Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3502/19 #1Usnesení ÚS ze dne 17.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Brno
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odůvodnění
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3502.19.1
Datum podání31.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3502/19 ze dne 17. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Lhotského, zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2019 č. j. 25 Cdo 1231/2019-176, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2018 č. j. 44 Co 615/2017-155 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. července 2017 č. j. 17 C 74/2013-118, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brno, městská část Brno - střed, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno - střed, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

2. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu matky stěžovatele, aby jí byl vedlejší účastník povinen zaplatit částku ve výši 274 290 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Podle městského soudu matka stěžovatele vybudovala v půdním prostoru vedlejšího účastníka bytovou jednotku, přestože mezi nimi neexistoval žádný právní poměr a ani následně nedošlo k převodu práv a povinností mezi nájemcem půdního prostoru a stěžovatelem či jeho matkou. Do takto vybudovaného bytu se matka stěžovatele nastěhovala. Poté vedlejší účastník vyzval nájemce k vyklizení bytu. Toto vyklizení provedla další osoba, která byla v této souvislosti pravomocně uznána vinnou z přečinu krádeže věcí, které vyklidila z bytu, a které náležely do vlastnictví matky stěžovatele. Současně byla tato vyklízející osoba zavázána k úhradě škody způsobené matce stěžovatele.

3. Městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku uvedl, že vedlejší účastník mohl k vyklizení bytu vyzvat pouze nájemce, nikoli stěžovatele (resp. jeho matku, která řízení iniciovala a jejíž práva a povinnosti následně v průběhu odvolacího řízení přešly na stěžovatele), s níž nebyl v žádném právním poměru, přestože věděl, že se v bytě nachází i její věci. Matka stěžovatele podle městského soudu věděla, že k vyklizení dojde a mohla své věci ochránit. Městský soud dále uvedl, že škoda vzniklá stěžovateli (jeho matce) byla způsobena vyklízející osobou, a nikoli vedlejším účastníkem. Městský soud uzavřel, že vedlejší účastník není ve sporu pasivně legitimován, nejednal protiprávně a mezi vzniklou škodou a jeho jednáním není příčinná souvislost.

4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nesouhlasí se závěrem městského soudu, že se vedlejší účastník zprostil odpovědnosti, protože byla osobě, která vyklizení bytu provedla, uložena povinnost k náhradě škody stěžovateli. Ztotožnil se však se závěrem městského soudu, že neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a vzniklou škodou. Krajský soud také uvedl, že není potřeba doplnit dokazování, jak požadovala matka stěžovatele, protože uvedené důkazy jsou nadbytečné, neboť nemohou změnit závěr o absenci příčinné souvislosti a směřují pouze k prokázání vzniklé škody. Krajský soud také konstatoval, že vedlejší účastník svým jednáním neporušil žádnou povinnost uloženou mu zákonem.

5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu dovolání nezpochybňuje právní posouzení věci, ale směřuje k otázkám skutkovým. Nejvyšší soud také konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že krajský soud vyňal vedlejšího účastníka (obec) z okruhu osob, které mohou být odpovědné za své jednání, a tím založil nerovnost mezi účastníky řízení, zcela míjí podstatu sporu, protože jednáním vedlejšího účastníka nedošlo ke vzniku škody.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě byla porušena ústavní ochrana vlastnického práva poskytovaná čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s č. 90, čl. 92, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

8. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud bez náležitého odůvodnění neprovedl jím, resp. jeho matkou, navržené důkazy. Dále tvrdí, že krajský soud se nijak nezabýval důvody uplatněnými v jeho odvolání a ani nijak nezhojil neprovedení důkazů městským soudem. Na základě toho stěžovatel usuzuje, že krajský soud bez provedení důkazů dospěl k nepřezkoumatelným závěrům, které neodpovídají důkazům provedeným. Stěžovatel je toho názoru, že mezi jednáním vedlejšího účastníka a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost.

9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, a že nedostatečně odůvodněné je i ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu. Nadto uvádí, že se Nejvyšší soud nijak nesrozumitelností a nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu nezabýval. Stěžovatel také tvrdí, že vedlejší účastník byl ve sporu zvýhodněn a tím došlo k nerovnosti mezi účastníky řízení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním, případně jinak hodnotit jimi provedené důkazy. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat aplikací podústavního práva, hodnocením jeho výkladu podaného obecnými soudy, a zodpovězením otázek (existence příčinné souvislosti), které mu při ochraně ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud svou pravomoc realizuje pouze v těch případech, kdy hodnocení, výklad a aplikace, k níž jsou oprávněny obecné soudy, vybočují z mezí daných Ústavou a představují tzv. exces. V opačném případě by Ústavní soud zasáhl do pravomoci obecné justice a porušil vztahy mezi jednotlivými ústavními institucemi dané Ústavou.

13. V rozsudku městského soudu i v rozsudku krajského soudu jsou dostatečně jasně a srozumitelně vysvětleny všechny prvky, na kterých jsou jejich výroky založeny. Městský soud také dodržel všechny požadavky, které Ústavní soud klade na dokazování. To, proč neprovedl stěžovatelem (jeho matkou) navržené důkazy přesvědčivě vysvětlil a nejedná se tak o skutečnost, která spadá pod kategorii tzv. opomenutých důkazů [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Z odůvodnění je patrné, že navržené důkazy spadaly do kategorie důkazů, které směřují k prokázání skutečností, které nejsou pro spor rozhodující. Totéž v odůvodnění svého rozsudku konstatoval i krajský soud. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovateli, že by důkazní řízení, jakož i hodnocení provedených důkazů, mohlo zasáhnout jeho ústavní práva a svobody.

14. Stěžovatel dále napadá nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je podáno svébytným stylem, avšak nikoli tak, aby se jednalo o nesrozumitelné nebo nepřezkoumatelné rozhodnutí. Je z něj patrné, jakými úvahami byl krajský soud při svém rozhodování veden, a tyto úvahy jsou konzistentní a odpovídají provedeným důkazům. Specifičnost stylu není v takovém rozsahu, že by ospravedlnila zásah Ústavního soudu, či jakkoli mohla vést k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i při hodnocení usnesení Nejvyššího soudu. V něm jsou uvedeny všechny skutečnosti, které vedly Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání stěžovatele. Včetně toho, proč Nejvyšší soud nepovažoval postup krajského soudu případně městského soudu za postup zakládající nerovnost účastníků řízení. Vedlejší účastník v řízení vystupuje nikoli jako subjekt veřejné moci, ale jako právnická osoba veřejného práva, a má práva a povinnosti také v soukromoprávních poměrech. Podle § 20 odst. 2 občanského zákoníku je také nezbytné, aby dodržoval jak předpisy veřejného práva, tak předpisy soukromého práva. Krajský soud nesejmul z vedlejšího účastníka jakoukoli právní odpovědnost, ale konstatoval, že nejednal protiprávně, jak s ohledem na jeho postavení v soukromém právu, tak s ohledem na jeho postavení korporace veřejného práva. Jeho vysvětlení je právně konzistentní a v mezích daných ústavním pořádkem České republiky. Nemohlo tak dojít k nerovnosti účastníků řízení, jak tvrdí stěžovatel.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. Ke změně ve složení senátu Ústavního soudu došlo na základě stanovení rozvrhu práce Ústavního soudu předsedou Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru