Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3569/13 #2Usnesení ÚS ze dne 14.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3569.13.2
Datum podání25.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 201

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 104b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3569/13 ze dne 14. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti P. Ř., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem Brno, Holandská 878/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 8 Tdo 569/2013-62, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 42 To 248/2012 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 2 T 23/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) cit. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti roků. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě a usnesení Nejvyššího soudu, kterými byl potvrzen uvedený výrok o vině i výrok o trestu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především zpochybňuje kvalitu a úplnost provedeného dokazování, na jehož základě trestní soudy učinily závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo se dopustil stíhaného skutku, tedy že pod vlivem alkoholu a nepřiměřenou rychlostí řídil osobní automobil a zavinil tak havárií, při níž zemřeli dva jeho spolujezdci a další spolujezdec utrpěl vážné zranění. Konkrétně poukazuje na to, trestní soudy bezdůvodně odmítly doplnit dokazování o některé důkazy (zejména znalecké posudky) navrhované obhajobou. Stěžovatel dále tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí trestních soudů trpí zásadními nedostatky, když se nevypořádává se závěry znaleckých posudků předložených obhajobou a nevysvětluje způsob hodnocení některých dalších důkazů. Jednou z dalších dílčích námitek pak stěžovatel brojí i proti tomu, že svědkyně, která bezprostředně po nehodě vyprošťovala zraněného řidiče z havarovaného auta, označila stěžovatele jako tohoto řidiče nikoli v rámci standardní rekognice, ale pouze tzv. agnoskací, čili ztotožněním při hlavním líčení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že jeho úkolem je výhradně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nemůže vystupovat v roli další přezkumné instance v rámci trestního řízení. Nemůže ani "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené trestními soudy, neboť z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu může dojít pouze výjimečně, a to tehdy, když hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

Ústavní soud rovněž musí sledovat, zda hodnocení důkazů není projevem libovůle trestních soudů, tedy zda je jejich vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu. V rámci odůvodnění svých rozhodnutí musí soudy rozvést své úvahy vztahující se k hodnocení důkazů a musí se též vypořádat se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními stran trestního řízení.

Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, přičemž odvolací soud ji dvakrát uznal jako oprávněnou, zrušil rozsudky soudu prvního stupně a přikázal doplnit dokazování; po celkově třetím rozhodnutí nalézacího soudu navíc odvolací soud sám ještě doplnil dokazování.

Jestliže stěžovatel namítá, že po tomto procesu trestní soudy odmítly provést další důkazy jím navrhované, musí Ústavní soud připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).

V daném případě musí Ústavní soud také odmítnout tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Již nalézací soud ve svém rozsudku podrobně vysvětlil své úvahy při hodnocení důkazů, přičemž se správně soustředil zejména na vyhodnocení rozsáhlého znaleckého dokazování, jehož hlavním cílem bylo zjistit, zda stěžovatel v době nehody řídil motorové vozidlo; neopomněl přitom odůvodnit také své pochybnosti o závěrech znaleckých posudků předložených obhajobou. Soud odvolací toto vysvětlení následně ještě rozšířil a prohloubil. Ústavní soud považuje tyto úvahy trestních soudů za naprosto logické, nemá důvod je jakkoli zpochybňovat a v podrobnostech na ně odkazuje.

Trestní soudy stejně tak kvalitně odůvodnily svůj odmítavý postoj k provedení dalšího dokazování, které navrhoval stěžovatel, a vypořádaly se s námitkami uplatňovanými obhajobou v průběhu trestního řízení.

Pokud jde o námitku týkající se tzv. agnoskace, kdy svědkyně na dotaz soudu identifikovala stěžovatele-obžalovaného jako osobu, kterou vyprošťovala z havarovaného automobilu z místa řidiče, je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2/03. Ústavní soud v tomto rozhodnutí agnoskaci akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby (či věci) v trestním řízení, byť v trestním řádu výslovně neupravený, kdy je poznávající osobě za účelem identifikace ukázána jen jedna osoba (či věc). Dále Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 542/05 přiznal tomuto postupu určitou důkazní sílu, zvláště když šlo v kontextu důkazní situace pouze o jeden ze vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů. Totéž bezezbytku platí i pro posuzovaný případ, kdy svědectví spojené s agnoskací harmonovalo se sérií dalších usvědčujících důkazů, zejména s výpověďmi dalších svědků a s výsledky znaleckého dokazování.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru