Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3482/14 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
exekutor
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3482.14.1
Datum podání04.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 32 odst.1

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3482/14 ze dne 18. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MVDr. Lenky Černé, zastoupené JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 225/2013-33 ze dne 21. 8. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že "její věc nebyla spravedlivě projednána".

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 4 C 37/2012-24 ze dne 4. 4. 2013 Okresní soud Brno - venkov vyloučil z exekuce, nařízené usnesením tamního soudu č. j. 22 EXE 2296/2010-16 ze dne 29. 11. 2010, vedené soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou pod sp. zn. 103 Ex 33767/10, ve výroku I. uvedené movité věci a rozhodl o nákladech řízení tak, že úspěšné žalobkyni - stěžovatelce právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok II.). Své rozhodnutí opřel o ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci tohoto ustanovení shledal v tom, že podaná žaloba je důsledkem neplacení závazků ze strany manžela stěžovatelky a že žalovaná, společnost De Heus, a. s., IČ 25321498, podání žaloby nezavinila.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 13 Co 225/2013-33 ze dne 21. 8. 2014 rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. potvrdil (výrok I. odvolacího soudu) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.050,- Kč (výrok II.).

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V předloženém návrhu uvedla, že její manžel v minulosti poskytoval veterinární služby několika společnostem, které jejich personálně propojený management přivedl k úpadku. Tentýž management jejího manžela přemluvil, aby působil jako jednatel a společník ve společnosti Brokerage, s. r. o., což stěžovatelku vedlo k tomu, že se domohla zúžení jejich společného jmění. V nyní probíhajícím exekučním řízení na majetek manžela stěžovatelka podle svých slov spolupracovala s exekutorem, předložila mu totožné listiny, na jejichž podkladě bylo posléze vyhověno její vylučovací žalobě, exekutor však na doklady nereflektoval a exekuci dotčených movitých věcí provedl. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že pokud byla v soudním řízení, v němž si jako práva neznalá byla nucena sjednat právní zastoupení, úspěšná, má právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož se na podnikání společnosti Brokerage, s. r. o., resp. vystupování svého manžela jako jednatele nijak nepodílela ani z něj neprofitovala, domnívá se stěžovatelka, že ustanovení § 150 o. s. ř. "bylo proti ní použito neprávem".

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 ze dne 31. 1. 2002 (U 4/25 SbNU 357)].

Ústavní soud napadené rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nenalezl. Krajský soud v Brně výrok o nákladech nalézacího řízení opřel o judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., jmenovitě zejména o nález sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669), v němž Ústavní soud formuloval základní teze, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vylučovacích žalobách. Ústavní soud uvedený nález postavil na myšlence, že mezi "důvody zvláštního zřetele hodné" nutno zařadit i to, že řízení o vylučovací žalobě je řízením specifickým, neboť je vyvoláno postupem vykonavatele (soudního exekutora), na který nemusí mít oprávněný žádný vliv, a tedy ani nikterak nemusí zavinit (zapříčinit) vznik nákladů v řízení o vylučovací žalobě třetí osoby; na obecných soudech pak je, aby posoudily, zda zmíněné "zavinění" leží (především) na straně vykonavatele (soudního exekutora) nebo oprávněného. V nyní projednávané věci se Krajský soud v Brně danou otázkou zabýval, přičemž dospěl k tomu, že žalovaná (tedy věřitel manžela stěžovatelky) vznik nákladů stěžovatelky v předmětném řízení nezavinila a k její tíži nelze přičítat ani stěžovatelkou tvrzený případný nesprávný postup exekutora v řízení. Tyto závěry nepředstavovaly vybočení z ustálené judikatorní praxe, resp. pravidel spravedlivého procesu, které by Ústavní soud považoval za nezbytné korigovat.

Považuje-li stěžovatelka nadále za nespravedlivé, aby nesla náklady řízení, když s vylučovací žalobou uspěla a svým chováním sepsání věcí nijak nezavinila, je nutno poznamenat, že stejně tak nespravedlivé by bylo, aby oprávněná, která v předchozím řízení osvědčila, že důvodně hájila svá práva, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byla povinována k náhradě nákladů excindačního řízení, jehož zahájení i jeho výsledek nijak nezavinila (srov. shora zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009). Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně netvrdí, že by bránila svá práva v soudním řízení z příčiny ležící na straně žalované - oprávněné, nýbrž napadá opakovaně toliko postup soudního exekutora. Ústavní soud obdobnou situaci řešil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž konstatoval, že exekutor je povinen počínat si tak, aby minimalizoval možnost sepsání movitých věcí, které jsou v majetku třetích osob. Jednal-li by exekutor v rozporu s těmito zásadami, mohl by za určitých okolností odpovídat za způsobenou škodu podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Bylo tedy na stěžovatelce, aby vůči exekutorovi využila prostředků, které jí poskytoval exekuční řád.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru