Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3543/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObhájce
Dokazování
Obhajoba
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3543.14.1
Datum podání10.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 173


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3543/14 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. H., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Řeznická 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2013, č.j. 41 T 13/2013-332, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č.j. 2 To 63/2013-390, a Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, č.j. 5 Tdo 305/2014-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva zakotvená v čl. 90 a v čl. 95 Ústavy ČR.

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21 odstavce 1, § 173 odstavců 1 a 2 písmeno b) trestního zákoníku, a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let do věznice se zvýšenou ostrahou; dále byla stěžovateli uložena zabezpečovací detence, a povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 116.482,- Kč. Se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl; následné dovolání napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nalézací soud porušil jeho právo na obhajobu, neboť konal jednání přesto, že stěžovatel vypověděl plnou moc zvolenému obhájci, který jej ani nenavštívil ani jinak nepřipravil na jednání u soudu. S ohledem na znalecký posudek, jímž byla stěžovateli zjištěna snížená příčetnost, měla tato okolnost podstatný vliv na jeho právo na obhajobu.

Dále uvedl, že ani dovolací soud nenapravil předchozí pochybení obecných soudů, které rozhodly o trestu, aniž by byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Stěžovatel nesouhlasí ani s výší uloženého mu trestu odnětí svobody a následně trestu zajišťovací detence, když se soudy nezabývaly možností aplikace ustanovení § 40 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 13/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, tento se důkladně zabýval důkazy, které byly v průběhu řízení předloženy a provedeny. Nebyly sice provedeny všechny stěžovatelem navržené důkazy, toto však Městský soud v Praze náležitě vysvětlil a odůvodnil ve svém rozsudku. Soud se zabýval znaleckými posudky a dovodil naplnění všech znaků trestného činu, tedy i subjektivní stránky. Stěžovatel s tímto závěrem opakovaně nesouhlasí, avšak jak odvolací tak i dovolací soud se jeho námitkami dostatečně zabývaly a neshledaly stěžovatelem tvrzené pochybení. Námitky stěžovatele zůstaly založeny pouze na nesouhlasu s uděleným trestem, který subjektivně považuje za nepřiměřeně přísný, fakticky je však trest objektivně přiměřený a adekvátní jednání, kterého se stěžovatel dopustil, a pro které byl souzen.

Rovněž ohledně otázky obhajoby a tvrzeného porušení práva na ni, i zde je na místě souhlasit s postupem soudu. Stěžovatel se rozhodl změnit zvoleného zástupce teprve na samém začátku hlavního líčení. Pokud za této situace soud neshledal zákonný důvod k odročení jednání, učinil tak v souladu se zákonem a tento svůj postoj dostatečně odůvodnil. Správnost postupu ověřil i odvolací soud a Ústavní soud nemá potřebu k tomu cokoliv dalšího dodávat.

Pokud proto jde o tvrzené porušení práva na spravedlivé soudní řízení, neshledal senát Ústavního soudu, že by popsaným postupem došlo k jeho porušení. Tvrdil-li stěžovatel, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a neuvádí současně další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny např. IV. ÚS 23/93 (publ. in: N 28/1 SbNU 219, http://nalus.usoud.cz), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu i důvodnosti přiměřeného trestu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru