Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3521/17 #1Usnesení ÚS ze dne 13.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Semily
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3521.17.1
Datum podání09.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3521/17 ze dne 13. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti E. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017, č. j. 4 Tdo 798/2017-39, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2017, č. j. 11 To 326/2016-1050, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 13. září 2016, č. j. 2 T 5/2016-997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání (1.) přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a (2.) přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dále byla stěžovateli uložena zvláštní podmínka pro osvědčení se, povinnost nahradit poškozenému podle jeho sil způsobenou škodu a zaplatit poškozené 398 773 Kč s příslušenstvím. Odvolání proti rozsudku Krajský soud v Hradci Králové zamítl; dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění neodpovídají provedeným a navrženým důkazům, nejsou hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Nalézací soud podle stěžovatele pominul navržené důkazy a jejich odmítnutí neodůvodnil, čímž porušil zákaz libovůle při rozhodování (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Krajský soud zamítl odvolání, aniž by přezkoumal rozsudek nalézacího soudu, jehož písemné odůvodnění je vytvořeno "složením textových pasáží a vět utvořených v řadě případů z nelogicky pospojovaných fragmentů vět nebo dokonce z vět zcela nedokončených. Nesplňuje tak zákonem předepsané požadavky a je nepřezkoumatelné". Dále stěžovatel uvádí, že okresní ani krajský soud své závěry buď neodůvodnil vůbec, nebo nedostatečným způsobem, a proto byly jeho včas navržené důkazy opomenuty (viz nález sp. zn. III. ÚS 3320/09). Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vyčítá způsob, jakým prověřil jeho dovolání - dovolací soud je odmítl, aniž by přihlédl k závažným vadám řízení.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva - zejména právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl společníkem a jednatelem obchodní společnosti, který v době bezprostředně předcházející ukončení jeho vztahu k této (v řízení poškozené) společnosti, převedl z jejího bankovního účtu několika operacemi, ale bez jakéhokoliv právního důvodu, v souhrnu částku 367 773 Kč (1. skutek); poté, co své působení ve společnosti skončil zcela převedením obchodního podílu, převedl z účtu dalších 31 000 Kč (2. skutek). Stěžovatel své jednání odůvodňoval tím, že jeho společník, dříve prokurista, rovněž z účtu společnosti odčerpal velké částky, aniž by pro takové jednání bylo na základě oznámení stěžovatele zahájeno trestní stíhání. Za podstatné a v řízení dostatečně nezohledněné či opomenuté pak stěžovatel považoval doklady o (neoprávněných) výběrech jeho společníka a "Dohodu o narovnání", kterou oba uzavřeli v den ukončení vzájemné spolupráce, v níž strany konstatovaly, že mezi nimi neexistují žádná jiná vzájemná práva, nároky spory či závazky, mimo v dohodě uvedených. O neoprávněném čerpání prostředků společnosti stěžovatelem se přitom druhý společník dozvěděl teprve poté, co byla dohoda sepsána, a to za situace, kdy stěžovateli měla být vyplacena za jeho podíl ve společnosti částka 600 000 Kč.

Se stěžovatelem lze do jisté míry souhlasit v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku není bezvadné; formální vady nejsou natolik závažné a rozsáhlé, aby znemožnily přezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud po veřejném zasedání v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, o co své odmítavé usnesení opřel, a jaké závěry z podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu považuje za dostatečné pro vyslovení závěru o vině stěžovatele - odkazuje přitom na podrobný popis jednotlivých skutků, jejich zhodnocení, přiměřenost trestu a výroku o náhradě škody. Ačkoliv Nejvyšší soud učinil závěr o neopodstatněnosti dovolání, protože nerespektovalo zákonné dovolací důvody § 265b odst. 1 trestního řádu, zabýval se dostatečně tvrzenými námitkami opomenutých důkazů, řádného zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR i dodržením zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny.

Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy se zabývaly věcí stěžovatele úplně, s jistou výhradou i srozumitelně - dostatečně, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Možná pochybení ve srozumitelnosti odůvodnění nalézacího soudu byla vyššími soudy napravena a požadavky na spravedlivé soudní řízení byly dodrženy. Stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel své vnímání několikaletého napjatého vztahu se svým společníkem, které subjektivně vnímá jako nespravedlivé vůči své osobě, nicméně jeho postoj k věci není způsobilý vyvinit jej z faktu, že se dopustil jednání, které v souladu s čl. 39 Listiny, zákonodárce označil za trestné. Tato nespokojenost sama o sobě nezakládá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, nezákonnost rozhodnutí soudů a ve svém důsledku ani jejich neústavnost (důvodnost ústavní stížnost); soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti nezkrátily.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru