nejde o zásah do vnitřní autonomie církve a její pravomoci, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým, přičemž tyto osoby mají rovné postavení před zákonem. Nezbytným předpokladem pro eventuální nárokování náhrady mzdy či náhrady škody byla tedy nutnost rozhodnout o trvání či netrvání služebního poměru vedlejších účastníků ke stěžovatelce. Též Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004 konstatoval, že Ústavní soud vyšel z toho, že služební poměr duchovního k církvi, posuzován v jeho celistvosti, je vztahem soukromého práva, který je - jako takový - podřaditelný věci ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu. Jinak by nemohl uvažovat ani o pravomoci soudu k projednání nároku na náhradu mzdy. K tomu Nejvyšší soud dodal, že z pravomoci soudu byl v předchozím řízení ve věci týchž účastníků vyloučen výslovně jen spor o určení neplatnosti skončení služebního poměru. V dalším řízení a po vynesení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o určení trvání služebního poměru, pak k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že Ústavní soud dovodil, že se v případě nároku vedlejších účastníků na platovou náhradu z případného neplatného propuštění ze služebního poměru jedná o nárok ze soukromoprávního vztahu a pravomoc civilního soudu je tu dána. Tím Ústavní soud nevyhnutelně otevřel otázku prejudice rozhodnutí o náhradě platu duchovních spočívající v předchozím posouzení (ne)platnosti právního úkonu církve, jímž dochází k propuštění duchovních ze služebního poměru. Nejvyšší soud poté usnesením sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004 zpřesnil výchozí teze judikátu Ústavního soudu a připustil též možnost podat žaloby na určení, že služební poměr duchovních nadále trvá. Nejvyšší soud se vymezenými interpretačními závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v dovolacím řízení řídil a dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí v neprospěch služebního poměru vedlejších účastníků vydal nepříslušný orgán a právní akt tohoto orgánu náležitě nevyjádřil vůli církevního orgánu propustit vedlejší účastníky ze služebního poměru.

K námitce stěžovatelky, že Městský soud v Praze překročil rámec přezkumu orgánů církve, vedlejší účastníci uvedli, že skutečnosti Městským soudem v Praze zkoumané byly relevantní a potřebné k rozhodnutí, resp. ke zjištění, které Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004 předpokládal. Vedlejší účastníci řízení dále odkázali na čl. 1 Listiny, dle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Dle čl. 3 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Nelze opominout ani čl. 16 odst. 4 Listiny, který konstatuje, že výkon (těchto) práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod jiných. I dle § 2 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), nesmí být nikdo omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.

Závěrem vedlejší účastníci řízení konstatují, že bez rozhodnutí ve věci o určení jejich služebního poměru by následně nemohly být projednány jejich vznesené majetkové a další nároky (náhrada mzdy, náhrada škody, invalidní důchod vedlejšího účastníka D.), vedlejší účastníci by se ocitli v naprostém právním i faktickém vakuu, např. ohledně zdravotního pojištění, sociálního zabezpečení, jakéhokoliv dalšího zaměstnání atd., a docházelo by i nadále k pokračování zásahu do jejich práv, zejména do práva na ochranu soukromého a rodinného života, na ochranu majetku, do práva získávat prostředky pro své živobytí prací a práva na hmotné zajištění státu pro občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat. Závěrem vedlejší účastníci navrhli, aby byla ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání, k němuž se dostavila pouze vedlejší účastnice E. D. a její právní zástupce. Vedlejší účastnice E. D. neměla žádné návrhy na doplnění dokazování a v závěrečném návrhu přednesla shodnou argumentaci jako v písemném vyjádření. Zdůraznila, že vedlejší účastníci jsou především občany a čl. 16 odst. 2 Listiny neznamená, že zaručuje nezávislost církevních organizací. O tom svědčí též čl. 16 odst. 4 Listiny, který předpokládá určitý dohled státu nad církevními organizacemi. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.

IV.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V posuzované věci je podstatou sporu to, zda je v pravomoci civilních soudů rozhodovat o určovací žalobě, jejímž předmětem je otázka trvání služebního poměru duchovních.

Podle čl. 16 odst. 2 Listiny církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle § 4 odst. 3 zákona o církvích a náboženských společnostech církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech.

Ústavní soud se ve své judikatuře již opakovaně zabýval problematikou rozhodování vnitřních orgánů církve - viz např. nález sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, usnesení sp. zn. III. ÚS 136/2000 ze dne 31. srpna 2000 (U 30/19 SbNU 283), nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. listopadu 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1244/07 ze dne 18. října 2007 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví, resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, jehož předmětem bylo (mimo jiné) posouzení rozhodnutí obecných soudů o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru vedlejších účastníků u stěžovatelky, Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z vnitřních předpisů této církve. Obdobně v usnesení sp. zn. III. ÚS 136/2000 ze dne 31. srpna 2000, kterým bylo posuzováno rozhodnutí obecných soudů o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru kazatele Jednoty bratrské v Železném Brodu, Ústavní soud dospěl ke stejnému závěru, tedy že i v této věci se obecné soudy správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k Jednotě bratrské by došlo k nepřípustnému zásahu do její vnitřní autonomie a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci.

Uvedené závěry lze podle přesvědčení Ústavního soudu vztáhnout též na projednávanou věc. Jestliže ve výše uvedených rozhodnutích zaujal Ústavní soud stanovisko, že obecné soudy nemají pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních k církvi, pak totéž platí i pro spor posuzovaný nyní, neboť podstata věci zůstává stejná. I zde by jinak došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci zaručené čl. 16 odst. 2 Listiny a též k narušení kautel ústavnosti zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ačkoli Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že v projednávané věci byl respektován nálezový názor Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997), došlo podle přesvědčení Ústavního soudu ve skutečnosti k jeho popření, a tím též k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Podle náhledu Ústavního soudu není z hlediska posuzované problematiky pravomoci civilních soudů rozhodovat o dalším trvání služebního poměru duchovních žádný rozumný důvod rozlišovat, zda je tvrzená neplatnost rozvázání služebního poměru, resp. zpochybnění jeho dalšího trvání, opřena o skutečnost, že akt, jímž mělo dojít k rozvázání služebního poměru, je neplatný (resp. dle judikatury Nejvyššího soudu eventuálně nicotný) z toho důvodu, že jej vydal dle církevních předpisů nepříslušný orgán, nebo že je neplatný proto, že trpí jinou vadou spočívající v jakémkoli jiném rozporu s církevními předpisy. Nemá žádné opodstatnění, aby jeden důvod eventuální neplatnosti rozvázání služebního poměru (spočívající v tom, že akt, jímž byl služební poměr rozvázán, vydal nepříslušný orgán) mohl být podroben přezkumu civilními soudy, zatímco jiné důvody (spočívající například v nedostatku ve věcném obsahu takového aktu nebo v nedostatku jeho formy) by již podrobeny přezkumu civilních soudů být nemohly.

Ústavní soud se dále neztotožňuje ani s Nejvyšším soudem judikovaným (viz např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. 11. 2004) rozlišováním mezi nicotností aktu (neexistencí způsobilého aktu) a neplatností aktu, jímž je ukončován služební poměr duchovních, které Nejvyšší soud pro účel posouzení pravomoci civilních soudů k rozhodování o trvání služebního poměru duchovních ve své judikatuře koncipoval, neboť z hlediska práva na církevní samosprávu je zcela nerozhodné, zda je akt, jímž má být skončen služební poměr duchovního, označen za nicotný nebo neplatný. Ať už lze obecně s takovýmto teoretickým rozlišením souhlasit, z hlediska posuzované problematiky a práva na církevní samosprávu musí posouzení takto konstruované nicotnosti i neplatnosti spadat do působnosti stejných orgánů (stále se totiž jedná o posouzení trvání služebního poměru duchovních). Těmito orgány jsou nepochybně orgány církevní, a nikoli civilní soudy.

Ústavní soud není (na rozdíl od Nejvyššího soudu) toho názoru, že osoba tvrdící, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. jej vydal k tomu nezpůsobilý orgán církve, je odepřením soudní ochrany (v rovině ochrany soukromých práv) nepřípustně diskriminována. Tato osoba diskriminována není, stejně jako by nepochybně nebyla diskriminována osoba, která by tvrdila, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy tím, že sice existuje k tomu způsobilý akt, nicméně např. nemá předepsanou formu nebo neobsahuje jiné náležitosti podle církevních předpisů, a je proto neplatný. V obou uvedených případech je s ohledem na Listinou zaručené právo na církevní samosprávu namístě, aby takovým osobám byla poskytnuta ochrana nikoli civilními soudy, nýbrž autonomními církevními orgány, přičemž se nejedná o diskriminaci, nýbrž právě o projev uvedeného Listinou zaručeného práva.

Konstrukci zastávanou obecnými soudy a vedlejšími účastníky nelze akceptovat též z toho důvodu, že by vedla k absurdní situaci v případech, kdy by obecné soudy shledaly existenci aktu, kterým byl rozvázán služební poměr duchovního k církvi, vydaného příslušným orgánem. Jeho platností by se totiž (jak vyplývá z výše uvedené judikatury) dále zabývat nemohly, a proto by nemohly o věci dále rozhodovat, ztratily by tedy svoji pravomoc k rozhodování, a řízení by musely zastavit a odkázat účastníky na řízení před příslušným církevním orgánem. Takový postup, mimo své absurdity, je naprosto nelogický.

K námitkám vedlejších účastníků obsaženým v jejich vyjádření k ústavní stížnosti stran nutnosti posouzení otázky trvání jejich služebního poměru ke stěžovatelce pro projednání jejich majetkových a dalších nároků Ústavní soud zdůrazňuje, že v projednávané věci se jedná (pouze) o posouzení trvání služebního poměru vedlejších účastníků ke stěžovatelce. Dále Ústavní soud konstatuje, že je na vedlejších účastnících, aby vyvolali řízení před příslušným orgánem stěžovatelky, který je povolán otázku trvání jejich služebního poměru ke stěžovatelce rozhodnout, resp. pro posouzení majetkových nároků vedlejších účastníků vůči stěžovatelce bude v případném sporu (k jehož projednání je dána pravomoc civilních soudů) na stěžovatelce, aby se těmto nárokům ubránila tím, že prokáže rozhodnutím příslušného orgánu, že služební poměr vedlejších účastníků vůči stěžovatelce zanikl. Jde o stejný postup, jaký by bylo třeba uplatnit v případě, že by spor nebyl o to, zda akt, jímž měl být rozvázán služební poměr vedlejších účastníků ke stěžovatelce, je neplatný (nicotný) z důvodu, že nebyl vydán příslušným orgánem, nýbrž že by byl neplatný např. z důvodu vady formy nebo věcného obsahu.

Ačkoli se tato pozice vedlejších účastníků jeví vůči stěžovatelce nerovná, vyplývá z Listinou zaručeného práva na církevní samosprávu. Bylo na vedlejších účastnících, aby při vstupu do služebního poměru se stěžovatelkou i tento aspekt vzali do úvahy a případně do služebního poměru se stěžovatelkou nevstoupili. V této souvislosti lze odkázat také např. na usnesení Nejvyššíhosoudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004, v němž Nejvyšší soud uvádí, že právem zaručená dobrovolnost, svoboda a existence svobodné vůle při vstupu do církevního (služebního) poměru vytváří rozumný (a přijatelný) předpoklad pro úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními principy), pakliže je jednání určité osoby zde spojeno se (svobodně) přijímanými, a předem danými (právními) omezeními pro případ, že má takový poměr zaniknout. Ani podle Nejvyššího soudu tedy obecně nelze mít ničeho proti tomu, jestliže se tato osoba (svobodně) vzdá (určité míry) soudní ochrany služebního poměru, do něhož vstoupila, totiž ochrany prostřednictvím těch právních institutů, jež jsou jinak upraveny jako základní (viz ustanovení § 61 a násl. zákoníku práce). Shodně považuje Nejvyšší soud za akceptovatelné - k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní autonomie církve - že subjekt církevněprávního vztahu (duchovní) přijímá i to, že o zániku jeho poměru k církvi, byť by byl v nikoli nevýznamných znacích připodobnitelný obecnému vztahu pracovnímu, nebudou (vždy) rozhodovat soudy, nýbrž (zásadně) orgány církevní. V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud též konstatuje, že není důvod nepřijmout ani takové pojetí "nezávislosti na státních orgánech" (jež vyložil Ústavní soud v dřívější věci účastníků), které zahrnuje stav, kdy jsou soudy vyloučeny z přezkumu aktů, jimiž příslušný církevní orgán podle vnitřních předpisů církve rozhodl, že služební poměr duchovního k církvi skončil.

Ústavnísoud tedy uzavírá, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že v projednávané věci byla k řízení dána pravomoc obecných soudů a tuto věc projednaly, došlo k porušení základního práva stěžovatelky spravovat své záležitostí nezávisle na státních orgánech, zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny.

V.

Protože Ústavnísoud v posuzovaném případě zjistil porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky, vyhověl ústavní stížnosti a v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru