Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3503/13 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
řízení/zastavení
trestní stíhání/zahájení
Poškozený
Státní zástupce
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3503.13.1
Datum podání18.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 43, § 307

40/2009 Sb., § 147


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3503/13 ze dne 8. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Jany Sedláčkové, 2) Lucie Zahradníkové, 3) Niny Tišerové a stěžovatele 4) Mgr. Petra Micky, právně zastoupených JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni č. j. 3 KZT 115/2013-21 ze dne 2. 10. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí orgánu veřejné moci s odůvodněním, že jím došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih č. j. ZT 78/2013-34 ze dne 19. 7. 2013 bylo dle § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného Michala Heřmana pro skutek, v němž byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 307 odst. 3 trestního řádu byla obviněnému stanovena zkušební doba v délce trvání čtrnácti měsíců. Vytýkaného skutku se měl dopustit, stručně řečeno, tím, že dne 27. 2. 2013 v k. ú. obce Lhůta nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, povětrnostním podmínkám, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, v důsledku čehož pak při projíždění pravotočivé zatáčky dostal s vozidlem smyk a následně vjel do levé poloviny vozovky ve směru své jízdy, kde narazil do jiného vozidla, které na silnici stálo po předchozí nehodě, toto vozidlo odrazil mimo vozovku, přičemž tímto odraženým vozidlem byla sražena stěžovatelka 1), která si z něj vyndávala osobní věci, a Dušan Zahradník. Stěžovatelka 1) při nehodě utrpěla zlomeniny pánve, horní části bérce vlevo, pravé klíční kosti, obratle C7 a Th1, poúrazové krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, zhmoždění plic a hrudníku, kterážto zranění si vyžádala hospitalizaci od 27. 2. 2013 do 10. 5. 2013 a dále od 30. 5. 2013 ještě ke dni 1. 6. 2013, kdy dosud trvala její pracovní neschopnost (stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí hospitalizaci od 27. 2. 2013 do 10. 5. 2013, od 29. 5. 2013 do 31. 5. 2013 a od 6. 6. 2013 do 26. 9. 2013). Dušan Zahradník nebyl následkem utrpěných zranění omezen v obvyklém způsobu života.

Proti tomuto usnesení podala stížnost stěžovatelka 1), její dcery - stěžovatelky 2) a 3), a její zaměstnavatel - stěžovatel 4). Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") č. j. 3 KZT 115/2013-21 ze dne 2. 10. 2013 byla stížnost stěžovatelky 1) jako nedůvodná zamítnuta; stížnosti stěžovatelů 2), 3) a 4) byly zamítnuty též s tím, že byly podány osobami neoprávněnými.

Posledně uvedené rozhodnutí napadli stěžovatelé 1) až 4) ústavní stížností. Stěžovatelé č. 2), 3) a 4) spatřovali porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že ačkoliv ve svých podáních vyložili důvody, pro něž s nimi mělo být jednáno jako s poškozenými, krajské státní zastupitelství na jejich argumentaci nijak nereagovalo, bez řádného zdůvodnění je označilo za osoby k podání stížnosti neoprávněné, a s jejich námitkami proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání se věcně nevypořádalo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně uvedli, že stěžovateli 4) vznikla škoda v důsledku toho, že stěžovatelce 1) vyplácel v době její pracovní neschopnosti náhradu mzdy; stěžovatelkám 2) a 3) pak vznikla nemajetková újma z důvodu hospitalizace a s ní spojené nepřítomnosti jejich matky, mající za následek významný zásah do rodinných vztahů. Není proto pravdou, že by v jejich případě byla naplněna dikce ustanovení § 43 odst. 2 trestního řádu, o nějž opřel své rozhodnutí stížnostní orgán. Naopak, příčinný vztah mezi jednáním obviněného a škodou vzniklou dotčeným stěžovatelům byl jednoznačně dán, a tedy závěr krajského státního zastupitelství o tom, že nejsou poškozenými, je v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.

Stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti konstatovala, že v jejím případě sice krajské státní zastupitelství přezkum usnesení neodmítlo, nicméně výsledky tohoto přezkumu byly zcela nedostatečné z hlediska principů právního státu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka vytýkala orgánům činným v trestním řízení, že rozhodly o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Poukazovala přitom na skutečnost, že nebyla bez důvodných pochybností zjištěna výše vzniklé škody a především nebyla vypořádána veškerá újma, která stěžovatelce 1) vznikla. V tomto ohledu se hlášení škodní události pojišťovně obviněným Heřmanem nejevilo stěžovatelce 1) dostatečným opatřením k náhradě způsobené škody, neboť tzv. povinné ručení nekryje nejen újmu nemajetkovou, nýbrž i majetkovou škodu, jmenovitě zejména náklady právního zastoupení stěžovatelky 1) v trestním řízení. S námitkami stěžovatelky v tomto směru vznesenými se krajské státní zastupitelství nevypořádalo buď vůbec, nebo zcela neuspokojivě. Došlo tak k rezignaci státu na ochranu obětí trestné činnosti a tzv. sekundární viktimizaci stěžovatelky 1), neboť ta bude nucena v důsledku nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení podstupovat zdlouhavé civilní řízení. Zřetel nebyl brán ani na další námitky stěžovatelky, týkající se negativního přístupu obviněného k náhradě škody a naplnění materiální podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, tzn. podmínky, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně považovat takové rozhodnutí za dostačující. Stěžovatelka 1) v průběhu trestního řízení poukazovala na nutnost individuálního vyhodnocení všech konkrétních okolností případu, nicméně orgány činné v trestním řízení takto nepostupovaly a s argumenty stěžovatelky, jejichž prostřednictvím upozorňovala na skutečnost, že z materiálního hlediska nepřichází rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání dle § 307 trestního řádu v úvahu, se nevypořádaly. Totéž platí ve vztahu k námitce stěžovatelky 1), že rozhodnutím okresního státního zastupitelství byl porušen § 1 odst. 1, § 2 odst. 5 a 6 a § 138 trestního řádu ve spojení s § 125 téhož předpisu. Dle přesvědčení stěžovatelky orgány činné v trestním řízení vědomě stranily obviněnému a naopak jí, jakožto poškozené, kladly při uplatňování jejích práv překážky a její argumenty přehlížely.

Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského státního zastupitelství svým nálezem zrušil.

V doplňujícím podání ze dne 19. 5. 2014 stěžovatelka 1) setrvala na svém stanovisku, že předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného Heřmana dle § 307 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyly dány, neboť nedošlo v její věci k vypořádání náhrady škody v plném rozsahu. Toto tvrzení podpořila informací, že pojišťovna obviněného jí odmítla proplatit částku 52.242,- Kč představující účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Odmítavě se k úhradě zmíněné částky postavil i obviněný Heřman.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci zjištěno ovšem nebylo.

Ústavní stížnost stěžovatelů směřovala proti usnesení krajského státního zastupitelství, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněného dle § 307 trestního řádu. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Právo trestat pachatele přísluší státu, nikoliv jednotlivci. Procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby; je proto na uvážení těchto orgánů, zda zahájí jakékoliv trestní řízení, případně zda v něm budou pokračovat.

V této souvislosti je třeba zohlednit, že podmínky pro vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, upravené v § 307 odst. 1 a 2 trestního řádu, mají ve vztahu k osobě poškozeného smíšený charakter. Zatímco podmínka nahradit škodu způsobenou trestným činem a vydat bezdůvodné obohacení se práv poškozeného přímo dotýká, ostatní podmínky, tzn. právní kvalifikace trestného činu, hodnocení jeho závažnosti, osoby obviněného a dalších okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, již spadají výlučně do sféry vztahu mezi státem a obviněným. Je proto třeba důsledně rozlišovat, kdy poškozený prostřednictvím ústavní stížnosti hájí svá vlastní práva a kdy již svými námitkami ingeruje do pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o potrestání obviněného. Zatímco u prvního okruhu námitek náleží poškozenému ústavněprávní ochrana, u druhého okruhu se jí zpravidla úspěšně dovolávat nemůže. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy došlo ke zvlášť závažnému zásahu do základních práv poškozeného (např. porušení zákazu mučení, vážné narušení fyzické integrity) a poškozený by bez přispění orgánů činných v trestním řízení nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva]. To však nebyl případ stěžovatelů. Aniž by Ústavní soud mínil jejich újmu jakkoliv bagatelizovat, nelze pominout, že posuzovaný skutek spadá do kategorie méně závažných trestných činů (přečinů), u nichž, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, by si bylo možno ústavněprávní přezkum představit jen ve zcela mimořádných situacích. Především však není splněna podmínka druhá, tj. že je součinnosti orgánů činných v trestním řízení nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatelů. Trestní řízení skončilo podmíněným zastavením trestního stíhání, pachatel se doznal a došlo i k částečné úhradě škody, která vznikla stěžovatelce 1). Není žádný důvod se domnívat, a stěžovatelé ostatně v ústavní stížnosti ani nic takového netvrdili, že k úspěšnému uplatnění jejich dalších majetkových nároků vůči obviněnému je nutná aktivní účast orgánů činných v trestním řízení v podobě bližšího objasnění skutku či jiné pomoci. Za těchto okolností mohl přezkum napadeného usnesení ze strany Ústavního soudu směřovat pouze vůči těm závěrům krajského státního zastupitelství, které se přímo dotýkají práv stěžovatelů, tzn. vůči výtkám vztahujícím se k náhradě újmy, nikoliv již vůči závěrům, které se týkají způsobu potrestání obviněného. Pouze pro úplnost a nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že z napadeného usnesení je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se v dostatečném rozsahu zabývaly i hodnocením všech ostatních zákonných podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání a svůj postup adekvátním způsobem zdůvodnily.

Dále se již pozornost Ústavního soudu zaměřila k námitce stěžovatelů, že obviněný nesplnil podmínku uvedenou v § 307 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tj. že nenahradil veškerou škodu trestným činem způsobenou. Pokud jde o rozsah, v němž jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat, zda došlo ze strany obviněného k náhradě újmy, ustanovení § 307, na rozdíl od ustanovení § 43 a § 228 trestního řádu, nehovoří o náhradě nemajetkové újmy, nýbrž toliko o náhradě škody a vydání bezdůvodného obohacení. Doktrína i aplikační praxe proto interpretují předmětné ustanovení tak, že sice není vyloučeno, aby orgány činné v trestním řízení v konkrétním případě přihlédly i k existenci nemajetkové újmy, nicméně skutečnost, že tato újma nebyla vypořádána, netvoří překážku pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3483). Krajské státní zastupitelství tedy nijak nepochybilo, jestliže námitky stěžovatelky 1), v tomto směru vznesené, nepovažovalo za důvod pro kasaci stížností napadeného rozhodnutí. Dlužno ovšem podotknout, že ačkoliv se nejednalo o okolnost nezbytnou pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, z definice poškozeného uvedené v § 43 odst. 1 trestního řádu je zřejmé, že je jím i osoba uplatňující nárok na náhradu nemajetkové újmy. Krajské státní zastupitelství proto nepostupovalo správně, jestliže stěžovatelky 2) a 3) označilo za osoby k podání stížnosti neoprávněné. Na druhou stranu nelze pominout, že námitky těchto stěžovatelek směřovaly mimo důvody rozhodné pro podmíněné zastavení trestního stíhání, ve světle čehož se pochybení krajského státního zastupitelství jeví pouze jako formální, s absencí reálného dopadu do právní sféry stěžovatelek.

Kromě námitek, vztahujících se k náhradě nemajetkové újmy, u níž, jak bylo vyloženo, nejde o zákonnou podmínku pro podmíněné zastavení trestního stíhání, uplatnili stěžovatelé i argumenty týkající se majetkové škody. Stěžovatelka 1) v tomto ohledu poukazovala na skutečnost, že ze strany obviněného, resp. příslušné pojišťovny nedošlo k náhradě nákladů právního zastoupení a některých nákladů spojených s jejím léčením, stěžovatel 4) upozorňoval na škodu, která mu vznikla v důsledku toho, že byl povinen vyplácet stěžovatelce 1) náhradu mzdy. Tyto námitky nepostrádají opodstatnění v rovině podústavního práva, neboť nelze vyloučit, že uvedené položky jsou podřaditelné pod pojem škody ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) trestního řádu, k jejichž úhradě měla být před podmíněným zastavením trestního stíhání ze strany obviněného přijata příslušná opatření. Je rovněž pravdou, že krajské státní zastupitelství na tyto námitky adekvátně nereagovalo a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi nijak nevypořádalo. U stěžovatele 4) k tomu přistoupil i ten negativní důsledek, že jeho stížnost nebyla vůbec věcně projednána, ačkoliv i on byl potenciálně trestným činem v majetkové sféře dotčen.

Ústavní soud nicméně není povolán k tomu, aby perfekcionalisticky opravoval řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, nýbrž aby posoudil, zda řízení jako celek proběhlo v souladu s principy spravedlivého procesu a zda je jeho výsledek akceptovatelný z hlediska ochrany ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud dospěl k závěru, že ačkoliv došlo ze strany krajského státního zastupitelství k určitým pochybením, tato nemají povahu neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv některého ze stěžovatelů. Ohledně stěžovatelek 2) a 3) již bylo zmíněno, že jejich námitky nebyly z hlediska konečného rozhodnutí relevantní a tedy i kdyby byly projednány, výsledek řízení o opravném prostředku by fakticky neovlivnily. Pokud jde o stěžovatelku 1) a stěžovatele 4), tito sice byli ve svých právech zkráceni, nicméně v rozsahu nikoliv podstatném. V případě stěžovatelky 1) byla učiněna opatření k úhradě zásadní části škody, spočívající v újmě na zdraví, u stěžovatele 4) pak uplatněný peněžitý nárok činil 5.560,- Kč, což je částka pod hranicí, jíž Ústavní soud obvykle označuje jako bagatelní, a u níž je citelnější dotčení majetkové sféry v podstatě vyloučeno. Současně je třeba zdůraznit, že důsledkem napadeného rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného, není zánik nároku kteréhokoliv ze stěžovatelů, nýbrž toliko nutnost jeho uplatnění cestou civilního soudního řízení. Vzhledem k tomu, že obviněný se k trestné činnosti doznal, což byl nezbytný předpoklad podmíněného zastavení trestního stíhání, by takový postup neměl být komplikovaný a neměl by pro stěžovatele, pokud jde o majetkovou škodu, představovat významnou zátěž.

Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal existenci okolností, které by svědčily o reálném porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a tedy mu nezbylo než jejich ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru