Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 35/96Nález ÚS ze dne 12.09.1996K exkluzivitě vlastnického práva. K ochraně vlastnického práva nabytého v dobré víře a před aplikací konfiskačního předpisu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
osoba/oprávněná
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/6 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.35.96
Datum podání05.02.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., § 3 odst.1 písm.a, § 1 odst.1 písm.b

229/1991 Sb., § 4, § 6

946/1811 Sb., § 431, § 441


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 35/96 ze dne 12. 9. 1996

N 76/6 SbNU 45

K exkluzivitě vlastnického práva. K ochraně vlastnického práva nabytého v dobré víře a před aplikací konfiskačního předpisu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

v senátě rozhodl ve věci ústavní

stížnosti J.V., A.V. a L.P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 31. 10. 1995, č. j. 30 Ca 259/94-15, ve spojení

s rozhodnutím Okresního úřadu v Prostějově, Okresního pozemkového

úřadu, ze dne l9. 7. 1994, č. j. Pú/144/92/3/94-Hu-367,

takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 259/94, ze dne

31. 10. 1995, se zrušuje.

2. Rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, okresního pozemkového

úřadu, ze dne 19. 7. 1994, č. j. PÚ/144/92/3/94-Hu-367, se

zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 5. 2. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím,

s tvrzením, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva

vlastnického, jemuž soud neposkytl dostatečnou ochranu.

Z přiloženého rozhodnutí Krajského soudu v Brně Ústavní soud

zjistil, že tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního

úřadu Prostějov, Okresního pozemkového úřadu, o tom, že

stěžovatelé nejsou vlastníky ideální poloviny konkrétně uvedených

nemovitostí v katastrálním území O. Na základě předložených

dokladů správní orgán totiž konstatoval, že žadatelé o vydání

předmětného majetku nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť

majetek nepřešel z původního vlastnictví manželů J. a A.V. do

vlastnictví státu či jiné právnické osoby způsobem uvedeným

v § 6 tohoto zákona. Předmětné nemovitosti odkoupili manželé V. od

manželů B. a O.Š. na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 1947.

Podle názoru pozemkového úřadu přešla část majetku na základě

výměru Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 3. 5. 1949,

zn. 562-7/4-1949-IX/4, o konfiskaci zemědělského majetku B.Š., na

stát, a to v důsledku ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném

rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců

a nepřátel českého a slovenského národa. Podle § 1 odst. 1 písm.

b) uvedeného dekretu tedy došlo k přechodu majetku na stát již

dnem účinnosti dekretu, tj. 23. 6. 1945.

Podle názoru krajského soudu, správní orgán posoudil věc po

právní stránce správně, když dospěl k závěru, že v důsledku

konfiskace zemědělského majetku B.Š. nedošlo k přechodu majetku

manželů V. na stát, neboť stát byl již vlastníkem od 23. 6. 1945,

tedy před uzavřením kupní smlouvy.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že nabyli

nemovitosti v dobré víře na základě řádně uzavřené kupní smlouvy

a po splnění všech náležitostí. Podle jejich názoru žádný právní

předpis, včetně dekretu č. 12/1945 Sb. neuváděl, že úkony učiněné

osobami do doby prohlášení těchto osob za zrádce a nepřátele nebo

do zahájení takového řízení jsou právně neúčinné. Takové tvrzení

je totiž uvedeno v odůvodnění výměru Krajského národního výboru

v Olomouci ze dne 3. 5. 1949. Dále namítají, že vlastnictví

manželů V. právně i fakticky existovalo určitou dobu, aniž mohl

kdokoli předpokládat, že bývalý vlastník bude prohlášen za zrádce

a nepřítele a jeho majetek bude konfiskován. Jednoznačně tedy

došlo k zásahu do vlastnických práv manželů V. a k přechodu jejich

majetku na stát způsobem protiprávním, porušujícím obecně uznávaná

lidská práva a svobody. Stěžovatelé proto navrhují zrušení obou

napadených rozhodnutí.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které podal jako účastník

řízení Krajský soud v Brně a které podepsal předseda senátu, se

uvádí, že napadené rozhodnutí neporušilo ústavně zaručené

vlastnické právo stěžovatelů, neboť jejich právní předchůdci

vlastnictví nenabyli právem, vzhledem k tomu, že prodávající

nebyla již vlastnicí kupní smlouvou převáděných nemovitostí. Proto

trvá na právním hodnocení věci v uvedeném rozhodnutí.

Vedlejší účastník, Okresní úřad Prostějov, Okresní pozemkový

úřad, uvedl, že při rozhodování dospěl k názoru, že předmětný

majetek do vlastnictví státu přešel na základě konfiskace podle

dekretu č. 12/1945 Sb., a to z původního vlastnictví B. Š.

a v tomto směru dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud si dále v souvislosti s opatřením podkladů pro

rozhodnutí vyžádal od Krajského soudu v Brně spis vedený pod sp.

zn. 30 Ca 259/94 a rovněž tak i příslušný spis od Okresního

pozemkového úřadu v Prostějově.

Ústavní soud zjistil, že jak správní orgán tak i soud

vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně

zjištěn způsobem stanoveným příslušnými ustanoveními procesních

předpisů. Tuto skutečnost nezpochybnili ostatně ani stěžovatelé ve

svém opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu.

Uvedli, že posouzení uvedeného případu je nesprávné, pokud se týká

právní stránky věci.

Právní problém, o který v projednávané věci jde, lze stručně

formulovat tak, zda občan, který od jiného občana koupil

nemovitost v dobré víře, může být ve svých právech dotčen tím, že

po účinnosti této koupě byla vyslovena konfiskace majetku

prodávajícího, a to ex lege ke dni účinnosti konfiskačního aktu,

v tomto případě dekretu č. 12/1945 Sb. Podle názoru Ústavního

soudu má pro řešení tohoto problému zásadní význam to, že ke

konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. nemohlo dojít

bez příslušného správního aktu, který prohlašoval určitou osobu za

zrádce či nepřítele. Bez tohoto správního rozhodnutí totiž nebylo

možno určit, která osoba pod ustanovení § 1 odst. 1 zmíněného

dekretu vlastně spadá. Toto stanovisko je obsaženo již v několika

nálezech ÚS ČR (např. II. ÚS 124/93, IV. ÚS 89/94), výslovně pak

zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 59/93, publikovaném pod č. 22

Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR svazek 3. V tomto nálezu vyslovil

Ústavní soud, že pokud došlo k přechodu majetku na stát

konfiskací, lze uvažovat o jeho restituci jen tehdy, jestliže

příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretu

(v tomto případě dekretu č. 108/1945 Sb.) až po 25. únoru 1948,

tedy v rozhodném období. Jinak řečeno, problém, zda k přechodu

vlastnictví došlo už ze zákona (dekretu), nebo až v souvislosti se

správním aktem, řeší tento nález jednoznačně ve prospěch názoru,

že k přechodu vlastnictví došlo až správním rozhodnutím. Jinak by

ostatně nikdy nemohlo dojít k přechodu vlastnictví v rozhodném

období, když všechny konfiskační předpisy bez výjimky nabyly

účinnosti dávno před 25. 2. 1948. Tento názor ostatně zastává

i současná judikatura obecných soudů (rozhodnutí publikovaná pod

č. 15 a 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho

pak vyplývá zcela logicky, že nemohlo-li ke konfiskaci dojít bez

příslušného správního aktu, pak majetek, který právní předchůdci

stěžovatelů nabyli smluvně v roce l947, nebyl v okamžiku nabytí

majetkem konfiskovaným, resp. naopak - v době konfiskace, tedy

v roce 1949, již nešlo o majetek zrádce nebo nepřítele, který by

podléhal režimu příslušného dekretu.

Pro podporu výše uvedeného názoru kupodivu svědčí

i judikatura soudů z let padesátých. Podle rozhodnutí

publikovaného pod č. 231/1949 tehdejší Sbírky rozhodnutí

Československých soudů nebylo možné např. povolit vklad

vlastnického práva na základě dřívější smlouvy, jestliže souhlas

příslušného orgánu státní správy k tomuto převodu nemovitosti byl

dán ohledně nemovitosti, která byla konfiskována podle dekretu č.

12/1945 Sb. Také podle rozhodnutí č. 34/1950 uvedené sbírky nelze

osobu, jejíž majetek byl konfiskován, žalovat o svolení vkladu

vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy vzhledem

k nedostatku její pasivní legitimace. Tyto závěry prohlásilo za

nadále použitelné i občanskoprávní kolegium bývalého Nejvyššího

soudu (Cpjf 79/81), když uvedlo, že k důsledkům konfiskace majetku

je třeba přihlížet při posuzování vlastnictví nemovitosti vždy,

a to i když později bylo vloženo v pozemkové knize vlastnické

právo jiné osobě (dodává se, že neprávem). Právě v onom "později"

spatřuje Ústavní soud klíč k řešení, neboť z toho vyplývá, že ani

judikatura tzv. socialistických soudů zřejmě nepochybovala o tom,

že bylo-li vloženo vlastnické právo někomu jinému před aktem

konfiskace, nemůže být vlastnictví zbaven. Vzhledem k tomu, že

v uvedené době platil pro převod nemovitých věcí intabulační

princip (§ 431 a § 441 obecného zákoníku občanského), náležela věc

původnímu vlastníku až do okamžiku vkladu vlastnického práva

nového vlastníka. Až do okamžiku vkladu tedy bylo možné

rozhodnout, že původní vlastník byl zrádcem či nepřítelem českého

nebo slovenského lidu, a potom (tedy později) nebylo již možné

vklad povolit. Byl-li ovšem vklad proveden, pak v době vydání

správního aktu byl již vlastníkem někdo jiný.

Poslední, nikoli však nejméně podstatný, důvod pro řešení

právního problému projednávané věci spatřuje Ústavní soud v obecné

logické konstrukci, která vychází z toho, že definičním znakem

vlastnictví je jeho exkluzivita. K jedné a téže věci tedy nemůže

mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví.

Nemůže tedy být současně stát vlastníkem ze zákona a občan ze

smlouvy. Není-li taková situace možná, přičemž musí existovat

řešení, pak je nutno přistoupit na názor, který je ve výše

citovaných judikátech spíše zastřen, tedy že prioritu musí mít

nikoli právo, které vzniklo ex lege, ale to, které vzniklo první.

Ústavní soud si je vědom toho, že řešení sporných právních

otázek, zaujímání stanovisek a sjednocování judikatury ve správním

soudnictví by mělo náležet soudu, který by byl vrcholem soustavy

tohoto soudnictví, nejspíše tedy Ústavou předpokládanému

Nejvyššímu správnímu soudu. Při neexistenci takového soudního

orgánu však Ústavnímu soudu nezbývá, než aby v odůvodněných

případech, za který považuje i případ tento, takový orgán svým

rozhodnutím nahradil. Mimo jiné i z toho důvodu, že považuje za

neúnosné, aby se soudní praxe demokratického právního státu

stavěla k vlastníkům či restituentům nepříznivěji, nežli

judikatura nejtotalitnějšího období.

Ze všech výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud právní

názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Brně a tedy i názor

pozemkového úřadu, který tento rozsudek potvrzuje, za odporující

principům právního státu a tím i rozporný s čl. 90 a čl. 95 odst.

1 Ústavy.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září l996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru