Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 353/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříkObhájce
advokát/ustanovený
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.353.21.1
Datum podání08.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 353/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Koželužská 591/21, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 1 To 570/2020-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 20. 10. 2020 č. j. 0 Nt 21508/2020-17 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovatel má v trestní věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje, Odborem obecné kriminality Ostrava

pod č. j. KRPT-231590/TČ-2019-070072 nárok na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). K tomu okresní soud uvedl, že stěžovatel je obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dne 20. 6. 2020 byl vzat do vazby. Podle okresního soudu je vazbou a hrozícím trestem odnětí svobody v rozmezí 10 až 18 let výrazně snížena stěžovatelova schopnost práce a výdělku, navíc jde o osobu nemajetnou a zadluženou, s podstatnými finančními závazky.

3. Proti uvedenému usnesení podal vedlejší účastník stížnost, o níž rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Podle krajského soudu pominul okresní soud ve svém usnesení rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a současně nezohlednil některé podstatné skutečnosti vyplývající ze spisu. Poukázal na to, že pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je rozhodná celková ekonomická a osobní situace obviněného, nikoliv jen momentální finanční možnosti. Důležitá je celková potencialita získávat finanční prostředky legálním způsobem. Lze-li tedy od jeho budoucnosti očekávat schopnost uhradit náklady obhajoby, nelze současně rozhodnout o přiznání nároku. Zde krajský soud poukázal na obdobný případ, o kterém Ústavní soud rozhodoval usnesením ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4091/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uvedl přitom, že stěžovatel je v produktivním věku, nemá vyživovací povinnosti. Je rovněž vyučen (obráběčem kovů), a není známo, že by měl nějaká zdravotní omezení. Podle krajského soudu je tak schopen (i při zohlednění jeho zadlužení) si opatřit prostředky k úhradě obhajoby. Dále krajský soud zpochybnil stěžovatelovu nemajetnost, neboť při prvotním výslechu uvedl, že má čistý měsíční příjem ve výši 20 000 Kč a zároveň je mu kladeno za vinu, že v roce 2020 koupil 3 000 gramů pervitinu, který obratem prodal za 1 200 000 Kč. Konečně připomenul, že stěžovatel se po ustanovení obhájce rozhodl, že si vybere obhájce sám a nechá se zastupovat na vlastní náklady na základě plné moci.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že krajský soud v napadeném usnesení stanovil pro přiznání bezplatné obhajoby podmínky nad rámec zákona (jakož i ustálené judikatury) a tím nepřiměřeně omezil stěžovatelovo právo na obhajobu. Poukázal přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17, ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 a ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20, podle kterých je třeba při rozhodování o bezplatné obhajobě vycházet ze stavu v době rozhodování a neuchylovat se ke svévolným prognózám finanční situace obviněného. Stěžovatel pochází ze sociálně slabých poměrů a nemá žádnou rodinu. Nade vši pochybnost prokázal, že v současné době nemá prostředky k zaplacení obhájce. Úvahy krajského soudu o možné budoucnosti stěžovatele jsou podle něj nepřípustné. Stěžovatel v takové situaci nemůže nikdy prokázat svou nemajetnost. Podle stěžovatele je takový postup v rozporu s Úmluvou. Jediným rozhodným kritériem je podle stěžovatele schopnost uhradit vlastními prostředky náklady obhajoby. Krajský soud se nezabýval výsledky šetření samotných orgánů činných v trestním řízení, podle nichž má stěžovatel prokazatelné dluhy ve výši nejméně 350 000 Kč, další dluhy z předchozích trestních řízení a nyní je vazebně stíhán a ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 8 až 12 let. Postup krajského soudu je rovněž nepřiměřený vůči obhájci, který se případu v dobré víře ujme s tím, že stěžovatelova nemajetnost je prokázána (zajištěním veškerého majetku a prošetřením nemajetnosti orgány činnými v trestním řízení).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v námitce o rozporu rozhodnutí krajského soudu se závěry judikatury Ústavního soudu (případně Nejvyššího soudu). Tento rozpor však Ústavní soud v dané věci neshledal. Uvedená judikatura Ústavního soudu nezapovídá rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu s ohledem na schopnosti obviněného vydělat si prostředky v budoucnosti. V tomto směru nelze stěžovatelově argumentaci přisvědčit. Soudy toliko nesmí tuto schopnost předvídat bez důkazů (nebo dokonce v rozporu s nimi) a přehlížet mimořádné okolnosti, které v případech jednotlivých obviněných nastaly. V žádném z těchto aspektů však krajský soud ve stěžovatelově věci nepochybil.

7. Zaprvé, krajský soud nedovodil stěžovatelovu schopnost budoucího výdělku z jakýchkoliv nejasných či hypotetických skutečností, nýbrž ze skutečností aktuálně platných a nerozporovaných (stěžovatelův zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a příjmy). Tyto závěry stěžovatel v podstatě nikterak nerozporuje, resp. je v ústavní stížnosti nereflektuje.

8. Zadruhé, krajský soud podle Ústavního soudu nikterak nepřehlédl žádnou výjimečnou okolnost, která by měla odůvodnit zvláštní přístup ke stěžovatelově osobě. Za hraniční lze v tomto směru považovat skutečnost existence stěžovatelových dluhů, jež by se, od určité hranice, dala považovat za relevantní, podobně jako skutečnost probíhajícího insolvenčního řízení (srov. nález ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17). Vzhledem ke stručnosti vylíčení stěžovatelovy majetkové situace v jím podaném návrhu nelze uvedenou skutečnost považovat za natolik relevantní, aby odůvodnila přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Zvláště nenachází-li se stěžovatel (na rozdíl od obviněného v případě řešeném uvedeným nálezem) ve zdravotně ztížené situaci. Teprve prokázal-li by stěžovatel, že jeho dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována, bylo by možné uvažovat o naplnění podmínek § 33 odst. 2 trestního řádu. Takovou skutečnost však stěžovatel (zastoupený zvoleným obhájcem) ve svém strohém návrhu neprokázal. Zároveň z výše uvedeného nevyplývá (stěžovatel to ani nenamítá), že by byla taková skutečnost známá orgánům činným v trestním řízení, kteří by měly podle věty druhé § 33 odst. 2 trestního řádu jednat z moci úřední.

9. Za problematický z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud pouze závěr krajského soudu o prostředcích, které stěžovatel měl získat při páchání trestné činnosti. Takový závěr je jednak porušením zásady presumpce neviny a dále buď bez důkazů implikuje, že stěžovatel má nelegálně získané prostředky někde ukryté [srov. nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43)], anebo odůvodňuje nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu tím, že stěžovatel měl prostředky v minulosti, což je však skutečnost zcela irelevantní. I kdyby stěžovatel v minulosti měl jakkoliv velký majetek (a případně o něj i marnotratným způsobem přišel), nemůže to mít jakýkoliv vliv na rozhodnutí o jeho aktuální a budoucí schopnosti nést náklady vlastní obhajoby. Napadené rozhodnutí krajského soudu však plně obstojí (a to dokonce lépe) bez uvedeného závěru, pročež Ústavní soud neshledal, že by bylo namístě z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušit a věc vracet krajskému soudu k novému rozhodnutí, když napadené usnesení obstojí i bez použití tohoto argumentu.

10. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru