Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3523/13 #1Nález ÚS ze dne 07.05.2014Dobrovolné plnění povinného před vynuceným provedením exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUDNÍ EXEKUTOR - Podkonický Juraj
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a ... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
osoba/oprávněná
osoba/povinná
dlužník
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/73 SbNU 437
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3523.13.1
Datum vyhlášení04.06.2014
Datum podání20.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87

330/2001 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud nevzal při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatelka, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněné uhradila, porušil základní právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny; vzhledem k tomu, že obecný soud nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu ČR, porušil rovněž čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Elišky Štorkánové zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 5. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 229699/11-69 dne 18. 7. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 46 EXE 1068/2011-149 ze dne 27. 9. 2013 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Narativní část

Obvodní soud dne 21. 9. 2011 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky (povinné) podle vykonatelného rozsudku téhož soudu k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 808 Kč, jakož i pro náklady předcházejícího řízení, provedené exekuce a oprávněného. Dne 4. 7. 2012 stěžovatelka uhradila částku 5 245 Kč, přičemž namítala, že o exekuci se poprvé dozvěděla až dne 5. 6. 2012. Obvodní soud exekuci co do částky 5 245 Kč částečně zastavil. Více než rok po uhrazení vymáhané pohledávky vydal exekutor příkaz, ve kterém vyčíslil náklady exekuce v celkové výši 10 527 Kč. Námitkám stěžovatelky obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením nevyhověl, když uvedl, že plnění před doručením usnesení o nařízení exekuce nemělo na správnost jeho rozhodnutí žádný vliv. Stěžovatelka namítala, že pohledávku zaplatila ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho ústavněprávní reflexí se ve své rozhodovací opakovaně zabýval, přičemž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Rovněž v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že v situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, je nutné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů (nález sp. zn. II. ÚS 1540/08).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že výše citované závěry dopadají na věc stěžovatelky, neboť svůj dluh zaplatila bezprostředně poté, co se dozvěděla o existenci exekučních titulů a o tom, že je proti ní vedeno exekuční řízení, a to ještě před doručením rozhodnutí o nařízení exekuce. Skutečnost, že dlužnou částku včetně nákladů nalézacího řízení uhradila, přitom okamžitě oznámila soudu i soudnímu exekutorovi. Lze tedy v tomto případě konstatovat, že stěžovatelka plnila dobrovolně mimo rámec exekuce.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3523/13 ze dne 7. 5. 2014

N 84/73 SbNU 437

Dobrovolné plnění povinného před vynuceným provedením exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 7. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 3523/13 ve věci ústavní stížnosti Elišky Štorkánové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., č. j. 067 EX 229699/11-69 dne 18. 7. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 46 EXE 1068/2011-149 ze dne 27. 9. 2013, kterým nebylo vyhověno stěžovatelčiným námitkám proti uvedenému příkazu soudního exekutora, a ve věci návrhu, aby byla soudu a soudnímu exekutorovi uložena povinnost k náhradě nákladů stěžovatelky.

I. Příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., č. j. 067 EX 229699/11-69 dne 18. 7. 2013 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 46 EXE 1068/2011-149 ze dne 27. 9. 2013 byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

III. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce (dále též jen "příkaz"), vydaného v řízení o exekuci na majetek stěžovatelky nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 46 EXE 1068/2011 ze dne 21. 9. 2011, a rovněž uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým nebylo vyhověno jejím námitkám proti příkazu a rozhodnutí bylo potvrzeno. Dále požaduje, aby soudu a soudnímu exekutorovi bylo podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uloženo společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce její náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve svých námitkách, jakož i v dalších písemných podáních činěných vůči exekutorovi a soudu uváděla, že celá pohledávka oprávněného, pro jejíž vymožení byla exekuce nařízena (jistina a náklady nalézacího řízení), byla stěžovatelkou jakožto povinnou zaplacena již dne 4. 7. 2012, tedy ještě předtím, než bylo vůbec stěžovatelce doručeno usnesení o nařízení exekuce. Až poté, kdy předmětná pohledávka zanikla a stěžovatelka navrhla zastavení řízení, jí bylo (prostřednictvím její právní zástupkyně) dne 16. 7. 2012 doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 o nařízení exekuce č. j. 46 EXE 1068/2011 ze dne 21. 9. 2011.

3. K částečnému zastavení exekuce v rozsahu zaplacené pohledávky došlo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 46 EXE 1068/2011-99 ze dne 4. 1. 2013. Ohledně nákladů exekuce a nákladů oprávněného v exekučním řízení soud exekuci nezastavil ani o těchto nákladech nerozhodl.

4. Dne 18. 7. 2013, tedy více než rok poté, co stěžovatelka vymáhanou pohledávku uhradila, vydal exekutor příkaz, ve kterém vyčíslil náklady exekuce, tj. odměna exekutora 3 000 Kč; hotové výdaje 3 500 Kč; náhrada podle vyhlášky 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (doručení písemností) 100 Kč; DPH 1 386 Kč; náklady právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení podle § 7, § 11 odst. 2 písm. e) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, 2 541 Kč. Celkem tedy exekutor stanovil náklady exekuce a náklady oprávněného na 10 527 Kč.

5. Podle stěžovatelky je naprosto zřejmé, že v daném případě exekutor vůbec neprováděl exekuci ani žádné kroky směřující k vymožení pohledávky oprávněného, neboť stěžovatelka celou pohledávku oprávněnému uhradila mimo rámec exekuce ještě předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce.

6. Pokud jde o náklady oprávněného v exekučním řízení, je v této části příkaz naprosto nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění není vůbec zřejmé, jakým způsobem exekutor dospěl ke stanovení částky 2 541 Kč. Náklady právního zastoupení oprávněného, pokud vůbec vznikly, nelze ani považovat za náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku, neboť oprávněný je velkou organizací s vlastním právním oddělením, vlastněnou veřejnoprávním subjektem a financovanou z veřejných zdrojů. Nadto se jedná o typický formulářový návrh, kdy je vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů spravedlivé určit výši odměny za zastupování oprávněného advokátem maximálně jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny, tedy ve výši 808 Kč [nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)]. Hotové výdaje oprávněnému ani jeho právnímu zástupci žádné nevznikly, resp. v příkazu nejsou hotové výdaje nijak specifikovány.

7. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné, neboť soud se s jejími argumenty vůbec nijak nevypořádal a prakticky je ignoroval. Stejně tak ani nijak neodůvodnil, proč se odchýlil od konstantní judikatury Ústavního soudu. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud považuje příkaz k úhradě nákladů exekuce jen za jakési formální vyčíslení nákladů, jejichž podstatou a opodstatněností není třeba se nijak blíže zabývat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vážící se k obdobným věcem.

II.

8. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 1014 zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 2. 2014 zejména uvedl, že povinná sice pohledávku částečně uhradila ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce, avšak hradila pod tíhou exekučního řízení, které proti ní již bylo zahájeno a o němž věděla (podala návrh na odklad exekuce, návrh na zastavení exekuce a návrh na sloučení exekučních řízení; dne 8. 6. 2012 nahlížel do exekučního spisu zmocněnec povinné). Stěžovatelka tak jednala účelově, když pohledávku uhradila před doručením usnesení o nařízení exekuce, a touto cestou se snaží vyhnout hrazení nákladů soudního exekutora, včetně jeho odměny, na které má nárok.

10. Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, dne 11. 2. 2014 Ústavnímu soudu sdělila, že se vzdává svého postavení podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud s ní proto dále jako s vedlejším účastníkem řízení nejednal.

11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

III.

12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

IV.

14. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 21. 9. 2011 č. j. 46 EXE 1068/2011-9a nařídil na majetek povinné exekuci podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 26 C 31/2006 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 808 Kč, jakož i pro náklady předcházejícího řízení ve výši 4 437,75 Kč, pro náklady této exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny. Dne 6. 6. 2012 podala právní zástupkyně povinné návrh na odklad exekuce, návrh na zastavení exekuce a návrh na sloučení exekučních řízení. V návrhu mj. uvedla, že o existenci exekučního titulu se poprvé dozvěděla až dne 5. 6. 2012 z vlastní iniciativy s tím, že exekuční titul jí nebyl nikdy doručen. Dne 4. 7. 2012 stěžovatelka uhradila částku 5 245 Kč. Dne 16. 7. 2012 bylo stěžovatelce doručeno usnesení o nařízení exekuce spolu s výzvou k dobrovolnému plnění a spolu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 6. 2012, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad exekuce. Usnesením ze dne 4. 1. 2013 byla exekuce co do částky 5 245 Kč zastavena. Dne 18. 7. 2013 vydal exekutor příkaz, ve kterém vyčíslil náklady exekuce, jak je shora uvedeno. Námitkám stěžovatelky nebylo ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 vyhověno. V odůvodnění soud uvedl, že námitky stěžovatelky ohledně plnění ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce, jakož i námitky ohledně formulářového charakteru návrhu nemají na správnost příkazu k úhradě nákladů exekuce žádný vliv, právě s ohledem na jeho charakter, když příkaz k úhradě nákladů exekuce slouží jen k vyčíslení nákladů, které je povinen nahradit povinný a exekutor je v probíhající exekuci vymůže. Podle názoru soudu byly náklady exekuce soudním exekutorem správně vyčísleny s odkazem na příslušná ustanovení právních předpisů.

V.

15. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví ani soudem nadřízeným soudům ve věcech civilních, trestních a správních, je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva těmito soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z norem tohoto práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

16. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny.

17. Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu by ústavně konformní úprava odměn exekutora neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

18. Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí konstatoval, že v situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se sám o exekuci dozví na základě doručení usnesení o nařízení exekuce, již nemohl soudní exekutor vymoci nic, a tudíž základem pro určení jeho odměny je částka nulová. Na to pak navazuje nutnost vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudnímu exekutorovi do okamžiku, než bylo stěžovatelem dlužné plnění uhrazeno. Přestože bylo exekuční řízení zahájeno dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi, bylo teprve ve svých počátcích a nedospělo do fáze, ve které již byla vykonána řada úkonů, v souvislosti s kterými exekutorovi vznikly hotové výdaje v takové výši, že by přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo případné a spravedlivé [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 (N 164/58 SbNU 409), I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), II. ÚS 3726/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 18/64 SbNU 179), II. ÚS 3218/10 ze dne 14. 2. 2012 (N 31/64 SbNU 333), III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623), II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 143/66 SbNU 183), IV. ÚS 3465/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 27/68 SbNU 313), I. ÚS 2469/12 ze dne 10. 12. 2013 (N 214/71 SbNU 511), II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013 (N 143/70 SbNU 341) a další - všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

19. Citované závěry dopadají na danou věc, neboť stěžovatelka svůj dluh zaplatila bezprostředně poté, co se dověděla o existenci exekučních titulů a o tom, že je proti ní vedeno exekuční řízení, a to ještě před doručením rozhodnutí o nařízení exekuce. Skutečnost, že dlužnou částku včetně nákladů nalézacího řízení uhradila, přitom okamžitě oznámila soudu i soudnímu exekutorovi. Lze tedy i v tomto případě konstatovat, že stěžovatelka plnila dobrovolně mimo rámec exekuce. Za absurdní je nutné považoval tvrzení soudního exekutora, který v okolnosti, že stěžovatelka plnila oprávněnému ihned, jakmile se o své povinnosti dověděla, spatřuje účelové jednání povinné učiněné ve snaze se vyhnout povinnosti platit náklady exekuce. Smyslem exekučního řízení je vymoci, a to pokud možno v co nejkratší době, dlužné plnění ve prospěch oprávněného, nikoliv vést exekuci tak, aby soudnímu exekutorovi vznikl nárok na vyšší náhradu exekučních nákladů.

20. Ústavní soud ve vztahu k jakémukoliv rozhodování o nákladech zdůrazňuje, že nesmí být formálně mechanické, ale musí zohledňovat konkrétní okolnosti daného případu. Ve věcech nákladů exekuce je nutné klást důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucena kroky dotýkajícími se konkrétně majetkové podstaty povinného.

21. Napadená rozhodnutí však těmto požadavkům nedostála. V dané věci je nesporné, že soudní exekutor doručil stěžovatelce příkaz k úhradě nákladů exekuce a výzvu k dobrovolnému splnění až poté, co stěžovatelka dlužnou částku oprávněnému uhradila. Okolnost, že se o exekučním řízení "neformálně" dozvěděla již před doručením exekučního příkazu, což vedlo k zaplacení dlužné částky, a mimo zaplacení požadované částky učinila rovněž patřičné kroky k tomu, aby v exekuci nebylo pokračováno (návrh na odklad exekuce a zastavení exekuce), není v daném případě bez dalšího způsobilá založit právo soudního exekutora na úhradu jím požadovaných nákladů exekuce.

22. Pokud tedy exekutor a Obvodnísoud pro Prahu 2 nevzali při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatelka, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněné uhradila, došlo nejen k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), ale také jejího práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Orgány veřejné moci porušily také čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nerespektovaly závaznou judikaturu Ústavního soudu [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)].

23. V novém rozhodnutí bude musetsoudní exekutor, případně soud, vzít výše uvedené principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu v potaz a při vypočítávání odměny zohlednit, že stěžovatelka plnila dobrovolně. Rovněž bude třeba se zabývat prokázáním nákladů oprávněného, neboť i v tomto ohledu je rozhodnutí soudního exekutora nepřesvědčivé a řádně nezdůvodněné.

24. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavnísoud nevyhověl, neboť přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení není. Naplnění jiných předpokladů pro opačné rozhodnutí v projednávané věci Ústavní soud neshledal, a proto návrh na přiznání náhrady nákladů řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

25. Na základě výše uvedeného Ústavnísoud shledal porušení práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru