Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 352/98Usnesení ÚS ze dne 23.10.1998Neúplnost vyznačení právní moci v doložce právní moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
Výkon rozhodnutí
PoznámkaNepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 8/98 v této věci k nálezu sp. zn. III. ÚS 456/97.
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.352.98
Datum podání07.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 845, § 850

99/1963 Sb., § 222, § 243


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 352/98 ze dne 23. 10. 1998

Neúplnost vyznačení právní moci v doložce právní moci

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 352/98

>

Neúplnost vyznačení právní moci, či její nevyznačení vůbec, není identické s jejím nesprávným vyznačením, jak tomu bylo v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97, odpovídajícím stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st.6/98. V případě, kdy na rozhodnutí není právní moc vyznačena vůbec nebo jen neúplně, je i na účastníku, aby sám učinil kroky ve směru ujasnění stavu věci.

<

Ústavní soud rozhodl dne 23. října 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti R., zastoupené JUDr. H.Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 1998, čj. 24 Cdo 806/98-69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že při podání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 1998, čj. 13 Co 462/97-45, se řídila datem vyznačeným tímto soudem na originálu rozsudku v doložce právní moci a vycházela proto z předpokladu, že právní moc je vyznačena správně a není její povinností soud v tomto směru kontrolovat. Nejvyšší soud ČR však dovodil, že rozsudek Městského soudu v Praze s ohledem na štěpení předmětu řízení nabyl právní moci ve vztahu ke stěžovatelce dnem 29. 1. 1998, nikoliv tedy dnem 6. 2. 1998, jak je vyznačeno v doložce právní moci, a dovolání stěžovatelky doručené soudu dne 5. 3. 1998 odmítl. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím jí bylo odňato právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí pro rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 20 C 17/97, Ústavní soud zjistil, že M.S., v řízení před obecnými soudy žalobkyně, podala dne 21. 3. 1997 u tohoto soudu žalobu proti 1) obchodní společnosti R., a 2) obchodní společnosti C., a.s., kterou se domáhala splnění podmínek soutěže, ve které vyhrála první cenu, rodinný dům v hodnotě 1 700 000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 6. 1997, čj. 20 C 17/97-18, sice žalobu zamítl, na základě odvolání žalobkyně však odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a žalobě vyhověl. Stalo se tak jen v rozsahu napadeného výroku ve vztahu ke stěžovatelce, neboť v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně své odvolání vůči obchodní společnosti C., a.s., zpět.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 1998, čj. 13 Co 462/97-45, podala stěžovatelka dne 5. 3. 1998 dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 7. 1998, čj. 24 Cdo 806/98-69, odmítl. Dovolací soud vzal v úvahu štěpení žalobního nároku směřujícího původně proti dvěma žalovaným obchodním společnostem, a proto poté, co odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované obchodní společnosti C., a. s., vzala žalobkyně zpět, přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu, v němž byl výrok rozsudku tohoto soudu napaden. Respektuje důsledky ustanovení § 206 odst. 2 věta první o. s. ř. a ustanovení § 222 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výrokové části týkající se obchodní společnosti R., a. s., nabylo právní moci dne 29. 1. 1998, zatímco rozhodnutí ve výrokové části týkající se obchodní společnosti C., a. s., s ohledem na okolnosti doručení dne 6. 2. 1998. Posléze uvedené okolnosti nebyly podle názoru Nejvyššího soudu ČR pro určení právní moci části rozsudku týkající se stěžovatelky relevantní.

Jak Ústavní soud judikoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 456/97 [viz Z rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu ČR, (Výběr), sv. 3/1998, č. 12, str. 80, C., s. r. o., ] doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala, jak je v osvědčení uvedeno. Tento právní názor odpovídá stanovisku pléna Ústavního soudu, Pl. ÚS st. 6/98.

V projednávané věci jde však o odlišnou situaci, než s jakou uvažoval uvedený nález třetího senátu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, obsahující i výrok o zastavení odvolacího řízení ve vztahu k žalované obchodní společnosti C., a. s., nabylo, pokud jde o tento výrok, právní moci nepochybně teprve po 2. 3. 1998 (kdy uplynul stěžovatelce poslední den lhůty k podání dovolání), nabylo-li v tomto směru právní moci vůbec, neboť druhé žalované bylo opětovně doručeno na adresu, na které se již nezdržovala. Na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k druhé žalované nabylo právní moci teprve po 2. 3. 1998, nemění nic ani ustanovení § 222 odst. 1 o. s. ř., řešící otázku právní moci rozsudku soudu prvého stupně, a to v daném případě rovněž ve vztahu k druhé žalované.

Problém není tedy v tom, že by právní moc byla na rozhodnutí odvolacího soudu vyznačena nesprávně, ale že v doložce nebyla samostatně vyznačena právní moc ve vztahu ke stěžovatelce, jinými slovy, že vyznačení právní moci na rozhodnutí není nesprávné, ale pouze neúplné. Neúplnost vyznačení právní moci, či její nevyznačení vůbec, není však identické s jejím nesprávným vyznačením, jak tomu bylo v případě již citovaného nálezu třetího senátu, což znamená, že argumenty, které v uvedené věci vedly Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zde nelze použít. K tomu Ústavní soud dodává, že v případě, kdy na rozhodnutí není právní moc vyznačena vůbec nebo jen neúplně, je i na účastníku, v daném případě na stěžovatelce, a to navíc v situaci, kdy jedním z výroků rozhodnutí odvolacího soudu je i rozhodnutí o zastavení řízení, aby sám učinil kroky ve směru ujasnění stavu věci, což však stěžovatelka neučinila.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud má za to, že nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost se mu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. října 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru