Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 356/04Nález ÚS ze dne 13.02.2007Ke lhůtě pro podání dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KOS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/44 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.356.04
Datum vyhlášení14.03.2007
Datum podání21.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 240 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 356/04 ze dne 13. 2. 2007

N 28/44 SbNU 335

Ke lhůtě pro podání dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. února 2007 sp. zn. IV. ÚS 356/04 ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. N. proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000 č. j. 27 Cm 425/98-41, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003 č. j. 6 Cmo 362/2001-95 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 č. j. 29 Odo 122/2004-152, jimiž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky a byla jí stanovena povinnost zaplatit částku 956 834,40 Kč s příslušenstvím.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2004 č. j. 29 Odo 122/2004-152 se zrušuje.

V ostatním se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský obchodní soud v Praze (dále též jen "krajský obchodní soud") rozhodl v právní věci České spořitelny, a. s., v postavení žalobkyně proti žalovaným 1) BONDON, s.r.o., 2) J. N. a proti stěžovatelce v postavení žalované 3), o zaplacení pohledávky 956 834,40 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaní 1), 2), 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 956 834,40 Kč se 16,5% úrokem p. a. z částky 852 468,10 Kč od 8. 10. 1998 do zaplacení, se smluvní pokutou ve výši 10 % p. a. z částky 852 468,10 Kč od 8. 10. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení částku 44 652 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných a že žalovaní 2), 3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 17. 4. 2003 následně k odvolání stěžovatelky a J. N. v odvoláním napadené části rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 8. 2000 potvrdil a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud pak svým usnesením ze dne 29. 7. 2004 odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho opožděnost a upravil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.

2. Stěžovatelka měla za to, že vydáním jmenovaných rozhodnutí obecnými soudy byla porušena její základní práva, právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky.

3. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka nejdříve zaměřila na vymezení protiústavnosti napadaného usnesení Nejvyššího soudu. V tomto směru stěžovatelka namítala, že ač do svého odvolání proti napadanému rozsudku krajského obchodního soudu obsáhla návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2000, napadaný rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že odvolací soud opomenul rozhodnout o přípustnosti dovolání pak stěžovatelka dovozovala, že lhůta k podání dovolání nezačala vůbec běžet a Nejvyšší soud tak nebyl oprávněn vydat usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu opožděnosti. Nesprávným usnesením dovolacího soudu ze dne 29. 7. 2004, jež bylo vydáno v rozporu se zákonem, bylo stěžovatelce zabráněno ve snaze dosíci nápravy vadného rozhodnutí cestou dovolání a ta byla tak napadaným rozhodnutím Nejvyššího soudu zkrácena na svých právech na soudní ochranu a spravedlivý proces. V dalším stěžovatelka připojila také výhrady vůči napadaným rozhodnutím krajského obchodního soud, resp. vrchního soudu.

4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 425/98. Z něj zjistil, že dne 2. 10. 2000 podala stěžovatelka odvolání proti rozsudku krajského obchodního soudu ze dne 8. 8. 2000, přičemž v jeho rámci mimo jiné navrhovala, aby odvolací soud připustil dovolání k v odvolání stěžovatelkou specifikované otázce. Vrchní soud se ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2003 nikterak nezabýval výše naznačeným návrhem stěžovatelky a toto rozhodnutí uzavřel poučením, že proti právě vydanému rozsudku odvolacího soudu není odvolání přípustné. Rozsudek vrchního soudu ze dne 17. 4. 2003 byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 29. 8. 2003 a téhož dne nabyl právní moci. Dovolání podané stěžovatelkou u soudu prvního stupně dne 23. 10. 2003 odmítl Nejvyšší soud pro jeho opožděnost s odkazem na § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. K závěru o opožděnosti dovolání stěžovatelky dospěl Nejvyšší soud při zvážení bodu 17 hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb."), neboť shledal, že dovolání stěžovatelky bylo nutno projednat a rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno 8. 8. 2000 a odvolací řízení proběhlo podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Dovolání tak mohlo být stěžovatelkou podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak stanovil § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Při prostudování spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 425/98 učinil Ústavní soud také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu.

5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky v celém rozsahu odkázal na své rozhodnutí ze dne 8. 8. 2000. Vrchní soud v rámci svého vyjádření poukázal na skutková zjištění a právní závěry z odůvodnění rozhodnutí tohoto orgánu a vyjevil přesvědčení, že při rozhodování v právní věci stěžovatelky důsledně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření doplnil jím přednesenou argumentaci z odůvodnění usnesení ze dne 29. 7. 2004, když zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemuselo obsahovat poučení o dovolání, jelikož dovolání v dané věci mohlo být přípustné pouze při splnění omezujících podmínek. Dovolací soud rovněž popíral správnost úvahy stěžovatelky z její ústavní stížnosti, podle níž lhůta k podání dovolání vůbec nezačala běžet, neboť skutečnost, že odvolací soud zamítl návrh účastníka řízení na připuštění dovolání, příp. že odvolací soud o tomto nerozhodl, nemůže mít vliv na běh lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl či ji jako nedůvodnou zamítl. Obchodní společnost CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, v rámci svého vyjádření Ústavní soud uvědomila, že svou pohledávku, přiznanou jí napadanými rozsudky krajského obchodního soudu a vrchního soudu, postoupila na jiný subjekt. Česká spořitelna, a. s., resp. J. N., v řízení o ústavní stížnosti vystupující v postavení vedlejších účastníků, svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyužili. Obchodní společnost BONDON, s. r. o., byla ke dni 31. 12. 2003 zrušena, její vyjádření tedy Ústavní soud získat nemohl.

6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí. Ta v rámci své repliky především zopakovala svá stanoviska k posuzované věci, Ústavnímu soudu však známá již z její ústavní stížnosti. Replika stěžovatelky, jejíž obsah postrádal argumentaci odlišnou od té užité stěžovatelkou již v řízení před obecnými soudy či v její ústavní stížnosti, tedy nevnesla do zkoumané věci ničeho nového. Dodatečně pak stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 175/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 216).

II.

7. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, byť se neztotožnil se všemi právními závěry, resp. námitkami stěžovatelky, kterými ta v návrhu argumentuje.

8. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

9. Na právní stav níže naznačený, jež byl navozen novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, reagoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí. Dle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 činila dovolací lhůta jeden měsíc, přičemž v občanském soudním řádu nebyla explicitně vyjádřena poučovací povinnost soudu ve vztahu k dovolání. Po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. byla lhůta k podání dovolání prodloužena na dva měsíce, nadto do § 240 občanského soudního řádu byl zařazen nový odstavec 3, jenž výslovně uvádí povinnost odvolacího soudu zahrnout do poučení o opravných prostředcích i poučení o dovolání. Současně pak ve smyslu bodu 17 hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným po řízení provedeném podle předpisů účinných do 31. 12. 2000 projednají a rozhodnou rovněž podle předpisů účinných do tohoto data, a to včetně jednoměsíční dovolací lhůty. Takto vymezeným stavem, kdy právní úprava předpokládá v jinak obdobné procesní situaci dva odlišné postupy pro podání dovolání, včetně odlišné délky dovolací lhůty, se Ústavní soud zabýval například ve svých nálezech ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 574/03, ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 8/04, ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. II. ÚS 161/04, ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 175/04, na jejichž závěry Ústavní soud pro stručnost odkazuje (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 80, svazek 36, nález č. 41, svazek 39, nález č. 214 a nález č. 216).

10. Ústavnísoud tedy již v minulosti posuzoval problematiku skutkově i právně shodnou jako v případě ústavní stížnosti stěžovatelky. Jelikož Ústavní soud v nyní zkoumané věci nenalezl příčin pro odchýlení se od své konstantní judikatury, připojujíce se ke svým úvahám a závěrům v ní obsažených, nemůže než označit napadané rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřípustně zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ve svém nálezu ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 175/04 Ústavní soud vyjevil své přesvědčení, že: "Pokud Nejvyšší soud rozhodl, že se ve věci aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, učinil tak plně v rámci své pravomoci nejvyšší soudní instance, interpretující podústavní právo a Ústavní soud v zásadě nemá pravomoc jeho právní závěr přehodnocovat. Ústavní soud je však povinen dbát na to, aby při používání procesních norem byly dodržovány základní principy demokratického právního státu. K těmto principům však Nejvyšší soud nepřihlédl dostatečně, pokud odmítl vztáhnout poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava, resp. pokud absenci takového poučení nevzal v úvahu a nevyložil ji ve prospěch stěžovatelů. Byť stará procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti o možnosti podat dovolání výslovně nehovoří, je analogická aplikace o poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplývající z pojmu demokratického právního státu.". V nálezu ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. II. ÚS 161/04 pak Ústavní soud konstatoval, že: "Dovolací soud tím, že za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tedy po dni 1. 1. 2001, aplikoval § 240 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatel nebyl o možnosti podat dovolání odvolacím soudem řádně poučen, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolací soud byl s ohledem na kautely spravedlivého procesu za této situace povinen analogicky aplikovat ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 1. 2001".

11. Ústavnísoud tak v této části uzavírá, že dle jeho zjištění Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 29. 7. 2004 porušil stěžovatelčino právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nezohledněním absence poučení o dovolání, zejména o délce lhůty stanovené k jeho podání v napadaném rozhodnutí vrchního soudu, a odmítnutím dovolání stěžovatelky pro opožděnost vyložil intertemporální konflikt starého a nového práva tak, že svým formalistickým postupem nadměrně ztížil realizaci procesních práv stěžovatelky. Bylo však na Nejvyšším soudu, aby ten naopak za dané situace, podle mínění Ústavního soudu značně neobvyklé, umožnil stěžovatelce uplatnění jejích procesních práv a s ohledem na kautely spravedlivého procesu a právní jistoty analogicky aplikoval ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001, a aby tedy vztáhl poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti a lhůtě k podání dovolání též na řízení, na něž se užije předchozí procesní úprava.

12. Z těchto důvodů tak Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky v této části vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadané rozhodnutí Nejvyššího soudu v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 Listiny.

13. V další části, tedy pokud se jedná o napadený rozsudek Krajského obchodníhosoudu v Praze ze dne 8. 8. 2000 č. j. 27 Cm 425/98-41 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003 č. j. 6 Cmo 362/2001-95 shledal Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustnou. To proto, že bude nyní na Nejvyšším soudu, aby se - po zrušení jeho usnesení - dovoláním stěžovatelky opětovně zabýval, aby zvážil jeho přípustnost, a z tohoto hlediska volil další postup. K ochraně práv stěžovatelky tedy zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu zcela postačí. Na tomto základě tak Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru