Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3568/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pokuta
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3568.14.1
Datum podání11.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

251/2005 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3568/14 ze dne 13. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Holzindustrie Chanovice, s.r.o., IČ 453 49 711, se sídlem Chanovice 102, právně zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře JUDr. Josef Šťastný a partneři, Horažďovice, Ševčíkova 38, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2014, č.j. 38 Ad 16/2010-127, a Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2014, č.j. 3 Ads 42/2014-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1, a čl. 37 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj ze dne 30. října 2009, č.j. 6692/6/6.31/09/15.2/6, byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 750.000,- Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky Státní úřad inspektorátu práce rozhodnutím ze dne 21. ledna 2010, č.j. 2439/1.30/09/14.3, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2012, č.j. 38 Ad 16/2010-74, byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky; k její kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. září 2013, č.j. 3 Ads 11/2013-51, rozsudek Nejvyššího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. Následně Krajský soud v Ostravě shora citovaným rozsudkem opět správní žalobu stěžovatelky zamítl a následně byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta i její kasační stížnost.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že správní soudy se s jejími námitkami dostatečně nevypořádaly a tak nadále existuje celá řada zásadních tvrzení, která byla soudy opomenuta a bezdůvodně tak byla přijata argumentace žalované. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku pomíjí závěry, z nichž vycházel při vydání svého prvního rozhodnutí a přijal závěry správního soudu, v důsledku toho považuje stěžovatelka napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná.

Udělená pokuta nekoresponduje s popisovanými skutky a nezohledňuje majetkové poměry stěžovatelky. Závažná pochybení byla napravena a závadný stav již neexistuje. Společenská nebezpečnost, coby významný faktor správního trestání, je proto malá. Inspektoři při kontrole překročili svá oprávnění daná zákonem. V rozporu s ustanovením § 7 odstavce 1 písmeno a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o inspekci práce"), se pracovníci inspekce pohybovali po areálu stěžovatelky zcela svévolně bez svolení a pořizovali dokumentaci, aniž měla stěžovatelka možnost vyjádřit se k tomu (§ 4 odstavec 4 správního řádu). Inspektoři stěžovatelce vyčítali ohrožení osob v provozu, sami se však nebezpečně pohybovali v areálu (rozpor s ustanovení § 8 písmeno c) zákona o inspekci práce). Správní orgán neakceptoval námitku stěžovatelky na podjatost vedoucího kontrolora, neboť tato měla být uplatněna ihned, přestože stěžovatelka námitku předložila, jakmile se o závadném postupu dozvěděla.

Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s výčtem přestupků, jichž se měla dopustit; rozhodnutí obsahovalo rovněž zřejmé nesprávnosti, po podání správní žaloby však byl stěžovatelce zaslán nový stejnopis rozhodnutí, což ona považuje za nepřípustné. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením o neefektivitě předchozích pokut. Vady rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nezhojitelné v soudním správním řízení, a proto mělo být napadené rozhodnutí správnímu orgánu vráceno k novému projednání věci. Stěžovatelka odkázala na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008, a sp. zn. 8 As 17/2007, a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 38 Ad 16/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Z napadených rozhodnutí i ze spisu krajského soudu je patrné, že stěžovatelka byla potrestána za dvanáct správních deliktů, týkajících se zejména bezpečnosti práce. Jakkoliv za některé delikty hrozí sankce až 2.000.000,- Kč, stěžovatelka za celou skupinu byla potrestána pokutou 750.000,- Kč. Jakkoliv tedy nebylo přikročeno k maximální sankci, je patrné, že i tato sankce musí být pro hospodaření stěžovatelky zásahem. Nelze však odhlédnout od faktu, že se jednalo o opakovanou sankci a současně za více přestupků, správní orgán ovšem zohlednil i fakt, že v některých případech již došlo k nápravě.

Stěžovatelka své námitky, prezentované v ústavní stížnosti, předložila opakovaně a to již ve správní žalobě a v kasační stížnosti, přičemž správní soudy se jimi zabývaly. Stěžovatelka je opakuje pro svůj nesouhlas s právním hodnocením věci orgány, ke kontrole povolanými.

Z rozhodnutí správních soudů je patrné, že se věcí důkladně zabývaly. Pokud prvé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č.j. 38 Ad 16/2010-74, shledal Nejvyšší správní soud hodné zrušení, učinil tak pro nepřezkoumatelnost rozsudku správního soudu. Poté, co krajský soud rozhodl nově, v souladu s právním názorem, jímž jej kasační soud zavázal, bylo toto rozhodnutí přezkoumatelné. Nejvyšší správní soud provedl kasační přezkum a potvrdil správnost závěrů napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Soudy se přitom vypořádaly s námitkami stěžovatelky dostatečně.

Tvrzení stěžovatelky o zkrácení v právu na spravedlivý proces založené výhradně na faktu, že správní soudy (orgány), v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, nežli ona, nelze hodnotit jinak než jako pouhou polemiku s právními závěry soudu, přičemž k této problematice se Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře, dostupné na http://nalus.usoud.cz vyjádřil. Založila-li stěžovatelka ústavní stížnost pouze na opakovaně tvrzeném nesouhlasu s napadenými rozhodnutími, nezakládá takové podání důvodnost ústavní stížnosti.

Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do základních práv. Správní soudy se věcí řádně a plně zabývaly, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru