Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 350/97Usnesení ÚS ze dne 09.10.1998K přezkoumávání platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSmlouva
osoba/oprávněná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 58/12 SbNU 473
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.350.97
Datum podání19.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

283/1993 Sb., § 42

87/1991 Sb., § 3

92/1991 Sb., § 10 odst.3, § 47

99/1963 Sb., § 239 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 350/97 ze dne 9. 10. 1998

U 58/12 SbNU 473

K přezkoumávání platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, o ústavní stížnosti J.Z., zastoupenou advokátem JUDr. M.T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. 27 Co 133/97-64, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 24. 10. 1996, čj. 6 C 309/95-41, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a F., Krajského státního zastupitelství a O.B., zastoupeného advokátem JUDr. T.H., jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. 27 Co 133/97, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 6 C 309/95, kterým bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu majetku, uzavřená dne 1.10.1992 mezi F., jako vydávajícím a převádějícím, a J.Z. a O.B., jako nabyvateli, ohledně majetku ve vlastnictví ČR

původně spravovaného a obhospodařovaného státním podnikem N., je neplatná, včetně dodatku ze dne 2. 11. 1992, v části týkající se druhé žalované (dále jen "dohoda o vydání a převodu majetku"). Žalobcem v dané věci bylo Okresní státní zastupitelství, které podalo podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, návrh na určení neplatnosti výše označené dohody.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výše uvedenými rozsudky ve vztahu k ní došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo vlastnit majetek, a zásah do jeho majetku je možný pouze na základě zákona. K porušení tohoto práva navrhovatelky došlo podle jejího tvrzení v důsledku nesprávného použití zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, zejména jeho ustanovení § 10 odst. 3 a § 47, a dále v nesprávném použití § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Dosavadnímu postupu orgánů veřejné moci stěžovatelka vytýká konkrétně to, že v dosavadních řízeních o určení neplatnosti dohody o vydání a převodu majetku, a to z hlediska, zda účastníci na straně nabyvatelů splňují znaky oprávněné osoby podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumávaly realizaci vládou schváleného privatizačního projektu, což je podle ní v rozporu s ustanoveními § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudem. Dále uvádí, že podle jejího názoru neměl ani státní zástupce oprávnění z tohoto hlediska podat žalobu o neplatnost dohody o vydání a převodu majetku, uzavřené na základě vládou schváleného privatizačního projektu.

Ústavní soud nejprve posoudil návrh krajského státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, obsažený v jeho vyjádření, podle něhož je třeba zvážit, zda se v případě předmětné ústavní stížnosti nejedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když stěžovatelka nevyužila možnosti navrhnout ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. nejpozději před vyhlášeními potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, aby tento vyslovil přípustnost dovolání, a to se závěrem, že skutečnost neuplatnění § 239 odst. 1 o.s.ř. na straně stěžovatele důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné nezakládá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práv zaručovaných čl. 11 Listiny. V daném případě by bylo možno uvažovat o zásahu do vlastnického práva stěžovatelky pouze za předpokladu, že by v posuzovaném soudním řízení došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Takové porušení však Ústavní soud neshledal.

Poté, co se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu pro Prahu - východ, sp. zn. 6 C 309/95, s vyjádřením Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení o ústavní stížnosti, a s vyjádřeními Krajského státního zastupitelství, F., a Ing. O.B., všech jmenovaných jako vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky uvedených v ústavní stížnosti, která se týkají za prvé její polemiky ohledně aktivní legitimace státního zastupitelství k podání žaloby na neplatnost dohody o vydání a převodu majetku podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, když dohoda byla uzavřena v souladu se schváleným privatizačním projektem, a za druhé polemiky ohledně oprávněnosti obecných soudů zabývat se platností či neplatností dohody o vydání a převodu majetku, uzavřené na základě schváleného privatizačního projektu, dospěl ústavní soud k závěru, že s právními názory, které v tomto směru zaujaly obecné soudy, je třeba se ztotožnit, stejně tak jako se závěrem o tom, že stěžovatelka

nesplňuje zákonné znaky oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v poměru k předmětnému majetku.

K otázce aktivní legitimace státního zastupitelství se Ústavní soud shoduje s právními názory obecných soudů v tom smyslu, že ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, je ustanovením aplikovatelným i na spory o eventuální neplatnost dohod o vydání a převodu majetku, které byly uzavřeny v procesu privatizace. V návaznosti na to je pak třeba uvést, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat tak, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví, nelze z něj však vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv, uzavřených v procesu privatizace podle § 47 citovaného zákona, o vydání a převodu majetku v občanskoprávních řízeních zahájených k návrhu státního zástupce podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž se ztotožnil s tím závěrem obecných soudů, podle něhož se na případy absolutně neplatných právních úkonů nevztahují ustanovení o promlčení, a že podle platného znění ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, může státní zastupitelství podat předmětnou žalobu o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, bez časového omezení.

K posouzení výše uvedené námitky stěžovatelky vzal v úvahu i obsah důvodové zprávy k zákonu č. 261/1994 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, které ve své původní podobě oprávnění státního zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví v těch případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, omezovalo lhůtou jednoho roku od účinnosti zákona č. 283/1993 Sb. (účinnosti zákon nabyl 1. 1. 1994). Důvodová zpráva uvádí, že předmětné přechodné ustanovení bylo omezeno jednoroční lhůtou proto, že se při jeho koncipování předpokládalo, že v uvedené době bude přijat zákon o majetku České republiky, který by legislativně vyřešil problémy, jichž se týká § 42 zákona o státním zastupitelství. Vzhledem k tomu, že k přijetí zákona o majetku České republiky nedošlo, bylo třeba nalézt legislativní řešení, které by zajistilo, aby předmětné oprávnění státního zastupitelství zůstalo zachováno, tedy, aby státní zastupitelství nemohla i nadále podávat za podmínek § 42 zákona o státním zastupitelství návrhy na zahájení občanského soudního řízení. Důvodová zpráva výslovně neřeší povahu předmětné lhůty, avšak vzhledem k tomu, že nerespektování ustanovení, omezující volnost účastníků, za které je třeba považovat i ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 3 zákona č. 87/1991 Sb., mají za následek absolutní neplatnost takového úkonu, je třeba přisvědčit názoru vyslovenému obecnými soudy v tom smyslu, že té se lze - na rozdíl od případů tzv. relativní neplatnosti - dovolat bez časového omezení. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné uvést, že v řízeních navazujících na pravomocný rozsudek, jímž by byla v řízení zahájeného na návrh státního zastupitelství předmětná smlouva zcela nebo zčásti zrušena, konkrétně např. v řízení o

určení vlastnického práva, řízení o vydání věci, resp. vyklizení předmětného majetku, by bylo možno uplatnit nabyvateli předmětného majetku námitku vydržení.

Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ústavnísoud porušení ústavních práv stěžovatelky neshledal, a proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné,

V Brně dne 9. října 1998JUDr.Pavel Varvařovský předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru