Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3480/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jeseník
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odsouzený
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3480.14.1
Datum podání03.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3480/14 ze dne 8. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. září 2013, č.j. 1 T 69/2009-771, a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. února 2014, č.j. 2 To 267/2013-846, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, č.j. 11 Tdo 817/2014-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odstavců 1 a 2 trestního zákona (1.), trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odstavců 1 a 2 trestního zákona (2.) a trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odstavce 1 trestního zákona (3.), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let. Dále mu bylo uloženo podle svých sil ve zkušební době nahradit škodu, kterou svým činem způsobil; zaplatit poškozené na náhradu škody částku 52.700,- Kč; se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele byl citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušen výrok o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženém na zkušební dobu tří let. Současně mu byla uložena omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že všechna rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá, a procesním postupem v řízení před soudy došlo k porušení principů právního státu. Stěžovatel považuje za nesprávnou subsumaci jeho jednání pod shora uvedené trestné činy. Jeho nesouhlas se projevil opakovaným odvoláváním se do rozsudku nalézacího soudu. Ten opakovaně dovozoval u 1. skutku podvodné jednání stěžovatele na základě nepřehledné výpovědi poškozené. Ta původně prohlašovala, že se vším souhlasí, později svůj názor změnila. Ke 2. skutku nebylo podle stěžovatele jednoznačně prokázáno, že by to byl právě on, kdo poškozenou okradl, ani jaká částka byla ukradena. Třetí skutek pak je založen na nepravdivém tvrzení, zcela pomíjejícím fakt, že stěžovatel poskytl jménem poškozené a za její prostředky dar, o poškozenou se staral a zajištoval její potřeby. Soudy vycházely jen z některých skutečností a ze zmatené výpovědi poškozené, což stěžovatel nepovažuje za správné a s ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 1 T 69/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, odůvodněné nesouhlasem s hodnocením důkazů obecnými soudy.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, stěžovatel byl shledán vinným opakovaně. Při shodném výroku o náhradě škody byl stěžovatel nejprve odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. června 2011, č.j. 1 T 69/2009-369, jeho jednání byla posuzována dle trestního zákoníku a vyslovený trest odnětí svobody v trvání dvou let byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Tento rozsudek zrušil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. ledna 2012, č.j. 2 To 377/2011-436, a věc vrátil k novému rozhodnutí. Podruhé rozhodl Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 3. dubna 2012, č.j. 1 T 69/2009-473, v němž byla vina stěžovatele podřazena pod trestní zákon, a byl vysloven trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let. I tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č.j. 2 To 203/2012-535 ze dne 29. srpna 2012, k odvolání stěžovatele zrušen a věc byla opět vrácena k novému rozhodnutí. Následně byl vynesen třetí shora uvedený a v ústavní stížnosti napadený rozsudek nalézacího soudu, který byl k odvolání stěžovatele zmírněn ve výroku o trestu a náhradě škody.

Nalézací soud se věcí zabýval opakovaně vždy se shodným závěrem. Důvody k vrácení věci odvolacím soudem k novému projednání spočívaly v aplikaci nepřípadné právní úpravy (usnesení č.j. 2 To 377/2011-436), a v nedostatečném posouzení rozporů ve výpovědích zejména poškozené a stěžovatele, jakož i finanční situace stěžovatele v rozhodné době (usnesení č.j. 2 To 203/2012-535). V napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě pak došlo pouze ke změně ve výši trestu a výroku o náhradě škody. Krajský soud však ani v tomto případě nepochyboval o správnosti hmotněprávního posouzení jednání stěžovatele nalézacím soudem, a naplněním skutkových podstat stíhaných trestných činů. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatel, neboť bylo podáno z jiných než z dovolacích důvodů.

Nesouhlas s hodnocením věci obecnými soudy uplatnil stěžovatel nejen v ústavní stížnosti, ale namítal jej po celou dobu řízení. Soudy se jeho námitkami dostatečně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Stěžovatel opakovaně brojil proti rozhodnutím, která jsou pro něj nepříznivá. Tato polemika se závěry obecných soudů však bez dalšího nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.

Ostatně ani stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by jej soudy zkrátily v jeho zaručených právech. Soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru