Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3546/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3546.15.1
Datum podání04.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2, § 148, § 146 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3546/15 ze dne 14. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Hory, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 26 Co 332/2015-236, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 6. 2015, č. j. 4 C 147/95-226, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 9. 6. 2015, č. j. 4 C 147/95-226, zastavil výrokem I. řízení, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. uložil společně a nerozdílně stěžovateli a druhému žalobci a výrokem IV. žalovanému nahradit státu náklady řízení, konkrétně znalečné. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 26 Co 332/2015-236, usnesení okresního soudu ve výrocích II. až IV. potvrdil.

V odůvodnění se krajský soud ztotožnil s aplikací § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. okresním soudem, neboť vzhledem k okolnostem případu nelze dovodit, že by některý z účastníků zavinil zastavení řízení. Žalovaný totiž upadl do konkursu a předmětné řízení, jehož předmětem bylo odstranění vad díla, bylo z tohoto důvodu po dobu dvaceti let přerušeno. Soud prvního stupně nepochybil ani použitím § 148 o. s. ř. při rozhodování o nákladech státu, neboť za situace, kdy řízení bylo ukončeno zastavením bez zavinění některého z účastníků, bylo namístě rovnoměrné rozdělení náhrady mezi strany sporu.

Proti usnesení krajského soudu a výrokům II. až IV. usnesení okresního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 4. 12. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí (jejich výroky) zrušil. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že žalobu vzal zpět výhradně proto, že řízení ztratilo smysl vzhledem ke dvacet let trvajícímu přerušení pro konkurs žalovaného, přičemž nárokované odstranění vad zajistil jinak. V konkursním řízení navíc docházelo ke značným průtahům. O náhradě nákladů státu mělo být podle stěžovatele rozhodnuto za použití § 150 o. s. ř., jak navrhoval již v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti vyhodnotil v intencích § 79 zákona o Ústavním soudu jako bezpředmětný za situace, kdy vzhledem k povaze věci projednal vlastní ústavní stížnost bezprostředně poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu. Účinky případného odložení vykonatelnosti by totiž byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními úvahami obecných soudů, které byly určující pro jejich rozhodnutí o nákladech řízení. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10).

Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ústavně konformním způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nezpochybňuje jejich výchozí úvahu, že vzhledem k dlouholetému přerušení řízení pro konkurs žalovaného nelze dovodit, že by některý z účastníků zavinil jeho následné zastavení. Při nákladovém rozhodování ve sporném řízení totiž platí zásada, že zpětvzetí žaloby je třeba považovat za úkon žalobce, v němž lze spatřovat procesní zavinění na zastavení řízení, a jen výjimečně se tato zásada prolamuje - především v situacích, kdy je žaloba vzata zpět výlučně pro chování žalovaného (§ 146 odst. 2., věta druhá, o. s. ř.) nebo tehdy, kdy je zpětvzetí důsledkem objektivních okolností, které nestojí na straně žalobce (jako v tomto případě).

Jádro argumentace stěžovatel věnuje námitce, že mu za použití § 150 o. s. ř. neměla být uložena povinnost k náhradě (odpovídající části) nákladů státu za znalečné. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud měl této otázce věnovat bližší pozornost a námitku stěžovatele výslovně vypořádat; uvedený nedostatek odůvodnění ovšem sám o sobě nelze označit za mimořádně závažné pochybení rezultující v zásah do ústavně zaručených práv. Krajský soud jinak řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnil závěr, že účastníci jsou povinni nahradit státu náklady na znalečné a vzhledem k tomu, že nelze konstatovat zavinění některého z nich na zastavení řízení, je třeba náhradu těchto nákladů rovnoměrně rozdělit mezi obě strany sporu.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 221/04 (N 199/39 SbNU 111), který byl vydán ve skutkově i právně odlišné věci, v níž měl stěžovatel v řízení plný úspěch a náklady na znalečné nebyly vyvolány jeho jednáním, nýbrž instrukcí odvolacího soudu, přičemž se následně ukázalo, že se v případě "nařízeného" znaleckého posudku jednalo o důkaz zjevně nadbytečný. Pro posouzení nyní projednávané věci jsou irelevantní rovněž další nálezy, na které stěžovatel poukazuje a které se týkají § 150 o. s. ř., zejména o poučovací povinnosti soudu a práva účastníka řízení vyjádřit se k záměru aplikovat pojmově výjimečný institut zmírňovacího (moderačního) práva podle tohoto ustanovení.

Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud dodává, že ani konkursní řízení, které vedlo k mnohaletému přerušení projednávaného sporu a vzhledem k časové prodlevě fakticky k odpadnutí jeho předmětu, nemůže vést k přenášení nákladů řízení na stát, potažmo na daňové poplatníky. Byť si je Ústavní soud vědom toho, že vymožení pohledávky stěžovatele spočívající v nároku na odstranění vad díla mohlo být fakticky zmařeno dlouhotrvajícím konkursním řízením (a jeho výsledkem), zdůrazňuje, že volba smluvní strany je věcí stěžovatele a jeho smluvní svobody (autonomie vůle), a to i s rizikem ohrožení řádné realizace smluvního vztahu v důsledku úpadku smluvního partnera. V daném případě se navíc jednalo o náklady státu na znalečné, tedy vzniklé v přímé souvislosti s vlastním posouzením věci. Pokud je stěžovatel přesvědčen o újmě způsobené průtahy v konkursním řízení, jsou mu k dispozici instituty zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vycházeje z okolností vymezených výše rozhodl Ústavní soud týmž výrokem totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 12. 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru