Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3548/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3548.14.1
Datum podání10.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3548/14 ze dne 12. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Jiřího Priesela, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 č. j. 29 Cdo 2702/2014-134, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 5 Cmo 187/2014-110, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 30 Cm 272/2013-91, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel zároveň s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

II.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2013 č. j. 30 Cm 272/2013-42 ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. 10. 2013 č. j. 30 Cm 272/2013-23 jímž uložil žalované č. 1 (REALIS, s. r. o.) a žalovanému č. 2 (dále jen "stěžovatel"), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 300 000,- Kč s 6% úrokem od 1. 11 2012 do zaplacení a částku 200 000,- Kč s 6% úrokem od 1. 1. 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 1 650,- Kč a náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání a současně požádali o osvobození od soudních poplatků.

Městský soud v Praze ve vztahu ke stěžovateli napadeným usnesením návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků zamítl. Poukázal na to, že takovému návrhu lze vyhovět pouze zcela výjimečně, když smyslem § 138 o. s. ř. není řešit sociální situaci účastníka řízení, nýbrž umožnit přístup k soudu těm osobám, které by pro své majetkové poměry byly z tohoto práva vyloučeny. Městský soud však po podrobném seznámení se s majetkovými poměry stěžovatele dovodil, že stěžovatel nevyjevil zcela a úplně rozsah svého majetku, ač byl k tomu povinen, přičemž úplné a pravdivé vylíčení majetkových poměrů je právě základní podmínkou pro postup soudu podle § 138 odst. 1 o. s. ř.

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když považoval (shodně se soudem I. stupně) stěžovatelův návrh za bezdůvodný, neboť nejde o osobu nemajetnou, ale o osobu, která se svým přístupem snažila vyhnout pravdivému vylíčení majetkových a příjmových poměrů. Odvolací soud uzavřel s tím, že z obsahu spisu nevyplývají žádné zvlášť závažné důvody pro osvobození od soudního poplatku, neboť se stěžovatel nenachází v nepříznivé majetkové situaci proto, že by došlo ke ztrátě majetku v důsledku zásahu vyšší moci či trestné činnosti třetích osob. Důvodem pro osvobození od soudního poplatku nemůže být stěžovatelovo riziko spočívající v případném neúspěchu při podnikání.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti citovanému usnesení odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že dovolání neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání; tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013, 29 Cdo 2488/2013, 29 Cdo 43/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13, III. ÚS 695/14 a IV. ÚS 1407/14).

III.

Stěžovatel v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti uvedl dosavadní procesní stránku souzené věci, argumentaci civilních soudů a poukázal na její údajný protiústavní charakter. Stěžovatel se domnívá, že se soudy prvního i druhého stupně jeho žádostí ve skutečnosti věcně nikdy nezabývaly a zamítly ji jen proto, že v minulosti působil v několika obchodních společnostech a nereflektovaly na to, že se jeho majetková situace rapidně zhoršila a navíc, že není podnikatelem. Stěžovatel připomněl, že oba soudy argumentovaly již zrušeným zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") a zdůraznil, že v příslušném soudním formuláři uvedl veškeré skutečnosti, které mají reálný vliv na jeho majetkové poměry. Stěžovatel konečně uvedl, že v dovolání zcela jasně dovodil přípustnost dovolání z § 237 o. s. ř., neboť je jim napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, přičemž toto rozhodnutí závisí na vyřešení jím dále uvedených otázek hmotného a procesního práva, které jsou "dovolacím soudem rozhodovány rozdílně".

Dosavadní průběh řízení před soudy jednotlivých instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatele.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní je obsahem tohoto ústavně zaručeného práva zajištění spravedlivého (řádného) soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. K zásahu do tohoto práva by mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.

V souzené věci se jedná o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před civilními soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků (podle § 138 odst. 1 o. s. ř.) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nález sp. zn. IV. ÚS 121/11, usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 či I. ÚS 2894/12). Projednávaný případ však takovou anomálii nepředstavuje. Napadená rozhodnutí civilních soudů, zejména soudu prvního stupně a odvolacího soudu, obsahují srozumitelná a celkově dostatečná odůvodnění, z nichž vyplývá, že stěžovateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků.

Stěžovateli nelze přisvědčit ani v případě jeho odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, který se vztahuje na skutkově jinou věc a ve své podstatě zdůrazňuje skutečnost, že pro zajištění základního práva domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu nelze rozlišovat potenciální žadatele o osvobození od soudních poplatků podle různých (v nálezu nepochybně demonstrativně zmíněných) kritérií. Z uvedeného proto nelze dovozovat, že by právě v souzené věci tato skutečnost byla meritorním nebo dokonce snad jediným důvodem, pro který nebylo stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhověno. Naopak je nutno uvést, že splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků zkoumá soud v každém jednotlivém případě na základě konkrétních okolností v těchto rozhodnutích dostatečně rozvedených a odůvodněných. Mezi ně konečně náleží také stěžovatelovy zjištěné majetkové poměry, které měl Ústavní soud navíc možnost ověřit nahlédnutím do Obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze (oddíl C, vložka 213772; oddíl C vložka 74814 a oddíl C vložka 5023), z nichž mimo jiné dále vyplývá dlouhodobé a aktivní působení stěžovatele v obchodních společnostech, jeho majetková účast v nich a tedy aktivity, ze kterých nelze objektivně a materiálně nedovodit jejich podnikatelský charakter. Argumentace stěžovatele pozitivní definicí podnikatele v občanském zákoníku je v tomto smyslu účelová, na podstatě souzené věci nic nemění a je proto i nepřípadná.

Obdobné lze konstatovat i ve vztahu ke stěžovatelově připomínce o protiústavnosti argumentace oběma soudy pomocí zákona č. 337/1997 Sb., neboť v jeho případě se skutečně jednalo o již zrušený zákon. Na podstatě v rozhodnutích obou soudů předestřené argumentace nedošlo k zásadní změně ani v souvislosti s platným a účinným zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť i podle něj [§ 2 odst. 3 písm. b)] se v případě poplatku jedná o formu peněžitého plnění, zahrnutou pro účely citovaného zákona mezi daně. Jedním z druhů těchto poplatků je soudní poplatek podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož výběr je otázkou fiskální (veřejnoprávní) a soud je při něm v roli správce poplatku podle daňového řádu. Úplné osvobození od soudního poplatku musí být zcela výjimečné a účastník řízení žádající o osvobození od něj musí soud věrohodně přesvědčit o tom, že jeho poměry to odůvodňují. Ústavní soud i z těchto důvodů konstatuje, že tato část stěžovatelovy argumentace ústavně právní úrovně nedosáhla.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud sice lakonicky, avšak jasně a s odkazem na náležitou (výše uvedenou) judikaturu uvedl důvod, proč stěžovatelovo dovolání odmítl. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238 o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 o. s. ř. I když v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 se omezila volná úvaha dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, bude posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující popsané podmínky, i nadále samozřejmě náležet dovolacímu soudu, což vyplývá zcela jednoznačně i ze znění § 239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatel, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato oproti dřívější právní úpravě objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně.

Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout vlastní judikaturu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13), z níž jednoznačně vyplývá požadavek, aby stěžovatel nejdříve poukázal na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena (odvolacím soudem) jinak, čímž se založila přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod - tedy vyložit, proč by Nejvyšší soud měl tuto otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud v souzené věci z hlediska obsahového uvažoval dostatečně široce (a tedy ve stěžovatelův prospěch), když zdůraznil, že dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění (kteréhokoliv) z předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. Ústavní soud proto uzavírá, že v souzené věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem.

Podle přesvědčení Ústavního soudu civilní soudy v souzené věci respektovaly zákonnou procesní úpravu (o. s. ř.), postupovaly v souladu principy zakotvenými v Listině a v Úmluvě a jejich závěrům Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti již dále co vytknout. Civilními soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru