Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3573/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3573.14.1
Datum podání11.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 169 odst.2, § 74, § 101 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3573/14 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RSCG SE, se sídlem Zámocká 30, Bratislava, IČ: 45002827, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, adresa pro doručování nám. T. G. M. 11, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2014 č. j. 5 Cmo 285/2014-131 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 9. 7. 2014 č. j. 23 Nc 6102/2014-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")

II.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci napadeným usnesením ve věci navrhovatele Ing. Ondřeje Marka (dále jen "navrhovatel") uložil stěžovateli povinnost zdržet se jakýchkoliv dispozic se svým obchodním podílem ve společnosti LEVIOR, s. r. o., (dále jen "společnost"), zejména je povinen zdržet se jeho zatížení či převodu nebo jeho rozdělení a jakýchkoliv dispozic s jeho částmi a výkonu práv společníka v předmětné společnosti (výrok I.). Krajský soud současně podle § 76 odst. 3 věty první o. s. ř. navrhovateli uložil podat u soudu ve lhůtě 14 dnů ode dne doručení napadeného usnesení návrh na zahájení řízení ve věci samé, tj. zejména návrh na určení vlastnického práva k obchodnímu podílu společnosti, případně návrh na určení společníka společnosti (výrok II.). Krajský soud uvedl, že toto usnesení podle § 169 odst. 2 věty prvé i druhé o. s. ř. neobsahuje odůvodnění.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 8. 2014 č. j. 5 Cmo 285/2014-131 usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění, když se předtím podrobně zabýval skutkovou stránkou věci, zdůraznil, že navrhovatel podal také (kromě jiného) návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku společnosti podle § 101 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb., jímž se domáhá změny zápisu tak, že se vymazává jednatel a jediný společník stěžovatele Michal Maňák a do obchodního rejstříku se zapisuje (zpět) navrhovatel, a to jako jediný společník a jednatel společnosti. Navrhovatel v návrhu na vydání předběžného opatření vyslovil přesvědčení o nezbytnosti zatímní úpravy poměrů účastníků ve smyslu § 74 o. s. ř., a to do pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva k obchodnímu podílu ve společnosti. V opačném případě je zřejmé, že stěžovatel bude mít možnost disponovat s obchodním podílem ve společnosti a případný výkon rozhodnutí v meritorní věci by byl zásadně ztížen. Vrchní soud s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. (po tzv. souhrnné novele) poukázal na to, že toto ustanovení výslovně připouští, aby vyhotovení usnesení, jímž se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, nebylo odůvodněno a to v intencích zásady rychlosti soudního rozhodnutí, která je v souladu s účelem předběžného opatření. Odvolací soud uzavřel, že předběžné opatření bylo navrhováno a následně nařízeno z důvodů nezbytné a naléhavé prozatímní potřeby úpravy právních poměrů účastníků řízení, která vyplývá ze skutečností tvrzených v návrhu na vydání předběžného opatření, k jejichž osvědčení navrhovatel přiložil příslušné listiny. V případě, že by současně zapsaný jediný společník společnosti nakládal s obchodním podílem, je zřejmé, že by byl zmařen účel řízení ve věci samé.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji popsal věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Ústavní stížnost následně představuje sled námitek, které vycházejí v prvé řadě z toho, že usnesení krajského soudu postrádá odůvodnění. V jeho důsledku mělo dojít ke svévolnému porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, když maximálně ztížilo možnosti jeho argumentace v odvolání. Stěžovatel následně poukázal na to, že jeho poukaz na protiústavnost napadeného usnesení krajského soudu nenašel oporu ani v přezkumném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které prý poukazovalo především na rychlost soudního řízení, jež je však v případě předběžných opatření zakotvena již v právní úpravě. Stěžovatel konečně uvedl, že v důsledku napadených rozhodnutí obou soudů došlo k zamezení jeho možnosti nakládat se zákonně nabytým majetkem.

IV.

Účastníkům řízení byla v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost zaslána k vyjádření.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, když vycházel z toho, že na základě tvrzených skutečností a doložených listin považoval podmínky pro vydání předběžného opatření za splněné. Vrchní soud navíc, a to s odkazem na další podrobně popsaná řízení dotýkající se změny zápisu v obchodním rejstříku ve prospěch navrhovatele jako jediného společníka a jednatele společnosti, zdůraznil, že předmětné předběžné opatření bylo nařízeno důvodně a v souladu se zákonem a v současnosti již ztratilo význam.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci poukázal na to, že občanský soudní řád výslovně s možností, že prvostupňové rozhodnutí o vydání předběžného opatření nemusí být odůvodněno, počítá. V souzené věci důvody k vydání předběžného opatření byly konkrétně seznatelné z odůvodnění návrhu na jeho vydání, s nímž se stěžovatel mohl seznámit, což také zjevně učinil; navíc jeho námitky byly dále vypořádány v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace krajský soud konstatoval, že o řízení o vydání předběžného opatření jako celku nelze dovodit, že by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Krajský soud také v souvislosti se stěžovatelem odkazovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a III. ÚS 346/09), v níž tento shledal, že absence odůvodnění u předběžného opatření je neústavní, poukázal na to, že tento závěr vycházel z dřívější právní úpravy, oba citované nálezy se týkaly předběžného opatření, u nějž nebylo rozhodováno ve věci samé a bylo vydáno jako ochrana před domácím násilím. Krajský soud proto uvedl, že tuto judikaturu na souzenou věc aplikovat nelze, což ostatně učinil Ústavní soud již dříve (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1037/15). Soud prvního stupně navíc uvedl, že co do merita věci jím bylo v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2014 č. j. 30 Cm 78/2014-385 a ze dne 21. 1. 2015 č. j. 30 Cm 83/2014-244 důkazně zjištěno a meritorně dovozeno, že navrhovatel jako převodce Smlouvu o převodu obchodního podílu ze dne 30. 12. 2013 ve prospěch stěžovatele nepodepsal, když jeho podpis na této smlouvě je falzum.

Ústavní soud zaslal obě vyjádření stěžovateli, který v replice zcela odkázal na argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti, k níž nemá co doplnit.

V.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyjádření účastníků a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud v návaznosti na procesní postup civilních soudů konstatuje, že jejich závěry nelze s ohledem na věcný rozsah a argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti považovat za mechanické, neboť z obou rozhodnutí zřetelně vyplývá nutnost přijatého řešení. Byl to v prvé řadě již Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který na základě odůvodnění návrhu na vydání předběžného opatření ve výroku precizoval povinnosti nejen stěžovatele, ale také navrhovatele, z nichž mimo jiné zcela zřetelně vyplývají okolnosti souzené věci a důvody pro vydání napadeného rozhodnutí. Odvolací soud následně jednoznačně specifikoval a průkazně vysvětlil důvody pro přijetí obou napadených rozhodnutí.

Ústavní soud současně již dlouhodoběji zdůrazňuje, že samotná úprava postupu při vydání předběžného opatření vyžaduje osvědčení samotného nároku navrhovatele a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí civilního soudu, zatímco Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01 a I. ÚS 375/2000). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že civilní soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vyjdou pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu - zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (ostatně k otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již v nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98).

Krajský soud při svém rozhodování vycházel z osvědčených skutečností a vrchní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud shledává, že do ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces zasaženo nebylo, civilní soudy se nedopustily žádného excesivního či svévolného postupu. Ústavní soud dále uvádí, že předběžné opatření je opatřením dočasným a může být na návrh zrušeno. Nadto je třeba zdůraznit, že za případné škody vzniklé z nedůvodného předběžného opatření odpovídá podle příslušných ustanovení podústavního práva navrhovatel tohoto předběžného opatření. Ústavní soud navíc (nad rámec argumentace) musí v této souvislosti připomenout důvodnost nařízení předběžného opatření, jež vyplývá z rozhodnutí o meritu věci (srov. výše uvedená vyjádření obou civilních soudů).

Ústavní soud konečně připomíná (krajským soudem již zmíněný) vlastní judikát sp. zn. I. ÚS 1037/15, jenž se mimo jiné týká argumentu stěžovatele, že rozhodnutí o vydání předběžného opatření nebylo odůvodněno. Aniž by Ústavní soud podrobněji opakoval tam uvedenou argumentaci, která je ostatně přiléhavá i na právě souzenou věc, považuje za důležité zdůraznit, že pro stěžovatele bylo ze soudního řízení o vydání předběžného opatření z obou rozhodnutí a z řízení jako celku jasně seznatelné, z jakých důvodů bylo předběžné opatření vydáno. Ústavní soud se v judikátu sp. zn. I. ÚS 1037/15 dále podrobněji vyrovnal s důvody, pro které nelze - nejen v tehdejší, ale ani v právě souzené věci - vycházet z připomínaných nálezů (sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a III. ÚS 346/09). Tato nálezová judikatura se tedy nevztahuje na nyní posuzovaný případ a Ústavní soud nemá ani důvod cokoliv dalšího k této věci dodávat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru