Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3486/13 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Dovolání
doručování/fikce doručení
Datové schránky
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3486.13.1
Datum podání18.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 243c odst.1, § 157 odst.2, § 57


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3486/13 ze dne 26. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Edoco, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Trnkovo náměstí 1112/2, zastoupené Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Haštalská 791/9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1616/2013-187 ze dne 4. září 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 59 Cm 214/2008 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze usnesením č. j. 59 Cm 214/2008-146 ze dne 5. října 2012 odmítl jako opožděné dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 302/2009-134 ze dne 25. června 2012 (dále jen "rozsudek"). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 435/2012-164 ze dne 22. února 2013 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 1616/2013-187 ze dne 4. září 2013 odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné v souladu s ust. § 243c odst. 1 o.s.ř., přičemž tato nepřípustnost dovolání byla dovozována Nejvyšším soudem s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi, přičemž jako příklad je v odůvodnění uváděno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 854/2003 ze dne 16. dubna 2004 (dále jen "judikát").

Stěžovatelka namítá, že její dovolání směřovalo proti tomu, kdy začíná běžet doba doručení rozhodnutí do datové schránky po jejím zřízení a předmětem sporu je to, zda vůbec lze uplatnit fikci doručení před prvním přihlášením do datové schránky právního zástupce, anebo se tato doba začíná počítat od prvního přihlášení do datové schránky. Nejvyšší soud podle stěžovatelky odkázal na judikát, který se zabývá jenom tím, kdy končí dvouměsíční lhůta pro podání dovolání, avšak vůbec se netýká doručování do datových schránek a byl vydán dlouho předtím, než byly spuštěny datové schránky. Judikát tedy podle stěžovatelky ani nemůže reflektovat problematiku doručování do datových schránek, zejména prvního přihlášení do datové schránky, a ani nemohlo nijak vznik datových schránek předjímat. Stěžovatelka namítá, že žádné další rozhodnutí, které by potvrzovalo ustálenou rozhodovací praxi při doručovaní do datových schránek právních zástupců a fikci zřízení datové schránky, Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí. Dle názoru stěžovatelky nelze ani mít v tak krátké době, jakou je 14 měsíců po zřízení povinných datových schránek pro advokáty, již ustálenou rozhodovací praxi v této věci. Navíc dle názoru stěžovatelky by bylo naopak přínosné i pro ustálenou rozhodovací praxi, kdyby v této věci Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatelky a ve věci rozhodnul.

Stěžovatelka uvádí, že vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud odmítl její dovolání v rozporu s platnými zákony, zejména s ust. § 237 o.s.ř., protože ustálená rozhodovací praxe v této věci zatím neexistuje, a Nejvyšší soud tedy nemůže v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdit, že odvolací soud rozhodl v souladu s touto rozhodovací praxí, a proto dovolání považuje za nepřípustné. Tímto Nejvyšší soud podle stěžovatelky porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. I kdyby pak podle stěžovatelky existovala ustálená rozhodovací praxe v této věci, Nejvyšší soud ji v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepopsal a nevztáhnul na konkrétní věc stěžovatelky a dále nijak nepopsal, jak a v čem konkrétně judikát představuje ustálenou rozhodovací praxi při doručování do datových schránek. Chybějícím řádným odůvodněním tedy bylo podle stěžovatelky též porušeno její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Krajský soud v Praze podle zjištění Ústavního soudu odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku s odůvodněním, že stěžovatelka podala toto dovolání opožděně, neboť rozsudek jí byl doručen dne 3. srpna 2012, stěžovatelka dovolání podala dne 4. října 2012, avšak lhůta pro podání dovolání skončila dne 3. října 2012. Dále uvedl, že rozsudek byl stěžovatelce doručován do datové schránky jejího zástupce, přičemž do ní byl dodán dne 24. července 2012, desetidenní lhůta k vyzvednutí začala běžet ode dne následujícího a skončila dne 3. srpna 2012 a ode dne následujícího začala běžet dvouměsíční lhůta k podání dovolání, která uplynula dne 3. října 2012. Stěžovatelka však podala dovolání dne 4. října 2013, tedy opožděně. V odvolání proti tomuto rozhodnutí o odmítnutí dovolání proti rozsudku stěžovatelka namítala, že jejímu zástupci byl rozsudek doručen do datové schránky, kterou má zřízenu od 1. července 2012, avšak tato datová schránka byla až do dne 8. srpna 2012 nefunkční, resp. se zástupci stěžovatelky nezobrazovala žádná doručená zpráva. Až dne 8. srpna 2012 se zástupci stěžovatelky podle odvolání zobrazilo několik zpráv, a to včetně rozsudku, a u rozsudku bylo poznamenáno, že byl doručen dne 8. srpna 2012. Zástupce stěžovatelky tak podle odvolání legitimně vycházel z toho, že rozsudek byl doručen do datové schránky dne 8. srpna 2012 a to, že byl rozsudek doručen fikcí již dne 3. srpna 2012, se zástupce stěžovatelky dozvěděl až z rozhodnutí Krajského soudu v Praze o odmítnutí dovolání proti rozsudku. Dále stěžovatelka namítala, že Krajský soud v Praze nesprávně vyložil počátek a běh lhůt, když podle jejího názoru pokud rozsudek byl doručen dne 3. srpna 2013, lhůta pro podání dovolání začala běžet dne 4. srpna 2013 a poslední lhůty připadal nikoli na den 3. října 2012, nýbrž na den 4. října 2012, neboť to je den, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a den určující počátek lhůty byl den 4. srpna 2013. V dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí Krajského soudu v Praze o odmítnutí dovolání proti rozsudku potvrzeno, stěžovatelka namítala, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno odmítnutí dovolání proti rozsudku jako opožděné, je věcně nesprávné a tím nezákonné ze dvou důvodů, a to z důvodu nefunkčnosti datové schránky zástupce stěžovatelky a z důvodu špatného posouzení argumentace stěžovatelky, přičemž stěžovatelka v dovolání opakuje argumentaci uvedenou v odvolání stran údajné nefunkčnosti datové schránky a doručování do ní a stran nesprávného posouzení počátku a konce k podání dovolání proti rozsudku, rekapitulovanou výše.

Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její dovolání směřovalo proti tomu, kdy začíná běžet doba doručení rozhodnutí do datové schránky po jejím zřízení a že předmětem sporu bylo to, zda vůbec lze uplatnit fikci doručení před prvním přihlášením do datové schránky právního zástupce, anebo se tato doba začíná počítat od prvního přihlášení do datové schránky, tyto skutečnosti v dovolání neuplatnila. Nejvyšší soud se zabýval skutečnostmi, které uplatněny byly (viz předchozí odstavec), když nefunkčnost datové schránky a s tím související další stěžovatelem tvrzené skutečnosti nebyly před odvolacím soudem prokázány, Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění odvolacího soudu a odkaz na ustálenou judikaturu a na judikát se týká konce lhůty k podání dovolání a je vzhledem k těmto skutečnostem případný. Své rozhodnutí Nejvyšší soud podle zjištění Ústavního soudu taktéž dostatečně a řádně odůvodnil. Nejvyšší soud se sice nevypořádal se skutečnostmi, které stěžovatelka namítá v ústavní stížnosti, to však ani nemohl, když je stěžovatelka, jak je uvedeno výše, předmětem dovolacího přezkumu neučinila. Pokud pak jde o počátek a konec lhůty k podání dovolání a argumentaci stěžovatelky, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelka (z pohledu ust. § 57 o.s.ř.) zřejmě zaměňuje den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a den od kdy lhůta běží - v dané věci byl dnem, od kdy lhůta běžela, den 4. srpna 2012, a dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, byl v dané věci den 3. srpna 2012, kdy byl stěžovatelce doručen rozsudek, když právě doručení rozsudku je tou skutečností, která určuje počátek běhu lhůty.

Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, se vzhledem ke stěžovatelkou v odvolání a dovolání namítané nefunkčnosti datové schránky jejího zástupce zabýval též posouzením zachování práva stěžovatelky na přístup k soudu. Bylo na stěžovatelce (jak k tomu byla soudem též vyzvána), aby v odvolacím řízení předložila důkaz na podporu jejího tvrzení o nefunkčnosti datové schránky jejího zástupce, což však ze stěžovatelkou doloženého přípisu Ministerstva vnitra ČR rozhodně nevyplývalo. Ústavní soud však, maje jisté pochybnosti, formuloval a zaslal Ministerstvu vnitra ČR ještě doplňující dotazy směřující k objasnění toho, zda stěžovatelčina tvrzení o nefunkčnosti datové schránky jejího zástupce a doručování písemností do ní lze prokazatelně potvrdit nebo vyvrátit a pokud ne, zda se mohou zakládat na pravdě, aby bylo nepochybné, zda se stěžovatelčina tvrzení zakládají, nebo alespoň mohou zakládat na pravdě. Ústavnímu soudu bylo na jeho dotazy mimo jiné sděleno (a též doloženo přísl. výpisy z ISDS), že datová schránka zástupce stěžovatelky byla ke dni 24. července 2012 plně funkční, že tohoto dne byla dodána do této datové schránky datová zpráva obsahující rozsudek, že nebylo od zpřístupnění datové schránky dne 18. července 2012 do dne 7. srpna 2012 zaznamenáno žádné přihlášení oprávněného uživatele (zástupce stěžovatelky) a že přihlášení oprávněného uživatele (zástupce stěžovatelky) do datové schránky bez toho, že by toto výpisem z ISDS bylo zaznamenáno, není technicky možné. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že datová schránka zástupce stěžovatelky byla v okamžiku doručení rozsudku, tedy přede dnem 8. srpna 2012, plně funkční a že do ní byl doručen rozsudek, který byl stěžovateli fikcí doručen dne 3. srpna 2013. Ústavní soud pak žádné porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo na přístup k soudu ve skutečnosti, že uvedené doručení rozsudku zástupci stěžovatelky fikcí před jeho prvním přihlášením bylo považováno za skutečnost určující počátek lhůty k podání dovolání proti rozsudku, neshledává. Bylo na zástupci stěžovatelky, aby se po zpřístupnění jeho datové schránky do ní pravidelně přihlašoval a vyzvedával písemnosti. Pokud tak nečinil, nejsou k nápravě tohoto pochybení povolány obecné soudy v řízení o opravném prostředku, ani Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru