Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 352/03Usnesení ÚS ze dne 27.01.2005Nedostatek aktivní legitimace subjektu veřejného práva k podání ústavní stížnosti proti soudnímu rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových Praha 2
MINISTERSTVO - zemědělství
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze... více
Věcný rejstříkVlastnictví
legitimace
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 2/36 SbNU 751
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.352.03
Datum podání27.06.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72

219/2000 Sb., čl.

229/1991 Sb., § 16 odst.2, § 14 odst.1

99/1963 Sb., § 21a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 352/03 ze dne 27. 1. 2005

U 2/36 SbNU 751

Nedostatek aktivní legitimace subjektu veřejného práva k podání ústavní stížnosti proti soudnímu rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje JUDr. Jana Musila - ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 352/03 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1876/2002, jímž bylo odmítnuto dovolání Ministerstva zemědělství proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 15. 5. 2002 sp. zn. 15 Co 152/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever z 30. 11. 2001 sp. zn. 8 C 66/2000 ve výroku pod bodem I., jímž byl prohlášen základ žalobního nároku na vyplacení náhrady za nevydané stavby vůči Ministerstvu zemědělství za opodstatněný, a odmítnuto odvolání Ministerstva zemědělství proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. a III.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podává ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, (dále jen "zákon č. 201/2002 Sb."), jak uvádí, namísto Ministerstva zemědělství podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Ústavní stížností se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 č. j. 28 Cdo 1876/2002-176, jímž bylo odmítnuto dovolání Ministerstva zemědělství (dále též "ministerstvo") proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2002 sp. zn. 15 Co 152/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 11. 2001 č. j. 8 C 66/2000-121 ve výroku pod bodem I. a odmítnuto odvolání ministerstva proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. a III.

Podle názoru stěžovatele byly shora označenými rozhodnutími obecných soudů porušeny čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že ministerstvu byla napadenými rozhodnutími uložena povinnost, která ze zákona nijak nevyplývá, neboť soud prvního stupně nesprávně určil Ministerstvo zemědělství jako osobu povinnou k vyplacení náhrady za stavby, které nebylo možné vydat oprávněné osobě. K tomuto "pochybení" došlo údajně tím, že soud prvního stupně posoudil otázku pasivní legitimace ministerstva za použití ustanovení § 21a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a dovodil, že jediným právním předpisem, podle něhož je možné určit příslušnou organizační složku státu k vyplacení finanční náhrady, je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, aniž tento soud přihlédl k tomu, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") obsahuje v § 16 odst. 2 speciální právní úpravu určení osoby povinné k vyplacení náhrady, která má v této věci přednost před úpravou obecnou.

Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před obecnými soudy zástupci ministerstva zdůrazňovali, že ministerstvo nemůže být ve sporu pasivně legitimováno, neboť agenda přídělového řízení byla ve smyslu vládního nařízení č. 116/1949 Sb., o dalších přesunech působnosti ve veřejné správě, ve znění pozdějších předpisů, a vládního nařízení č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přenesena do působnosti národních výborů. Stát by byl ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. osobou povinnou k takové náhradě jen tehdy, uvádí stěžovatel, pokud by držel sám požadovanou nemovitost k datu 24. 6. 1991, anebo by stavbu ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. odstranil. O takový případ se v dané věci nejedná.

Porušení čl. 90 Ústavy spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že odůvodnění napadených rozhodnutí údajně postrádá důvody opřené o jasnou argumentaci, které obecné soudy vedly k určení osoby povinné k výplatě náhrady za nevydanou nemovitost.

V doplnění podání, které Ústavní soud obdržel dne 15. 7. 2003, stěžovatel zdůrazňuje, že již v dřívějším řízení ministerstvo uvádělo, že nárok žalobkyně na náhradu za nevydané stavby neodvisel od rozhodnutí Pozemkového úřadu, jak se domnívají obecné soudy, proto v projednávané věci neběžela "alternativní lhůta" podle ustanovení § 16 odst. 3 věty druhé zákona č. 229/1991 Sb., ale nárok měla žalobkyně jako oprávněná osoba uplatnit podle ustanovení § 13 odst. 3 citovaného zákona.

Z mezitímního rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 11. 2001 č. j. 8 C 66/2000-121 se zjišťuje, že ve věci žalobkyně M. K. proti žalovaným 1. České republice - Ministerstvu zemědělství a 2. Pozemkovému fondu České republiky, o náhradu za nevydané budovy, rozhodl tento soud tak, že pod bodem I. výroku prohlásil základ žalobního nároku vůči prvému žalovanému za opodstatněný a vůči druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok pod bodem II.).

V odůvodnění soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala rozhodnutí, podle nějž by ministerstvo bylo povinno vydat jí náhradu za nevydané budovy, které byly součástí takzvaného zemědělského zbytkového statku S., v hodnotě 3 921 725 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000. Tuto náhradu měl za ministerstvo plnit Pozemkový fond. Důvodnost své žaloby opírala žalobkyně o rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 7. 1999 č. j. PÚ 1615/96, jímž jí byl jako osobě oprávněné podle ustanovení § 4 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. přiznán v části II. písm. b) výroku nárok na poskytnutí náhrady podle § 14 zákona č. 229/1991 Sb. za nevydané budovy. Tyto budovy totiž přešly spolu s ostatními nemovitostmi bývalého zbytkového statku na Československý stát podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a na návrh Ministerstva zemědělství ČR bylo podle tehdy platných právních předpisů ohledně nich zahájeno přídělové řízení, které bylo ukončeno tím, že předmětné budovy (obytné i hospodářské) přešly do vlastnictví fyzických osob, které nejsou osobami povinnými podle § 5 zákona č. 229/1991 Sb.

Okresní úřad Plzeň-sever sice na základě výzvy osoby oprávněné uznal oprávněnost nároku žalobkyně, současně však náhradu za nevydané budovy odmítl vydat s odůvodněním, že v předmětné věci došlo k přechodu vlastnictví na fyzické osoby, nikoli k jejich převodu, proto se necítí být osobou povinnou.

Ze skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení § 4 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; sporné nemovitosti přešly na stát způsobem předvídaným v ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. odnětím bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Z vlastnictví státu pak předmětné budovy přešly v důsledku přídělového řízení na fyzické osoby, a to až ke dni 1. 1. 1951, kdy došlo k zániku intabulačního principu.

Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou prekluze nároku žalobkyně a dospěl k závěru, že žalobkyně se státní příslušností České republiky a trvalým pobytem mimo území České republiky se stala osobou oprávněnou až podle nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. [pozn. red.: nález sp. zn. Pl. ÚS 8/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 4, nález č. 83] a novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 30/1996 Sb. Žalobkyně uplatnila své nároky ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 citovaného zákona včas, tedy do 31. 12. 1996. Po právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň-sever č. j. PÚ 1615/96 (tj. dne 30. 8. 1999), kdy tento správní orgán rozhodl ohledně předmětných budov tak, že žalobkyně není jejich vlastnicí, ale má nárok na náhrady podle ustanovení § 14 - 16 zákona č. 229/1991 Sb., požádala žalobkyně dne 31. 1. 2000 o vydání náhrady u České republiky - Okresního úřadu Plzeň-sever. Prvostupňový soud zdůraznil, že teprve tehdy, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobkyně není vlastnicí předmětných budov, jí počala běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhrady za nevydané budovy, a ode dne 28. 2. 2000 počala běžet další šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhrady u soudu. Z těchto důvodů uplatnila nároky žalobkyně včas. Náhrady za nevydávané nemovitosti jsou upraveny v ustanovení § 16 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že v ustanovení § 16 odst. 1 je upravena náhrada za pozemky a v odstavci 2 tohoto ustanovení jsou upraveny ostatní náhrady.

Při řešení otázky, která právnická osoba je povinna poskytnout tuto náhradu, dospěl soud prvního stupně shodně s rozhodnutím MS ČR RC 5/2001 k závěru, že v restitučních věcech je odpovědnou organizační složkou státu příslušný orgán státní správy, kterým je v dané věci Ministerstvo zemědělství, a to z toho důvodu, že zákon č. 219/2000 Sb. v § 3 odst. 1 jmenuje jako organizační složky státu ministerstva, nikoli okresní úřady. Je to tedy Ministerstvo zemědělství, které je organizační složkou státu, jíž se týká vypořádání náhrad za nevydané budovy.

Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozhodl mezitímním rozsudkem o základu nároku žalobkyně, neboť bylo třeba vyjasnit otázku "existence samotného nároku žalobkyně na vydání náhrady a orgánu, který je povinen ji vydat".

Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2002 sp. zn. 15 Co 152/2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. výroku a odvolání České republiky - Ministerstva zemědělství proti výrokům ad II. a III. odmítl jako podané osobou k tomu neoprávněnou.

Odvolací soud nejprve konstatoval, že podle obsahu podaného odvolání byl uplatněn odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Další odvolací důvody odvolací soud v odvolání neshledal, a nezjistil ani vady řízení, které by měly za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, a vady podle ustanovení § 229 o. s. ř.

K důvodům, které vedly odvolací soud k odmítnutí odvolání, tento soud uvedl, že v předmětné věci žalovaní vystupují jako samostatní společníci, proto je oprávněn podávat odvolání jen každý sám za sebe. Z tohoto důvodu není ministerstvo oprávněno k podání odvolání, jímž se domáhá změny napadeného rozsudku za druhého ze samostatných společníků - Pozemkový fond České republiky. Pokud tak neučinil druhý žalovaný, nezbylo než konstatovat, že výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně nabyly právní moci. Odvolací soud se zcela ztotožnil s posouzením zastoupení České republiky v předmětném řízení, a zdůraznil, že podle ustanovení § 21a odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k zákonu č. 219/2000 Sb. jsou organizačními složkami jednajícími za stát především ústřední orgány státní správy, kterými jsou především ministerstva. V daném případě, jestliže zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pověřil Ministerstvo zemědělství poskytováním náhrad za stát, byť v citovaném zákoně náhrada za nevydávané budovy výslovně zmiňována není, je nutné i s ohledem na charakter předmětné restituce dovodit, že závěr soudu prvního stupně o pasivní legitimaci výše označeného ministerstva je správný.

V otázce údajného nedostatku věcné pasivní legitimace v řízení odkázal odvolací soud rovněž na shodné stanovisko vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 24 Cdo 1021/2000.

Odvolací soud souhlasil rovněž s názorem soudu prvního stupně, pokud tento soud uvedl, že žalobkyně uplatnila svůj nárok řádně a včas, neboť Pozemkový úřad Plzeň-sever o nároku žalobkyně rozhodl s tím, že budovy nelze vydat, ale je možné za ně poskytnout náhradu. Teprve po právní moci správního rozhodnutí mohla žalobkyně požádat o poskytnutí finanční náhrady; pokud tak žalobkyně učinila dne 31. 12. 2000 u státu - Okresního úřadu Plzeň-sever, uplatnila svůj nárok včas.

Ve věci podalo ministerstvo dovolání, jehož přípustnost opíralo o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Stěžejní námitka dovolatele spočívala v tvrzení, že státním orgánem, organizační složkou, která má poskytnout náhradu za nevydané budovy, není Ministerstvo zemědělství, ale Pozemkový fond České republiky, protože je příslušný hospodařit se zemědělským majetkem státu určeným k poskytování náhrad oprávněným osobám a za stát jedná ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.

Této námitce dovolací soud nepřisvědčil, neboť podle jeho názoru v dané věci vycházel odvolací soud správně z právních předpisů platných v té době, a to z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 219/2000 Sb., přičemž dovolací soud neshledal, že by v případě aplikace a výkladu ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. rozhodoval odvolací soud rozdílně od platné judikatury.

Dovolací soud dále zdůraznil, že i on je toho názoru, že v řízení o náhradě podle ustanovení § 14 a 16 zákona č. 229/1991 Sb. jedná za stát Ministerstvo zemědělství. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledal, že by zde byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, proto nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání; dovolací soud dovolání odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a ještě předtím, než se mohl zabývat podstatou návrhu stěžovatele, musel nejprve zkoumat, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. taxativním způsobem vymezuje okruh osob oprávněných podat ústavní stížnost tak, že takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, od jehož rozhodnutí odvozuje své dotčení na svých základních právech nebo svobodách.

Definičním znakem ústavní stížnosti je tedy, podle výše citovaných ustanovení, zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.

Ústavnísoud již ve svém stanovisku ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí, svazek 16, str. 372) uvedl, že pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. Jakkoli se toto stanovisko dotýkalo aktivní legitimace správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, je možné tyto právní závěry vztáhnout i na nyní posuzovaný případ.

V předmětné věci je jedním z důvodů nesouhlasu stěžovatele s napadenými rozhodnutími tvrzení, že právní závěr obecnýchsoudů o pasivní legitimaci Ministerstva zemědělství jako příslušné organizační složky státu k vyplacení finanční náhrady v předmětném restitučním sporu je mylný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nespokojenost s tím, jak obecnésoudy v napadených rozhodnutích řešily otázku, který orgán nebo organizační složka státu (resp. územního samosprávného celku) je osobou povinnou k vyplacení náhrady za stavby, které nebylo možné vydat oprávněné osobě podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Řešení tohoto sporu se však nijak nedotýká ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Právní úprava řešící pasivní legitimaci státu v restitučních sporech je obsažena mj. v předpisech veřejného práva. Stěžovatel, zastupující v posuzované věci Českou republiku, nevystupuje jako vlastník svobodně rozhodující o svém vlastnictví, ale jako součást veřejné moci a subjekt veřejného práva, který není nositelem základních práv a svobod.

Za tohoto stavu věci nelze jinak, než uzavřít, že stěžovatel v daném případě není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, a proto Ústavnísoud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru