Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3531/16 #1Usnesení ÚS ze dne 22.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Jablonec nad Nisou
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
výzva
rozsudek/pro uznání
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3531.16.1
Datum podání24.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 114b/5, § 153a/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b odst.5, § 153a odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3531/16 ze dne 22. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Martina Špalka, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 28 Cdo 504/2016-153, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2015 č. j. 29 Co 196/2015-129, rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 1. 2014 č. j. 13 C 379/2013-21, návrhu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 občanského soudního řádu a návrhu na odložení vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byl rozsudkem pro uznání zavázán zaplatit žalobkyni částku 1 392 500 Kč, rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Současně navrhuje zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. a navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí okresního a krajského soudu.

Stěžovatel uvádí, že bez předžalobní výzvy na základě zcela lživé žaloby, jejíž petit nemá dostatečnou oporu ve skutkových tvrzeních, a která není podložena vůbec žádnými důkazy, byl v podstatě již výzvou k vyjádření vydanou podle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. "odsouzen" k výše uvedeným povinnostem a v okamžiku uplynutí lhůty k vyjádření již neměl vůbec žádnou reálnou možnost obrany.

Vlastní argumentace ústavní stížnosti je založena na kritice institutu rozsudku pro uznání, kdy stěžovatel namítá, že ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. postrádá jakoukoli ospravedlnitelnou roli v rámci moderního právního řádu. Uvádí, že si je vědom závěrů nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 13/15 a i když argumenty pro zrušení uvedeného ustanovení neobstály před většinou soudců Ústavního soudu, považuje je za relevantní a dostačující pro zrušení předmětných ustanovení. V plném rozsahu odkazuje na vota separata k nálezu a předkládá vlastní argumentaci, jež by měla přisvědčit, že institut fikce uznání je neslučitelný s principem spravedlivého procesu.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel mimo obecného nesouhlasu s institutem rozsudku pro uznání, neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, jež by měly prokazovat, že v jeho případě došlo k vydání rozsudku pro uznání v rozporu s platnými ustanoveními občanského soudního řádu.

Ústavní soud tedy ve shora vymezeném rozsahu přezkoumal specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybují v příslušných mezích. Soudy svá právní stanoviska opřely o zjištěný skutkový stav věci a rozhodnutí patřičně odůvodnily, neboť uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Z hlediska ústavnosti jim není co vytknout. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že právní úpravu rozsudku pro uznání (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) Ústavní soud neshledal rozpornou s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15, kdy se vyjádřil i k možnostem jejího ústavně konformního výkladu. Právní závěry zde uvedené - a nikoliv názory obsažené v separátních votech - jsou závazné i pro IV. senát Ústavního soudu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani dány podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru