Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3580/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánÚŘAD PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
Věcný rejstříkochranná známka
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3580.18.1
Datum podání02.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí jiné

zákon; 441/2003 Sb.; o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách); § 42/2

Ostatní dotčené předpisy

441/2003 Sb., § 42 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3580/18 ze dne 20. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace DOBŠICKÉ TĚSTOVINY s. r. o., sídlem Bantice 97, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem, sídlem Lidická 710/57, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. září 2018 sp. zn. 0-425949, č. j. 0-425949/D18070499/2018/ÚPV, za účasti Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníka řízení, a 1. Mgr. Martina Pražáka a 2. Ing. Tomáše Aubrechta, jako vedlejších účastníků řízení, spolu s návrhem na zrušení § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 9. 2018 sp. zn. 0-425949, č. j. 0-425949/D18070499/2018/ÚPV, jelikož se domnívá, že ustanovení právního předpisu, na základě kterého bylo vydáno napadené rozhodnutí, tj. § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), je v rozporu s ústavním pořádkem, proto podle § 74 zákona o Ústavním soudu navrhuje zrušení tohoto ustanovení, přičemž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejích práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 26 Listiny.

2. Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 0-425949, č. j. 0-425949/D17008847/2017/ÚPV zamítl návrh stěžovatelky podaný podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 4 písm. b), c), d) a g) zákona o ochranných známkách na prohlášení ochranné známky č. 319249 ve znění "BABIČČINY NUDLE" za neplatnou.

3. O rozkladu stěžovatelky rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví napadeným rozhodnutím tak, že rozklad jako opožděný podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že podle § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách se rozklad považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního předpisu. Vzhledem k tomu, že posledním dnem lhůty pro podání rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí byla v souladu s § 40 odst. 1 písm. b) správního řádu a § 42 odst. 1 zákona o ochranných známkách středa 25. 7. 2018, bylo nutné ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu, aby nejpozději v uvedený den (25. 7. 2018) byla na adresu Úřadu průmyslového vlastnictví nejen odeslána zásilka obsahující rozklad, ale současně aby byl uhrazen i správní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání rozkladu (viz § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách). Rozklad stěžovatelky byl v elektronické podobě odeslán a Úřadu průmyslového vlastnictví doručen dne 23. 7. 2018. Z těchto údajů je zřejmé, že vlastní podání rozkladu bylo odesláno v zákonné lhůtě. Z obsahu spisu je však dále patrné, že stěžovatelka sice bezhotovostním převodem z účtu správní poplatek za podání rozkladu ve výši 1 000 Kč uhradila, avšak příslušná částka byla na účet Úřadu průmyslového vlastnictví připsána až dne 15. 8. 2018, tedy po uplynutí zákonné lhůty k podání rozkladu a k zaplacení správního poplatku, tj. po dni 25. 7. 2018. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v této souvislosti odkázal na § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně (jímž je v případě správního poplatku za podání rozkladu v předmětné věci Úřad průmyslového vlastnictví). Za den podání rozkladu je tak třeba považovat středu 15. 8. 2018. S přihlédnutím k § 42 odst. 1 a 2 zákona o ochranných známkách bylo tedy nutno uzavřít, že se v souladu s § 92 odst. 1 správního řádu jedná v daném případě o opožděný rozklad, a je nutné jej zamítnout.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčena, že i přesto, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje, tedy řízení ve správním soudnictví, je tato ústavní stížnost přípustná dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož přesahuje podstatným způsobem vlastní zájem stěžovatelky, což je patrno již jen z toho, že navrhuje zrušení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách pro jeho neústavnost. Přesah stěžovatelčina vlastního zájmu pak lze spatřovat i v úmyslu korekce právní úpravy okamžiku podání rozkladu proti rozhodnutí účastníka řízení do budoucna a v kontextu nejen odvětví správního práva, ale i celého právního řádu České republiky jako takového. Stěžovatelka je přesvědčena, že vzhledem k právní úpravě okamžiku podání rozkladu dle § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách nelze očekávat v řízení před správními soudy efektivní ochranu základních práv stěžovatelky, do kterých bylo dle jejího názoru zasaženo a která byla porušena. Správní soudy by zde pravděpodobně aplikovaly toliko zákonnou úpravu, a to i s ohledem na skutečnost, že ke zkoumání ústavnosti zákonných právních norem a jejich jednotlivých ustanovení je oprávněn pouze Ústavní soud. Navíc je třeba v této souvislosti zdůraznit, že k ústavnosti napadeného ustanovení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách se již jednou vyjádřil ve své judikatuře Nejvyšší správní soud (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009 č. j. 6 As 2/2008-124), přičemž dospěl k neudržitelnému závěru, že předmětné ustanovení není neústavní. Stěžovatelka dále obsáhle argumentuje, z jakých důvodů je § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách neústavní, přičemž zejména zdůrazňuje, že jeho aplikací dochází k zásahu do právní jistoty, předvídatelnosti a bezrozpornosti práva a principů právního státu, k porušení povinnosti šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a dochází i k zásahu do práva na soudní a jinou ochranu. Stěžovatelka uzavírá, že aplikovaná právní úprava § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách je dle jejího názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a v důsledku jejího použití (podle judikatury Nejvyššího správního soudu) v případě stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod.

III.

Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

6. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].

7. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, které třeba považovat za individuální správní akt vydaný správním orgánem dle zákona o ochranných známkách a správního řádu. Ochranu práv, do nichž bylo zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto procesních prostředků uplatnila, natož "vyčerpala", naopak z tvrzení stěžovatelky, že jinou možnost, než obrátit se s intervencí na Ústavní soud, nemá, jelikož správní soudy by jí beztak nevyhověly, lze předpokládat, že se tak nestalo.

9. Stěžovatelka však poukazuje v odůvodnění ústavní stížnosti na to, že jí podaný návrh sice nesplňuje podmínky přípustnosti podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, avšak snaží se prokázat, že její stížnost splňuje mimořádné podmínky pro výjimku z odmítnutí návrhu pro nepřípustnost podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je nutno posoudit, zda v posuzované věci byla splněna výjimečnost, která je označena jako "podstatný přesah osobního zájmu" stěžovatele, který konkrétně svou ústavní stížnost spojuje s návrhem na zrušení shora uvedeného ustanovení zákona o ochranných známkách.

10. Ve své obsáhlé judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje pak s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].

11. Dle ve věci rozhodujícího senátu Ústavního soudu nejsou dány podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti, neboť akcesorický návrh žádnou z těchto právě uvedených podmínek nesplňuje. Samotné napadení nějakého zákonného ustanovení oproti očekávání stěžovatelky tzv. kvalifikovaný přesah jejího osobního zájmu nepředstavuje, i když se dotýká každého účastníka řízení podávajícího rozklad podle § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách, neboť jde o otázku, která již byla v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu vyřešena a nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba tuto otázku řešit nově, či jinak.

12. Zde je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009 č. j. 6 As 2/2008-124, kterým se správní orgán při vydání napadeného rozhodnutí řídil. Stěžovatelka jej sice považuje za nesprávný a neústavní, avšak přehlíží zásadní fakt, že klíčový závěr tohoto rozsudku, že "konstrukce § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, podle něhož se rozklad považuje za podaný až poté, co byl zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu, je v právní úpravě u známkoprávní oblasti obvyklá, jak plyne např. z nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství a z nařízení Komise (ES) č. 2868/95, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94. Není proto důvodu pro závěr, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (v daném případě § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách), je v rozporu s ústavním pořádkem, což by jinak vedlo k přerušení řízení ve smyslu § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a k předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy." byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 2381/09, podle kterého "Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně neústavnosti aplikovaného § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Závěrům Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout." Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil, že základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu [srov. k tomu obdobně usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (U 39/33 SbNU 591) a navazující konstantní judikatura)] spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Co se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy. Od výše uvedených závěrů nemá důvod se Ústavní soud ani v nyní přezkoumávané věci odchýlit.

13. Proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a současně - vzhledem k výslovnému návrhu stěžovatelky na použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu - jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť podstatný přesah osobního zájmu nebyl prokázán. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení zákona pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru