Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 353/04Nález ÚS ze dne 28.02.2005Rozhodování o propuštění z vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoWagnerová Eliška
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
p... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/propuštění z vazby
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/36 SbNU 395
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.353.04
Datum vyhlášení27.04.2005
Datum podání20.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 353/04 ze dne 28. 2. 2005

N 35/36 SbNU 395

Rozhodování o propuštění z vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 28. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 353/04 ve věci ústavní stížnosti F. G. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 5. 10. 2004 sp. zn. 9 To 562/2004 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu, který svým rozhodnutím zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby a o nahrazení vazby písemným slibem, dohledem a peněžitou zárukou.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud"), jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále též "okresní soud") ze dne 3. 9. 2004 č. j. 5 Nt 4040/2004-12. Okresní soud svým rozhodnutím zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a její nahrazení písemným slibem, dohledem a peněžitou zárukou.

Stěžovatel se domníval, že napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo být trestně stíhán a zbaven svobody pouze zákonným způsobem a na základě zákonných důvodů [čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], dále právo na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a právo být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby (čl. 5 odst. 4 Úmluvy).

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 5 Nt 4040/2004, z nějž vyplynulo následující:

Usnesením okresního soudu ze dne 29. 11. 2003 sp. zn. 5 Nt 150/2003 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon") a trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona. Trestná činnost, pro niž je stěžovatel stíhán, spočívala v organizování rozsáhlých obchodů s heroinem a kokainem na území České republiky, Rakouska a Itálie.

Usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 3. 3. 2004 sp. zn. 1 KZv 73/2003 byl stěžovatel ponechán ve vazbě pouze z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba).

Dne 23. 7. 2004 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu a o nahrazení vazby písemným slibem, dohledem a peněžitou zárukou. Žádost byla odůvodněna tvrzením, že nejsou splněny zákonné podmínky pro další trvání vazby, neboť nebyla prokázána existence konkrétních skutečností, z nichž by vyplývala důvodná obava, že stěžovatel uprchne či že se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání.

Stěžovatel ve svém podání uvedl argumenty, jež dle jeho názoru obavu ve výše uvedeném smyslu vyvracejí či alespoň značně zeslabují. Především zdůraznil, že má v České republice pevné zázemí tvořené rodinnými a majetkovými vztahy; dále s ohledem na pochybnosti orgánů činných v trestním řízení o jeho totožnosti vysvětlil, z jakého důvodu uváděl různá místa narození a měnil psanou podobu svého příjmení. Stěžovatel rovněž poukázal na postup Městského soudu v Praze, před nímž byl v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 6/2001 stíhán pro přípravu trestného činu vraždy. Městský soud v Praze v uvedeném řízení rozhodl o propuštění stěžovatele na svobodu a ten neuprchl, dostavoval se na předvolání orgánů činných v trestním řízení a řádně plnil veškeré uložené povinnosti, to vše za situace, kdy trestní sazba, jež činila deset až patnáct let, byla vyšší než u trestných činů, pro něž je stěžovatel nyní stíhán. Ve zbytku žádosti potom stěžovatel provedl hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž na základě této analýzy zpochybnil důvodnost svého trestního stíhání.

Krajská státní zástupkyně postoupila dne 26. 8. 2004 žádost stěžovatele okresnímu soudu, neboť jí sama nevyhověla. Okresní soud pak svým usnesením ze dne 3. 9. 2004 sp. zn. 5 Nt 4040/2004 žádost zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud zopakoval, že vazební důvod uvedený v § 67 písm. a) trestního řádu ve vztahu ke stěžovateli stále trvá. Vycházel přitom, stejně jako v případě předcházejících vazebních rozhodnutí, zejména z materiálů získaných z Italské republiky na základě právní pomoci. Pro stručnost okresní soud na tato předchozí rozhodnutí odkázal, neboť dospěl k závěru, že od jejich vydání nebyla zjištěna žádná další skutečnost, jež by mohla závěry v nich obsažené ovlivnit. Okresní soud rovněž reagoval na námitky stěžovatele, jimiž se pokoušel opodstatněnost útěkové vazby vyvrátit, když uvedl, z jakého důvodu tyto okolnosti nepovažuje za dostatečné pro zmírnění obavy z jednání popsaného v § 67 písm. a) trestního řádu. Ve vztahu k argumentům týkajícím se předchozího trestního stíhání stěžovatele u Městského soudu v Praze opět odkázal v podrobnostech na předcházející rozhodnutí.

Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností, v níž poukázal na některé nedostatky, jimiž toto rozhodnutí dle jeho názoru trpělo. Uvedl, že jedna věta v odůvodnění napadeného rozhodnutí není dokončena, což jej učinilo nesrozumitelným, a tedy i nepřezkoumatelným. Dále se stěžovatel domníval, že okresní soud nedostatečně posoudil důvodnost jeho trestního stíhání, když v této otázce pouze odkázal na svá předchozí rozhodnutí, aniž by reagoval na stěžovatelem provedené hodnocení skutkového stavu, z nějž vyplynulo, že dosud zajištěné důkazy značně zeslabují podezření, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti, pro niž je stíhán.

Stěžovatel se ve své stížnosti rovněž vyjádřil k důkazům, jež byly provedeny až poté, co soud prvního stupně rozhodl o jeho žádosti, a dále vyslovil názor, že po deseti měsících od zahájení trestního stíhání by orgány činné v trestním řízení již neměly vycházet z neprocesních důkazů opatřených na základě právní pomoci.

Za zásadní zásah do práva na spravedlivý proces považoval stěžovatel okolnost, že o jeho žádosti bylo soudem prvního stupně rozhodováno v neveřejném zasedání, a nebyla mu tak dána možnost se k věci vyjádřit. Zejména nemohl reagovat na nový argument, jímž soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí jeho žádosti o nahrazení vazby peněžitou zárukou, tedy na pochybnosti týkající se původu jeho majetku.

V závěru své stížnosti stěžovatel zopakoval skutečnosti, jež dle jeho názoru zeslabují obavu z toho, že uprchne či že se bude skrývat s úmyslem vyhnout se trestnímu stíhání, a požádal stížnostní soud o projednání věci ve veřejném zasedání. Svůj požadavek na způsob projednání žádosti stěžovatel opřel mimo jiné i o nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02.

Stížnost byla krajským soudem projednána v neveřejném zasedání a následně zamítnuta usnesením ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 9 To 562/2004. Krajský soud konstatoval, že od počátku trestního stíhání se na skutečnostech, jež odůvodňují vazbu stěžovatele ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu, nic nezměnilo. Obava z toho, že stěžovatel uprchne či že se bude skrývat, je podložena hrozbou uložení vysokého trestu, mezinárodním charakterem trestné činnosti a rozsáhlými kontakty stěžovatele na osoby žijící v zahraničí.

Krajský soud se dále vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele obsaženými ve stížnosti, přičemž ve vztahu k žádosti o rozhodování ve veřejném zasedání uvedl, že okresní soud postupoval v souladu s trestním řádem, jestliže věc projednal v neveřejném zasedání; stěžovateli bylo umožněno prezentovat všechny své argumenty v obsáhlé písemné žádosti, nelze tedy dovozovat, že neměl možnost se k věci vyjádřit. Rovněž krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť pro jiný postup neshledal oporu v trestním řádu.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž uplatnil dvě námitky, a to

1. nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí,

2. vydání rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Ve vztahu k první námitce stěžovatel uvedl, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť z odůvodnění nebylo možné seznat, z jakých konkrétních důvodů byla stížnost zamítnuta. Krajský soud dle názoru stěžovatele vážně pochybil, jestliže při posuzování důvodnosti trestního stíhání stěžovatele odkázal na svá předchozí rozhodnutí a pouze příkladmo uvedl některé důkazy, o něž se jeho závěr opíral. Stěžovatel je přesvědčen, že takový postup ze strany soudu je nepřípustný, neboť důkazní situace se v průběhu trestního stíhání mění a od posledního rozhodování soudu v této věci uplynulo téměř 5 měsíců. Stěžovatel provedl ve své stížnosti podrobný rozbor situace, na nějž nebylo v napadeném rozhodnutí odpovídajícím způsobem reagováno.

Krajský soud se rovněž nevypořádal s námitkou stěžovatele o novosti tvrzení státní zástupkyně a prvoinstančního soudu o pochybnostech o totožnosti stěžovatele, stejně jako s argumenty týkajícími se chování stěžovatele po propuštění z vazby v jiném trestním stíhání.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval zejména v tom, že krajský soud řádně nedostál své povinnosti vypořádat se v odůvodnění se všemi argumenty obsaženými ve stížnosti.

Druhý tvrzený nedostatek, tedy rozhodování v neveřejném zasedání, považoval stěžovatel za neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel požádal o projednání věci ve veřejném zasedání, neboť měl v úmyslu vyvrátit pochybnosti o své totožnosti a vyjádřit se k majetkovým poměrům svým a manželčiným.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí krajského soudu ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. 9 To 562/2004 zrušil.

II.

Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud sdělil, že stížnost nepovažuje za důvodnou, a odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného usnesení.

Krajské státní zastupitelství v Plzni jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že dle jeho názoru nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ve vztahu k první námitce obsažené v ústavní stížnosti, tedy nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, upozornil vedlejší účastník na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, v němž se Ústavní soud zabýval ve vztahu ke stěžovateli nejen důvodností vazby, nýbrž i výtkami směřujícími vůči odůvodnění, přičemž se s žádnou z námitek stěžovatele neztotožnil. Vedlejší účastník dále zrekapituloval průběh trestního řízení do vydání napadeného usnesení a konstatoval podstatný obsah předcházejících vazebních rozhodnutí.

Vedlejší účastník zdůraznil, že v rámci rozhodování o žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu soud především zkoumá, zda vazební důvody stále trvají. Dle názoru vedlejšího účastníka se krajský soud v napadeném rozhodnutí důvodností trestního stíhání stěžovatele zabýval dostatečně. Soudu v řízení o stížnosti nepřísluší provádět hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, takové oprávnění náleží soudu nalézacímu. Stížnostní soud není povolán provést hodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazů, přísluší mu pouze zkoumat, zda dostatečně odůvodňují trestní stíhání stěžovatele.

Nelze rovněž přisvědčit tvrzení stěžovatele, že krajský soud nereagoval na námitky vztahující se k pochybnostem o jeho totožnosti a námitky upozorňující na jeho chování po propuštění z vazby v jiném trestním řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se stížnostní soud oběma námitkami zabýval, přičemž vedlejší účastník je toho názoru, že krajský soud se zachoval ke stěžovateli zdrženlivě, když proti němu nezneužil skutečnosti, jež uvedl ve své žádosti, tedy zejména, že vlastnil dva různé cestovní pasy, z čehož plyne, že jeden z nich musí být padělek nebo byl vydán na základě nepravdivých údajů.

První část svého vyjádření uzavírá vedlejší účastník tvrzením, že argumentace krajského soudu je natolik konkrétní, aby umožnila hodnocení a přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odkaz na předcházející rozhodnutí lze zásadně akceptovat, mechanický přepis argumentů by byl pouhým formalismem. Stěžovatel nadto opominul, že stížnostní soud přezkoumává pouze správnost výroku, u usnesení nemohou nedostatky v odůvodnění vést k jeho zrušení, je-li výrok správný.

Vedlejší účastník dále nesdílí názor stěžovatele, že mělo být rozhodováno ve veřejném zasedání. Nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 se vztahuje pouze na rozhodování, při němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Jestliže soud rozhoduje o žádosti o propuštění z vazby na svobodu jako v tomto případě, je třeba vycházet z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 544/03, z nějž vyplývá, že osobní výslech obviněného není obligatorní, a mělo by k němu dojít jen v případech, kdy by takový výslech byl způsobilý rozhodnutí soudu ovlivnit. Stěžovatel uvedl své argumenty ve svých podáních dostatečně jasně a srozumitelně, nebylo tedy potřebné stěžovatele k těmto argumentům slyšet.

Stěžovatel, účastník i vedlejší účastník souhlasili s upuštěním od ústního jednání, dojde-li senát Ústavního soudu k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.

III.

Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti a shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve vztahu k odůvodnění napadeného rozhodnutí vznesl stěžovatel řadu námitek, zejména, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou důvodnosti trestního stíhání a dále že ponechal bez povšimnutí některé z argumentů, jež byly obsaženy ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.

Ústavní soud nemohl těmto tvrzením přisvědčit, neboť z odůvodnění předmětného usnesení dostatečně jasně vyplývá, k jakému závěru ve vztahu k důvodnosti trestního stíhání stížnostní soud dospěl a na základě jakých skutečností. Je patrné, že stížnostní soud měl za to, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, přičemž tento svůj závěr opřel o konkrétní důkazy, jejichž výčet byl v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsažen. Jestliže krajský soud dovodil, že situace v době vydání napadeného rozhodnutí je v podstatných rysech totožná se situací existující v době vydání předcházejících rozhodnutí, není na újmu práv stěžovatele, pokud bylo na znění těchto rozhodnutí v podrobnostech odkázáno, než aby byl jejich obsah mechanicky převzat do odůvodnění nového rozhodnutí.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podrobné hodnocení jednotlivých důkazů v míře, v níž ji vyžaduje stěžovatel, stížnostnímu soudu zásadně nepřísluší, opačný postup by byl ze strany stížnostního soudu nepřípustným zásahem do pravomoci soudu nalézacího.

Pokud jde o námitky stěžovatele obsažené ve stížnosti, na všechny bylo krajským soudem v odůvodnění reagováno, přičemž o odkazu na předcházející rozhodnutí platí vše, co již bylo uvedeno výše.

S ohledem na tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 Listiny se Ústavní soud rovněž zabýval důvodností vazby, přičemž shledal, že k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dle jeho názoru stále trvá důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání [§ 67 písm. a) trestního řádu], přičemž konkrétní skutečnosti, o něž tento svůj závěr opřel, spatřoval v hrozbě uložení vysokého trestu odnětí svobody a v mezinárodním charakteru trestné činnosti spojeném s četnými kontakty na osoby žijící v zahraničí.

Dle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48, str. 3 a násl.), je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat. To vše ovšem pouze za předpokladu, že tato hrozba byla ve vztahu k obviněnému dostatečně individualizována, a to tak, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu je možné u obviněného, bude-li odsouzen, reálně předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

V případě, že již sama dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody činí osm a více let, je třeba zvážit, zda existují okolnosti, jež mohou reálnost hrozby vysokým trestem oslabit či zcela vyvrátit a vést k uložení trestu pod dolní hranicí zákonné sazby. Zejména je třeba zkoumat, zda by se vzhledem k okolnostem případu, poměrům pachatele a dosaženému vývojovému stadiu trestného činu mohlo jevit použití zákonné trestní sazby jako nepřiměřeně přísné a zda by účelu trestu nebylo možno dosáhnout trestem kratšího trvání. Ústavní soud se při výkonu své pravomoci řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, ponechává tedy na uvážení obecných soudů, zda se jim ve světle výše uvedených skutečností bude hrozba uložení vysokého trestu jevit dostatečně reálná. Ústavnímu soudu by příslušelo do takové úvahy zasáhnout pouze tehdy, byla-li by ve zjevném rozporu se skutečnostmi zjištěnými v průběhu trestního řízení. V tomto případě Ústavní soud takový rozpor neshledal.

Ústavní soud rovněž v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, konstatoval, že obviněný může a má právo namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu.

Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi námitkami obsaženými ve stížnosti, jež dle tvrzení stěžovatele oslabovaly důvodnou obavu z jednání popsaného v § 67 písm. a) trestního řádu, když vyložil, z jakého důvodu je nepovažuje za dostatečné pro propuštění obžalovaného z vazby a z jakého důvodu nepřichází v úvahu nahrazení vazby slibem či peněžitou zárukou.

Ústavní soud konstatuje, že za těchto okolností nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces obsažené v čl. 6 Úmluvy ani právo být trestně stíhán a zbaven svobody pouze zákonným způsobem a na základě zákonných důvodů obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákonných norem, jejichž interpretace a aplikace nevybočila z kautel plynoucích z ústavního pořádku.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že námitky stěžovatele vztahující se k nedostatkům v odůvodnění vazebních rozhodnutí řešil již na podkladě ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2003 sp. zn. 5 Nt 150/2003, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 9 To 761/2003, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti vzetí do vazby. Tato ústavní stížnost byla nálezem ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 80, str. 273 a násl.) zamítnuta.

Ústavní soud dále přezkoumal tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo být při rozhodování o dalším trvání vazby slyšen v kontradiktorním řízení. Oba soudy projednaly žádost stěžovatele o propuštění z vazby, resp. stížnost proti zamítnutí žádosti v neveřejném zasedání, přestože stěžovatel ve svém podání výslovně požádal stížnostní soud o konání veřejného zasedání.

I v tomto případě se Ústavní soud s tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv neztotožnil. Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, trestní řád neobsahuje ustanovení, z nějž by bylo možné dovodit právo obviněného, aby byl při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 trestního řádu vyslechnut, přesto však nelze takový požadavek paušálně odmítat (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 544/03, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 6, str. 479 a násl.). Stěžovatel odvozuje svůj nárok na osobní slyšení z ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, str. 397 a násl.), v němž Ústavní soud vyslovil následující právní názor: "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody".

Ústavní soud si je vědom principu vázanosti senátu právním názorem vysloveným v nálezu a rovněž nezpochybňuje právo dotčené osoby při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, nicméně musí jít o požadavek kvalifikovaný, tedy splňující určité náležitosti. Především z něj musí být zřejmé konkrétní skutečnosti, jež se nezdají ani nepravděpodobné ani bezvýznamné, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením.

Stěžovatel svou žádost o projednání stížnosti ve veřejném zasedání odůvodnil tak, že má v úmyslu vyvrátit pochybnosti o své totožnosti a poskytnout vysvětlení týkající se jeho majetkových poměrů. Žádná z těchto okolností však nebyla způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudu o důvodnosti vazby, neboť rozhodující skutečnosti, tedy reálná hrozba uložení vysokého trestu a dále závažnost a charakter trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, nadále trvaly. Stěžovatel tedy ani v řízení před obecným soudem ani v ústavní stížnosti neuvedl námitku, jež by mohla vést k závěru, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti v usnesení ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 515/04 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usn. č. 54) uvedl, že: "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna; ve věci I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný, a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního řízení při slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil".

V posuzované věci Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro osobní slyšení stěžovatele v řízení o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, postupem krajského soudu tedy k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy nedošlo.

S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost zamítnout podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou.

Odlišné stanovisko soudkyněJUDr. Elišky Wagnerové

S většinovým stanoviskem se nemohu ztotožnit z následujících důvodů.

Jednak nemohu souhlasit s názorem, že není rozhodující okolnost, že stěžovatel od vzetí do vazby v listopadu 2003 neměl osobní kontakt sesoudcem, kterému by mohl předestřít své námitky proti uváděným důvodům vazby. Podcenění ústnosti a přímosti při kontaktu soudce s obviněným nutně také vede k oslabení důvěry obviněných v právo a v to, že jejich věc chce být a bude posuzována skutečně spravedlivě. Další důvody vedoucí k závěru o nutnosti slyšení obviněného soudcem jsou uvedeny v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 a pro stručnost na ně odkazuji.

Další výhradu mám k odůvodnění útěkové vazby. Text odůvodnění vychází z presumpce viny, když posoudci rozhodujícím o vazbě žádá, aby již zvažoval, jaký asi trest bude obviněnému uložen, a to předtím, než vůbec byl a mohl být učiněn závěr o vině. Argumentací užitou v rozhodnutí přestává být vazba chápána jako zajišťovací institut, což je v rozporu s ústavním principem presumpce neviny a s minimalizací zásahů do základních práv. Nehledě na to koncepce užitá v odůvodnění většinového stanoviska není souladná s dosavadním chápáním vazby v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 74, str. 229 a násl.). Ačkoli se většinové stanovisko dovolává nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, zjevně jej dezinterpretuje, neboť požadavek ústavně konformní interpretace vyjádřený v tomto nálezu vyžaduje, aby hrozba vysokého trestu byla konkrétní a individualizovaná.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru