Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 350/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdítě
rodiče
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.350.16.1
Datum podání01.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 74, § 75c, § 102 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 350/16 ze dne 9. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 20 Co 480/2015-3199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 1. 2. 2016, splňující formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení nalézacího soudu o zamítnutí návrhu otce (stěžovatele) na vydání předběžného opatření ve věci péče soudu o nezletilé děti. Předběžné opatření mělo spočívat v uložení povinnosti matce dětí zdržet se podávání informací o rodinném životě, zdravotním stavu dětí a průběhu soudního řízení základním školám v Říčanech, do kterých nezletilí patrně docházejí. Napadeným rozhodnutím mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv vyplývajících ze čl. 36 odst. 1 - zejména tím, že odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který nemá oporu v soudním spisu. Dále došlo údajně k porušení ústavně zaručených práv na soukromí dětí ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tomuto jejich právu nebyla obecnými soudy poskytnuta odpovídající ochrana.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti označil jako navrhovatele také obě nezletilé děti, za které z pozice jejich zákonného zástupce jedná, avšak Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k povaze sporu a ke skutečnosti, že v rámci opatrovnického řízení jsou děti zastupovány kolizním opatrovníkem, není stěžovatel oprávněn za děti tímto způsobem jednat. Za stěžovatele proto považuje toliko otce ("stěžovatele").

Stěžovatel shrnuje obsah zamítavých rozhodnutí obecných soudů ve věci jeho návrhu na vydání předběžného opatření a částečně i průběh celého řízení ve věci péče o děti; zejména popisuje sérii předchozích návrhů a rozhodnutí upravujících režim péče o děti a rozsah styku matky s dětmi, upozorňuje na některá zjištění znalců a soudu ohledně nekompetentnosti matky k výchově. Z hlediska porušení ústavně zaručených práv uvádí stěžovatel k napadenému usnesení pouze to, že není dostatečně odůvodněno a že nevydáním navrženého předběžného opatření obecné soudy nedostály povinnosti chránit osobnostní práva dětí. Ve vztahu k rozhodnutí o předběžném opatření tvrdí, že soudy extrémně nesprávně zhodnotily skutkový stav, z něhož vyvodily vadné právní závěry. Stěžovatel odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/11, a ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07), podle které je nutné soudní rozhodnutí dostatečně odůvodnit, rozhodnutí o předběžných opatřeních nevyjímaje; uvádí i další judikatorní závěry týkající se náležitostí soudního rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že v souladu se zásadou subsidiarity má zasahovat především v situacích, kdy ústavní stížnost směřuje proti konečným meritorním rozhodnutím. Jiná (nemeritorní) rozhodnutí, i když jsou pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, přezkoumává Ústavní soud jen v případech extrémního porušení ústavně zaručených práv s výrazným dopadem do práv stěžovatele.

Jde-li o předběžná opatření, Ústavní soud jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Činí tak proto, že mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, zpravidla však zásah do jejich práv a povinností nedosahuje takové intenzity, aby mohl porušení ústavně zaručených základních práv či svobod způsobit. V rámci naznačeného přezkumu však Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

V projednávaném případě se stěžovatel návrhem na vydání předběžného opatření fakticky domáhá, aby byla matce dětí částečně omezena rodičovská práva, resp. bylo jí uloženo, aby se zdržela určitých specifikovaných projevů ohledně jejích dětí ve vztahu k třetím osobám. Obecné soudy předně (a správně) akcentovaly, že posouzení způsobilosti matky k péči o děti je předmětem nařízeného znaleckého posudku a případné omezení (neomezení) jejích rodičovských práv bude obsahem meritorního rozhodnutí. Vyhodnotily současný stav a dospěly k závěru, že není nezbytné prozatímně upravovat poměry formou předběžného opatření. Posouzení návrhu, jak je soudy provedly, odpovídá obecným požadavkům na hodnocení nutnosti vydání předběžného opatření. Zda jednání matky skutečně narušuje osobnostní práva dětí, není a nemá být v řízení o předběžném opatření prokazováno. Odůvodnění usnesení obecných soudů v tomto směru proto odpovídá povaze řízení o předběžném opatření a nepředstavuje zásah obecných soudů do práva na spravedlivý proces nebo do práva dětí na ochranu osobnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že stěžovatel by se měl jako otec nezletilých dětí, má-li na paměti skutečně jejich zájem, maximálně soustředit na urovnání vztahů mezi rodiči, jakož i mezi matkou a dětmi, například prostřednictvím rodinné terapie či mediace. Podávání podobných, zjevně neopodstatněných návrhů, jen prodlužuje řízení ve věci péče o nezletilé děti, prohlubuje problémy v rodině a konfliktní situaci, což dětem nepochybně neprospívá.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru