Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 35/03Usnesení ÚS ze dne 22.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.35.03
Datum podání17.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 35/03 ze dne 22. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 35/03

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 142/02 ze dne 5. 11. 2002 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 96/2001 ze dne 11. 6. 2002

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou a formálně bezchybnou ústavní stížností napadá stěžovatel rozhodnutí obecných soudů shora uvedená.

Ústavní soud vyžádal si před rozhodnutím příslušný spis Krajského soudu v Hradci Králové 5 T 96/2001, který byl Ústavnímu soudu postoupen 12. 5. 2003, přičemž prodlení bylo způsobeno tím, že kromě ústavní stížnosti napadl stěžovatel usnesení vrchního soudu i dovoláním, o němž dovolací soud rozhodl 5. 3. 2003 tak, že dovolání odmítl. Toto odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ani dodatečně stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Z ústavní stížnosti i vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud následující:

Ústavní stížnost dílem rekapituluje průběh trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dílem opakuje obhajobu, kterou již dříve uplatnil před obecnými soudy. Zdůrazňuje, že podle jeho názoru obžaloba nebyla podána pro skutek, pro který bylo předtím sděleno obvinění, pochybným způsobem byla určena výše škody, nebylo postupováno v souladu se zákonem při objasňování subjektivní stránky trestného činu, důkazy provedené krajským soudem byly jím zhodnoceny jednostranně, přičemž vrchní soud ztotožnil se nesprávně se závěry soudu prvého stupně, aniž by se řádně výhradami stěžovatele v odvolacím řízení zabýval.

Ústavně právní argumentaci omezil stěžovatel na obecné tvrzení, že vrchní soud porušil právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy (stěžovatel má zřejmě na mysli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod), dále na tvrzení, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno i z hlediska přiměřené lhůty, neboť obvinění mu bylo vzneseno 3. 7. 1997 a rozsudek odsuzující jej k pěti letům vězení (přesněji řečeno odnětí svobody) nabyl právní moci až 5. 11. 2002. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že zmíněným postupem obecných soudů "bylo výrazně porušeno právo na spravedlivý proces, jak je zaručeno Úmluvou, a že došlo i k porušení práv na soudní a jinou ochranu dle Listiny základních práv a svobod". Proto navrhuje zrušení vpředu uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní stížnost považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud opakovaně a konstantně zdůrazňuje ve své rozhodovací praxi, že není součástí soustavy obecných soudů a že - vycházeje z principu subsidiarity - není povolán k tomu, aby přehodnocoval výsledky řízení, k nimž obecné soudy dospěly, arci za předpokladu, že se obecné soudy při svém rozhodování neodchýlily od ústavně konformního postupu. Není jeho úkolem, aby se, jak se zřejmě nesprávně stěžovatel domnívá, zabýval přehodnocováním skutkových a právních závěrů obecných soudů, zvláště když stěžovatel sám povšechně namítá porušení svých základních práv a svobod, avšak toto své tvrzení ani náležitým způsoben neodůvodňuje. Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že jako orgán ochrany ústavnosti nemůže přehodnocovat dokazování provedené v předchozím řízení, a to dokonce ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval. Polemika s právními závěry, které z takového dokazování vyplývají, též Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by právní závěry obecných soudů porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva.

Právě i v dané věci nejde stěžovateli o nic více než dosáhnout zrušení předcházejících rozhodnutí obecných soudů bez náležité ústavně právní argumentace, což Ústavní soud připustit nemůže. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu nezjistil nic, co by - byť i nad rámec důvodů stěžovatelem uvedených - mohlo vést k jeho závěru, že soudy ve stěžovatelově věci postupovaly ústavně nekonformním způsobem.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že totiž délkou řízení samotnou byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze ani v této části stížnosti přisvědčit, a to již i proto, že řízení bylo pravomocným rozhodnutím ukončeno, takže porušení namítaného práva Ústavní soud konstatovat nemůže (viz i III. ÚS 172/2000).

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Právě o takový případ se ve věci této ústavní stížnosti jedná, a proto Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru