Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3496/20 #2Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkDokazování
Daň
Statutární orgán
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.3496.20.2
Datum podání15.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

235/2004 Sb., § 23, § 71, § 72, § 108, § 2 odst.1, § 73

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3496/20 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2020 sp. zn. 8 Tdo 648/2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2019 sp. zn. 5 To 21/2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. února 2018 sp. zn. 61 T 12/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem (správně zločinem) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což ho podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 2 000 Kč, celkem tedy 500 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 dnů. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněných J. D., J. B., Z. V., J. K., obchodních společností A (dále jen "A"), B (dále jen "B") a C, a o zproštění obžaloby spoluobviněného J. Ř.

3. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním směřujícím proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odvolání proti tomuto rozsudku podali i obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., A, B a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 3. 2019 sp. zn. 5 To 30/2018 podle § 23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále jen "tr. řád"], řízení proti stěžovateli vyloučil ze společného řízení a nadále vedl samostatně pod sp. zn. 5 To 21/2019. Poté vrchní soud napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. řádu, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o trestu zákazu činnosti, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let.

4. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění soudů dopustil ve stručnosti uvedeno tím, že zkrátil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") při dovozech zboží z třetí země do České republiky uskutečněných obchodní společností D (dále jen "D"), za období 4. čtvrtletí 2008, 1. čtvrtletí 2009 a 2. čtvrtletí 2009 a obchodní společností E (dále jen "E"), za období 3. čtvrtletí 2009.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že stěžejní právní pochybení všech rozhodnutí spočívá v nesprávném použití zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Připomíná, že povinnost odvádět DPH při dovozech zboží z třetí země se uplatní v jiných případech, než je posuzovaný, kdy šlo o dovozy parfémů pro účely jejich dalšího prodeje v tuzemsku. Je-li dovozcem zboží ze třetí země registrovaný plátce DPH a dovážené zboží je určeno k dalšímu prodeji, je podle zákona o DPH dovoz zboží daňově neutrální. Podle stěžovatele zdanitelné plnění k DPH nevznikne při jeho dovozu, ale až při jeho následném prodeji. Administrativně stanoví předpis daňovému subjektu uvést cenu dovezeného zboží do přiznání k DPH, z této ceny jakožto daňového základu vyčíslit DPH z dovozu, avšak má nárok na odpočet daně ve stejné výši, jakou tvoří vyčíslené DPH z dovozu. Jinými slovy, při dovozu zboží k dalšímu prodeji nevzniká při nepřiznání DPH z dovozu (tj. opomenutí uvést dovoz zboží do daňového přiznání) státu žádná škoda na dani. Jde pouze o administrativní pochybení, nikoliv o daňový únik. Stěžovatel v tomto směru odkazuje i na znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem - obchodní společností Ostravská znalecká, a. s., kde je tato problematika vysvětlena. Žádné z rozhodnutí obecných soudů však na tuto argumentaci nereflektovalo, pouze Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že "...jak plyne z § 2 zákona o DPH, je následné dodání zboží v tuzemsku předmětem daně, přičemž primárně je třeba mít na zřeteli, že podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o DPH zdanitelné plnění je uskutečněno a daňová povinnost vzniká při dovozu zboží propuštěním zboží do celního režimu volného oběhu".

7. Nejvyšší soud však podle stěžovatele pominul okolnost, že u zboží určeného k dalšímu prodeji má daňový subjekt nárok na odpočet daně ve stejné výši, jaká odpovídá dani z dovozu. V dané věci nikdy nebyl spor o tom, že ve všech případech dovozů parfémů šlo o zboží určené k dalšímu prodeji. Podle stěžovatele mohlo jít o administrativní pochybení dovozců, ale nikoliv o krácení daně. Nejvyšší soud argumentuje i tím, že vznik škody (újmy) na dani není u trestného činu krácení daně podmínkou trestnosti. Podmínkou trestnosti však je, aby stíhané jednání bylo způsobilé vyvolat vznik škody (újmy) na dani. Není-li tomu tak, nemůže jít o krácení daně.

8. V daném případě - oproti naprosté většině všech trestních řízení vedených pro daňové delikty - nebyl iniciátorem trestního stíhání finanční úřad, ale krácení daně "si vykonstruovala" sama Policie České republiky, když si z "nějakých" telefonních odposlechů obchodníků, kde byla řeč o DPH, dovodila, že musí jít o daňové podvody. Podle stěžovatele se vyšetřující orgány v daňové problematice příliš neorientovaly a vzhledem k tomu, že v přiznáních k DPH dovozců parfémů nebyly vyplněny kolonky týkající se DPH z dovozu (a ovšem ani kolonky týkající se nároku na odpočet DPH z dovozu), dovodily z toho, že jde o daňový podvod.

9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále uvedl: "Obviněný (tj. stěžovatel) jako dovozce měl tedy povinnost DPH na vstupu v daňovém přiznání přiznat, a pokud zboží kupujícímu, jenž byl plátcem DPH, prodal v tuzemsku, byl povinen přiznat také DPH na výstupu, což však neučinil. Nesplnil proto daňovou povinnost a zkrátil daň ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve výši, jak byla soudy zjištěna." Zjištění, že nepřiznal DPH na výstupu při prodeji zboží v tuzemsku, podle stěžovatele vzal Nejvyšší soud neznámo kde. Žádný takový poznatek nevyplývá ani z provedených důkazů, ani ze skutkových zjištění předchozích soudů. Naopak z daňového přiznání E za období 3. čtvrtletí 2009 plyne, že tento subjekt přiznal na výstupu daňový základ ve výši 6 291 602 Kč, což převyšuje částku, k níž dospěl soud jakožto k hodnotě zdanitelného plnění (ceně zboží - dovezených parfémů) za příslušné období. Je pozoruhodné, že žádný ze soudů se zbývajícím obsahem tohoto daňového přiznání nezabýval, pouze s výjimkou zjištění, že chybí údaj v kolonce DPH z dovozu.

10. Podle stěžovatele je v případě D, v němž mu bylo nesplnění daňové povinnosti rovněž přičítáno, "situace složitější". U této obchodní společnosti, kde je předmětem nepřiznání DPH za období 4. čtvrtletí 2008, 1. čtvrtletí 2009 a 2. čtvrtletí 2009, nebyl stěžovatel ani v jednom případě osobou povinnou (ani oprávněnou) za ni podávat přiznání k DPH, ani činit žádné právní úkony. Neměl-li tuto povinnost - a dokonce ani oprávnění - nelze mu přičítat k tíži, když tento daňový subjekt přiznání k DPH nepodával. Rozsudek krajského soudu (stejně jako rozsudek vrchního soudu) uvádí, že stěžovatel tuto společnost ovládal. Co je tímto "ovládáním" míněno, není podle stěžovatele jasné. Navíc pro údajné ovládání nesvědčí ani jediný důkaz, ani jediné svědectví. Nepodání přiznání k dani je deliktem omisivním, neboli trestná je nečinnost. Nečinnost může být trestná pouze v případě, kdy příslušná osoba má právní povinnost něco konat, avšak nečiní tak. Nebyla-li tato osoba povinna něco aktivně konat, dokonce k tomu nebyla ani oprávněna, nelze jí klást za vinu nečinnost. Teoreticky se taková osoba může dopustit návodu, či jiné spoluúčasti na trestném jednání někoho jiného, který je k určitému jednání povinen. O takový případ však v této věci nejde.

11. Další vadou napadených rozhodnutí je podle stěžovatele závěr, že se měl stíhaného jednání dopustit ve spolupráci s nejméně dvěma dalšími osobami. Tyto osoby nejsou v odůvodnění rozsudků jmenovány a těžko mohou přicházet v úvahu. Může jít o osobu jedinou, kterou byl J. D., neboť ten obchody (a to jak dovozy ze třetí země, tak následné prodeje) i platby za ně realizoval. Stěžovateli pouze poskytoval údaje pro vystavování faktur. S nikým dalším na obchodech s parfémy stěžovatel nespolupracoval.

12. Krajský soud i vrchní soud činí závěry o vzniku "řetězce", proto odvozují spolupráci více osob. Stěžovatel opakovaně namítá, že v daném případě o žádný řetězec nemohlo jít, což míní doložit odkazy na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling SPRL (tzv. Axel Kittel/Recolta Recycling TEST). Nejvyšší soud k této námitce uvedl, že v daném případě skutečně o řetězec nešlo, avšak existence řetězce k závěru o trestnosti jednání stěžovatele nebyla potřebná, když oba subjekty, které měly v jeho případě krátit DPH, byly přímo dovozci zboží ze třetí země. To je podle stěžovatele sice pravda, avšak tento závěr je v rozporu se závěry předchozích rozhodnutí soudů a v rozporu s rozsudkem, jímž byly odsuzovány za krácení DPH z dovozu parfémů jejich odběratelé v tuzemsku a osoby za tyto odběratele jednající (J. D., J. B.). Nejvyšší soud nemůže sám činit vlastní nová a odlišná skutková zjištění, neprovádí-li sám důkazy a nepřezkoumává skutkové otázky. Podle přesvědčení stěžovatele je porušením jeho práva na spravedlivý proces i to, že byl odsouzen pro skutek, který je ve výroku formulován nejasně, zmatečně, nepopisuje žádné jeho jednání a umožňuje různé výklady, jak vyplývá i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který činí nepodložené závěry o tom, že stěžovatel nepřiznal DPH z prodejů zboží v tuzemsku.

13. Závěrem ústavní stížnosti avizoval její pozdější doplnění. Další podání však Ústavní soud neobdržel.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se obecné soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

17. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumovou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení se nepodává jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

18. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

19. Stěžovatel v první části své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud pominul okolnost, že při prodeji zboží určeného k dalšímu prodeji má daňový subjekt nárok na odpočet daně ve stejné výši, jaká odpovídá dani z dovozu. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel má za to, že zdanitelné plnění DPH nevznikne při jeho dovozu, ale až při jeho následném prodeji.

20. Podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona o DPH je předmětem daně, a tedy zdanitelným plněním dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku, který není osvobozen od daně podle § 71 až § 71g zákona o DPH. Dovozem zboží se rozumí vstup zboží z třetí země na území Evropské unie (§ 20 zákona o DPH). Místem plnění při dovozu zboží je podle § 12 odst. 1 zákona o DPH členský stát, na jehož území se zboží nachází v době, kdy vstupuje ze třetí země na území Evropské unie. Je-li však zboží při vstupu na území Evropské unie dočasně uskladněno nebo propuštěno do celního režimu vnějšího tranzitu, uskladnění v celním skladu nebo svobodného pásma, dočasné použití s úplným osvobozením od cla nebo aktivního zušlechťovacího styku, je místem plnění při dovozu zboží členský stát, ve kterém se na toto zboží přestanou vztahovat příslušná celní opatření. Zdanitelné plnění je uskutečněno a povinnost přiznat nebo zaplatit daň při dovozu zboží vzniká propuštěním zboží do celního režimu volného oběhu, dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla nebo konečného užití (§ 23 odst. 1 zákona o DPH). Je-li zboží při dovozu propuštěno v tuzemsku do některého z uvedených celních režimů na účet plátce daně, je tento plátce podle § 108 odst. 4 písm. c) zákona o DPH povinen přiznat daň, a to v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém bylo zboží do příslušného celního režimu propuštěno (§ 23 odst. 2 zákona o DPH). Je-li dovezené zboží určeno k dalšímu prodeji v tuzemsku, tedy k uskutečnění zdanitelného plnění dodání zboží za úplatu v rámci ekonomické činnosti plátce, je plátce podle § 72 odst. 1 zákona o DPH oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, zde daně uplatněné na zboží, které bylo plátcem dovezeno ze třetí země [§ 72 odst. 2 písm. b) zákona o DPH], a to při splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně stanovených v § 73 zákona o DPH. Následný prodej dovezeného zboží plátcem v tuzemsku je rovněž předmětem daně, a to podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, a tedy zdanitelným plněním dodáním zboží za úplatu. Dodáním zboží se rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník (§ 13 odst. 1 zákona o DPH). Plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění dodání zboží s místem plnění v tuzemsku je z tohoto plnění povinen přiznat daň podle § 108 odst. 1 zákona o DPH, a to ke dni uskutečnění zdanitelného plnění (§ 20a odst. 1 zákona o DPH), a zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné dnem dodání [§ 21 odst. 1 písm. a) zákona o DPH].

21. Obecné soudy ústavněprávně konformním způsobem položily důraz na skutečnost, že systém fungování DPH je založen na povinnosti uplatnit daň v každém článku výrobního a distribučního řetězce. Není-li tato povinnost splněna, jde o porušení fungování systému daně z přidané hodnoty a vznikne daňový únik. Stěžovatelovo tvrzení, že "zdanitelné plnění DPH nevznikne při dovozu zboží, ale až při jeho následném prodeji" je zavádějící, jelikož zdanitelné plnění vznikne v okamžiku propuštění zboží do volného oběhu. Exces proto nepředstavuje závěr soudů, že všichni spoluobvinění postupovali tak, aby se skutečný dovozce a prodejce parfémového zboží (tj. A) vyhnul řádnému plnění daňové povinnosti u DPH. Stěžovatel byl v postavení jednatele a později ovládající osoby společnosti Dav dalším období pak jednatele společnosti E, které byly na straně jedné subjektem kupujícím zboží ze třetích zemí (mimo EU) a na straně druhé byly současně prodávajícími tohoto zboží A a nesplnily svou povinnost přiznat zdanění těchto obchodů.

22. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud (v bodě 34. usnesení) bez opory v provedeném dokazování uvedl, že coby dovozce nepřiznal DPH na výstupu při prodeji zboží v tuzemsku. Konstatování Nejvyššího soudu je třeba upřesnit potud, že vrchní soud v bodě 17. napadeného rozsudku přisvědčil krajskému soudu, který konstatoval, že z listinných důkazů vztahujících se k E vyplývá, že tato společnost sice přiznala základ daně za třetí čtvrtletí roku 2009 na výstupu v celkové výši 6 291 602 Kč a současně uplatnila odpočet na základu daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění ve výši 6 190 116 Kč, avšak v tomto daňovém přiznání nebyly přiznány dovozy ze zemí mimo EU, ač tyto činily celkovou sumu 3 826 233 Kč. Z dokladů příslušného finančního úřadu je zřejmé, že tato společnost DPH z prodeje předmětných parfémů v žádném - a tedy ani ve výše zmíněném - období odvody neprovedla a v souvislosti se zjištěními učiněnými z poskytnutých bankovních informací plyne, že ani provést nemohla (viz str. 74 a 75 napadeného rozsudku krajského soudu). Vrchní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že doplnění dokazování dodatkem znaleckého posudku by bylo nadbytečné, přičemž stěžovatel odpovídající požadavek v odvolání ani neuplatnil.

23. Posléze se stěžovatel vymezuje proti závěru obecných soudů, že ovládal společnost D. S jeho argumentací se již vypořádaly krajský soud a vrchní soud. Dospěly k závěru (srov. str. 73 a 74 rozsudku krajského soudu a str. 11 a 12 rozsudku vrchního soudu), že stěžovatel v období, kdy již nebyl jednatelem, ovládal tuto společnost, vystupoval za ni a předmětné obchody s dováženými parfémy realizoval. Podle obecných soudů stěžovatel v tomto období ovládal účty společnosti D, když jako jediný měl k těmto účtům dispoziční oprávnění, byl to právě on, který měl kontakt na obviněného J. D., a předmětné obchody s parfémy začal provádět v době, kdy byl jednatelem společnosti. Samotný převod zmíněné společnosti na R. S. byl evidentně účelový, přičemž bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že předmětné obchody měly zvýšit hodnotu zmíněné společnosti, což pak mělo umožnit následně její prodej za vyšší cenu. Zmíněná společnost byla R. S. prodána údajně za 50 000 Kč, ač její základní jmění činilo podle údajů v obchodním rejstříku čtyřnásobek, a navíc R. S. byl v té době zatížen mnoha exekucemi a měl zásadní finanční problémy, takže je zřejmé, že žádnou společnost (ani sebelevnější) nebyl schopen koupit a k tomu neměl ani důvod, když nebyl schopen prostřednictvím takové společnosti provádět obchody či jinak podnikat. Soudy zdůraznily, že i po změně vlastníka předmětné společnosti a po změně jednatele si stěžovatel ponechal dispoziční oprávnění k bankovním účtům společnosti (což bylo pro spáchání předmětné trestné činnosti podstatné, neboť všechny finanční prostředky, související s předmětnými obchody s parfémy byly z účtu ihned po převodu vybírány) a nelze v této souvislosti přehlédnout ani to, že stěžovatel v době bezprostředně navazující na prodej společnosti D pokračoval ve stejném jednání přes E. Soudy s ohledem na tato zjištění dospěly k závěru, že stěžovatel předmětné obchody přes D po vymezenou dobu realizoval, čímž se podílel na zkrácení daně jako spolupachatel, když jeho součinnost byla naprosto nezbytná pro dosažení cíle, jímž bylo neodvedení DPH při následném prodeji dovezených parfémů společnosti A. Jinými slovy, ani "formální" změna vlastníka a jednatele společnosti neměla vliv na faktickou činnost stěžovatele, jež byla vedena záměrem dosáhnout stanoveného cíle - neodvedení DPH při následném prodeji dovezených parfémů společnosti A. I po převodu společnosti si stěžovatel ponechal dispoziční oprávnění k účtům D a obchody s parfémy v rozhodné době nadále reálně řídil. Výhradu poukazující na absenci povinnosti konat obecné soudy shledaly irelevantní. Stěžovatel, byť nebyl ve vytýkaném období jednatelem D, přesto ji s ohledem na účelovost jejího převodu na "bílého koně" fakticky řídil, tudíž odpovídal i za splnění její daňové povinnosti. Ačkoliv tedy již "formálně" nebyl tím, kdo měl povinnost podat daňová přiznání, resp. podat daňová přiznání nezkreslená, ve skutečnosti, vzhledem k tomu, že obchodní společnost nadále ovládal, jej nutno činit odpovědným za úmyslné nepodání daňových přiznání (tj. za jednání omisivní) či za úmyslné podání daňového přiznání zkresleného (tj. za jednání komisivní).

24. Další stěžovatelova námitka směřuje ke zpochybnění závěru soudů, že se měl stíhaného jednání dopustit ve spolupráci s nejméně dvěma dalšími osobami. Závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, tj. spáchání činu nejméně se dvěma osobami podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, soudy založily na konstatování, že v posuzované trestní věci stěžovatel čin spáchal nejméně se spoluobviněnými J. D. a J. B., a to při vědomí jejich zaangažovanosti, neboť podle skutkové věty výroku o vině právě tito obvinění společným jednáním v úmyslu obohatit se na úkor České republiky v období nejméně od 19. 8. 2007 do 31. 12. 2012 postupně prostřednictvím obchodních společností, mezi něž náležely DaE, tj. společnosti stěžovatelem ovládané, dováželi do České republiky parfémy a toaletní vody od dodavatelů z nečlenských zemí Evropské unie pro odběratele - A, a to za primárním účelem vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty z dovozu zboží, při jeho následném prodeji v České republice, podle § 23 zákona o DPH. A nebyla zahrnuta mezi osoby, s nimiž stěžovatel čin spáchal. Mezi tyto osoby byl (vedle zmíněného J. D., jehož účast na činu stěžovatel připustil) zahrnut jen jednatel A J. B. Pravidlo, podle kterého, je-li pachatelem fyzická osoba, která se činu dopustila v rámci nebo v souvislosti s činností právnické osoby, nelze tuto právnickou osobu zahrnout mezi osoby ve smyslu tohoto znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby, tedy bylo dodrženo. Nejvyšší soud výstižně konstatoval, že úvaha vrchního soudu, že kromě dvou fyzických osob (J. D. a J. B.) se stěžovatel vytýkaného jednání dopouštěl i přinejmenším se samotnou A, neboť z uvedeného kvalifikačního znaku není důvodu vypouštět osoby právnické a omezovat je toliko na osoby fyzické (bod 26., str. 13 rozsudku vrchního soudu), sice není vzhledem ke shora popsanému správná, nicméně nečiní závěr o spáchání činu nejméně se dvěma osobami vadným.

25. Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud učinil vlastní nová a odlišná skutková zjištění tím, že konstatoval, že v daném případě skutečně o řetězec nešlo, avšak existence řetězce k závěru o trestnosti jednání stěžovatele nebyla potřebná, když oba subjekty, které měly v jeho případě krátit DPH, byly přímo dovozci zboží ze třetí země. Dlužno konstatovat, že již krajský soud dovodil (což Nejvyšší soud stěžovateli připomenul), že trestná činnost prostřednictvím karuselových obchodů nebyla páchána, neboť nešlo o řetězec různých společností (srov. str. 68 rozsudku krajského soudu), což je závěr, k němuž dospěl na základě Axel Kittel/Recolta Recycling testu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04).

26. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení, a proto neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K námitkám podřaditelným pod zmíněný dovolací důvod Nejvyšší soud konstatoval, že jsou zjevně neopodstatněné, přičemž konkrétní důvody jsou vymezeny výše. Nejvyšší soud se vyjádřil též k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

27. Na základě uvedeného Ústavní soud nezjistil, že by obecnými soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překročil hranice ústavnosti, a nelze ani dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, předkládaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

28. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3496/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru