Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3537/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3537.17.1
Datum podání10.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3537/17 ze dne 24. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1) JUDr. Petra Tomana, 2) Miluše Paulů a 3) Levandia Consult, a.s., se sídlem Milady Horákové 452/11, Praha 7, společně zastoupených JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2015 č. j. 27 C 264/2011-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016 č. j. 14 Co 2/2016-221 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 3031/2016-260, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany civilních soudů, které stěžovatelům nepřiznaly náhradu škody, která jim měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími soudů vydanými v konkursním a souvisejícím řízení. Civilní soudy podle stěžovatelů chybně aplikovaly ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť vyšly z toho, že předmětná soudní rozhodnutí nebyla zrušena. K porušení uvedených ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelů dojít též v důsledku přepjatě formalistického rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů.

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelé se v řízení před civilními soudy domáhali po vedlejším účastníkovi (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody. Ta jim měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2006 č. j. 1 Ko 53/2006-717, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2015 č. j. 18 K 1009/99-644 o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice Marie Compelové, rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2007 v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 60/2003, jimiž byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, a usnesením konkursního soudu ze dne 12. 8. 2004, kterým zprostil funkce správce konkurzní podstaty a rozhodl o předání majetku do dispozice dlužnice Marie Compelové.

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelů o zaplacení částek 2 876 102,50 Kč s příslušenstvím, 606 528,83 Kč s příslušenstvím a 186 518,58 Kč s příslušenstvím, neboť podle něj nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ani k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Na základě odvolání stěžovatelů potvrdil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak žádný zjevný exces neshledal. Ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, umožňující přijmout napadená rozhodnutí. Soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s předmětnými otázkami logicky, jasně a přehledně. Co se týče polemiky s výkladem podústavního práva provedeným civilními soudy, Ústavní soud rozpor se svou dosavadní judikaturou nenalezl.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Ani blíže nezdůvodněný odkaz stěžovatelů na porušení čl. 11 Listiny neobstojí. Nejde zde o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, že je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru