Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3488/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - školství, mládeže a tělovýchovy
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sp... více
Věcný rejstříkpoučení
výpověď
právní úkon/neplatný
žaloba/na určení
Poučovací povinnost
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.3488.20.1
Datum podání15.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3488/20 ze dne 23. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Dolanského, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem, sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 21 Cdo 2317/2020-344, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2019 č. j. 62 Co 426/2018-269 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. srpna 2018 č. j. 23 C 139/2013-234, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, která byla stěžovateli jako žalobci doručena dne 15. 2. 2013 (výrok I.). Současně soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované (dále též "zaměstnavatel") na nákladech řízení částku 4 200 Kč (výrok II.). Ve věci samé rozhodoval obvodní soud v pořadí již třetím rozsudkem, když jeho předchozí dvě rozhodnutí byla zrušena Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatel přes poučení soudu, aby doplnil tvrzení a navrhl důkazy k tomu, že organizační změna měla sledovat jiné cíle než ty, které předpokládá § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), neunesl důkazní břemeno, když z toho, co bylo vylíčeno v žalobě, nelze dovodit žádný nekalý úmysl zaměstnavatele vůči stěžovateli. Obvodní soud vyšel ze skutkového zjištění, že zaměstnavatel přijal dne 14. 2. 2013 rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno jedno pracovní místo v odboru právním a správním, kde byl zaměstnán stěžovatel, dále ze zjištění, že v rozhodné době nebyl do odboru právního a správního přijat žádný nový zaměstnanec, že stěžovatel byl podle pracovní smlouvy zařazen do odboru legislativního a právního na místo odborného pracovníka ve 13. platové třídě a že jeho podrobná pracovní náplň byla určena nadřízeným zaměstnancem - ředitelem odboru v příloze pracovní smlouvy (odškodňování vysokoškolských studentů). S odkazem na § 52 písm. c) zákoníku práce obvodní soud uzavřel, že výpověď byla stěžovateli dána v souladu s tímto zákonným ustanovením, když jejím důvodem byla jeho nadbytečnost, která byla dovozena ze snížení agendy útvaru právního a správního o posuzování žádosti o odškodnění podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole. Podle obvodního soudu vedlejší účastnice prokázala, že bylo zrušeno konkrétní pracovní místo stěžovatele z důvodu úbytku této agendy, kterou vykonával výhradně stěžovatel, a současně nebylo prokázáno, že by do odboru právního a správního byl po doručení výpovědi dne 15. 2. 2013 stěžovateli do skončení výpovědní doby a ani později, přijat nový zaměstnanec. Stěžovatel se tak stal pro vedlejší účastnici nadbytečným z organizačních důvodů. Dále obvodní soud konstatoval, že vedlejší účastnice neměla nabídkovou povinnost, když právní úprava pracovně právních vztahů s účinnosti od 1. 1. 2007 tento institut nabídkové povinnosti pro jiné než vedoucí zaměstnance nepřevzala.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Městský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, přičemž právní posouzení věci učiněné obvodním soudem shledal správným.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť stěžovatel v něm uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel nezpochybnil právní posouzení věci městským soudem, ale zpochybnil především skutková zjištění, z nichž rozsudek městského soudu vychází a na nichž městský soud založil svůj závěr. Stěžovatelem označené právní otázky, které by podle jeho názoru měl Nejvyšší soud řešit ["za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, kdy po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru nastoupil zaměstnanec zpět do práce, avšak jeho pracovní místo bylo obsazeno jiným zaměstnancem" a "za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, kdy u zaměstnavatele byl proveden předstižný náběr nových zaměstnanců"], nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí městského soudu založeno (v tomto směru se míjejí se skutkovými závěry soudů - vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil městský soud a obvodní soud). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky stěžovatele, že "soud prvního stupně neměl povinnost (k okamžiku koncentrace řízení) poskytnout vedlejší účastnici poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a že tím porušil ústavní princip rovnosti účastníků" a že "soudy neprovedly jím navrhované důkazy", ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě by však mohl Nejvyšší soud přihlédnout - jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, opomenuté důkazy, extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, porušení pravidel o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. a porušení rovnosti stran při poskytnutí poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

6. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily důvod neplatnosti "na jedno pracovní místo více zaměstnanců", dále nesprávně posoudily důvod neplatnosti "obsazení původní agendy, umístění na agendu jinou a její zrušení", dále nesprávně posoudily důvod neplatnosti "předstižný náběr nových zaměstnanců", jakož i důvod neplatnosti "odveta za exekuční řízení".

7. Stěžovatel namítá, že v posuzované věci vedlejší účastnice i obecné soudy porušily jím formulované zaměstnavatelské zásady, které stěžovatel formuloval následovně: Vrací-li se zaměstnanec po dočasné překážce (např. po úspěšném soudním sporu o neplatnost rozvázání nebo po vyčerpání mateřské čí rodičovské dovolené) k zaměstnavateli zpět, musí jeho náhradník být propuštěn. Vrací-li se zaměstnanec po dočasné překážce k zaměstnavateli zpět, musí dostat agendu po svém náhradníkovi (agendu původní). Zavede-li zaměstnavatel takovou praxi při přidělování agendy, podle níž jsou zaměstnanci vzájemně zastupitelní, a je-li jeden z nich propouštěn pro nadbytečnost s odůvodněním, že mu jeho agenda zanikla, pak nesmí být současně nabírán zaměstnanec nový. Domáhá-li se zaměstnanec svých zákonných práv proti zaměstnavateli (např. se soudně domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo vykonává exekuci na majetek zaměstnavatele), musí zaměstnavatel ve vztahu k tomuto zaměstnanci bedlivě vážit důsledky svých opatření přijatých za účelem zvýšení efektivnosti práce.

8. Za podstatnou vadu stěžovatel považuje skutečnost, že obecné soudy posuzovaly důvody neplatnosti izolovaně, nikoli však ve vzájemných souvislostech a spolupůsobeních. Výsledkem pak bylo to, že přehlédly časové a věcné prolínání jednotlivých aktů (kdy náhradník nebyl propuštěn, agenda byla přidělována cíleně, náběry byly provedeny bezprostředně před propuštěním, propuštění proběhlo souběžně s vyhrocenou exekucí), soudy přehlédly řetězec příčin a následků ústících ve druhé rozvázání pracovního poměru a v konečném důsledku tak přehlédly i samotný důkaz o protiprávnosti tohoto rozvázání.

9. Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se opominul vypořádat s uplatněnými dovolacími námitkami. Odmítl se také zabývat důvodem neplatnosti "odveta za exekuční řízení" s tím, že dovolatel předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní právní posouzení věci (viz usnesení sp. zn. 21 Cdo 2317/2020).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

14. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly, přičemž městský soud se pečlivě vypořádal i s námitkami stěžovatele, které se týkají nesprávného poučení poskytnutého stěžovateli obvodním soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., včetně nesprávného posouzení aplikace tohoto ustanovení, jakož i nesprávného posouzení aplikace § 118b o. s. ř., dále účinků koncentrace podle tohoto ustanovení, jakož i s námitkou, že rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vyjádřil se dále k námitkám stěžovatele k nesprávnému skutkovému zjištění a k nesprávnému právnímu posouzení věci. Městský soud se také zabýval argumentací stěžovatele, že obvodní soud nesprávně posoudil důvod neplatnosti výpovědi označený jako "předstižný náběr nových zaměstnanců", přičemž na základě skutkových zjištění učiněných obvodním soudem dovodil, že v rozhodné době, tj. k datu doručení výpovědi stěžovateli, nebyl do odboru právního a správního přijat žádný nový zaměstnanec. Městský soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že nástupcem odboru legislativního a právního byla ke dni 15. 2. 2013 sekce legislativy a práce, jejíž struktura a počet zaměstnanců měla být podle stěžovatele ke dni 15. 2. 2013 zkoumána, a stejně tak městský soud neshledal relevantní argumentaci stěžovatele, že zaměstnanci odboru právního a správního mají "obecně formulovanou pracovní náplň" a jsou "navzájem zastupitelní", a proto ho nebylo třeba propouštět. Městský soud se zabýval rovněž otázkou výběru nadbytečného zaměstnance v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce a vypořádal se i s tvrzením stěžovatele, že výpověď mu byla dána jako "odveta za exekuční řízení" s akcentem na časovou posloupnost události, tedy že organizační opatření vedlejší účastnice sledovalo jiné cíle než stanovené zákoníkem práce, když městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že stěžovatel toto své tvrzení přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal.

15. Závěr ve věci jednajících soudů, že stěžovatel se stal v důsledku organizačního opatření vedlejší účastnice ze dne 14. 2. 2013 nadbytečným zaměstnancem pro vedlejší účastnici, neboť jeho hlavní část pracovní náplně od listopadu 2011 (odškodňování vysokoškolských studentů podle nařízení vlády č. 2/2009 Sb.) odpadla a svou původní pracovní činnost po listopadu 2011 již vykonával jen příležitostně, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ve vztahu k určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou vedlejší účastnice dala stěžovateli. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

19. Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

20. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru