Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3480/10 #2Nález ÚS ze dne 01.06.2011K přiměřenosti smluvní odměny advokáta, tzv. cílová odměna a rozpor s dobrými mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
právní úkon/neplatný
advokát/odměna
obžaloba
neplatnost/absolutní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/61 SbNU 569
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3480.10.2
Datum vyhlášení28.06.2011
Datum podání08.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 3

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodní, přičemž se dostatečně vypořádají s rozhodnými skutečnostmi, uplatněnými tvrzeními a námitkami procesních stran a k prokázání rozhodných skutečností provedou dostatečné dokazování, neocitají se mimo kautely spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. června 2011 zamítl v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele P. N. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2382/2009-167 ze dne 15. září 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 501/2008-139 ze dne 14. listopadu 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 28 C 152/2007-96 ze dne 11. března 2008.

Narativní část

Rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (advokátovi stěžovatele v předchozím trestním řízení) částku ve výši 1.260.976,- Kč s příslušenstvím, jako odměnu, která mu přísluší na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí právní služby a dodatku k této smlouvě, obsahující ujednání o tzv. cílové odměně advokátovi ve výši jednoho milionu Kč + DPH pro případ, že stěžovatel bude v trestním řízení pravomocně zproštěn obžaloby. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal, že dodatek ke smlouvě o poskytnutí právních služeb sjednaný mezi žalobcem a stěžovatelem, v němž byla sjednána žalovaná odměna, je absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy; navíc obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal také to, že sjednaná cílová odměna je v rozporu s Etickým kodexem ČAK.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že v posuzovaném případě žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v předchozích řízeních v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práva a Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel znovu opakoval také v ústavní stížnosti. K prokázání rozhodných skutečností bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování, přičemž obecné soudy též uvedly, z jakého důvodu nebyly prováděny důkazy navrhované stěžovatelem. Protože Ústavní soud pokládal za zcela zbytečné znovu opakovat argumentaci obecných soudů, stejně jako k ní cokoli dalšího dodávat, odkázal pouze lakonicky na rozhodnutí obecných soudů s tím, že v daném případě žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Odlišné stanovisko uplatnil soudce Jan Musil.

IV.ÚS 3480/10 ze dne 1. 6. 2011

N 104/61 SbNU 569

K přiměřenosti smluvní odměny advokáta, tzv. cílová odměna a rozpor s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila - ze dne 1. června 2011 sp. zn. IV. ÚS 3480/10 ve věci ústavní stížnosti P. N. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2382/2009-167 ze dne 15. září 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 501/2008-139 ze dne 14. listopadu 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 28 C 152/2007-96 ze dne 11. března 2008, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit jako smluvní odměnu advokátovi částku 1 260 976 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 28 C 152/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 28 C 152/2007-96 ze dne 11. března 2008 (dále též jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovateli zaplatit žalobci JUDr. J. N. (dále jen "žalobce") částku 1 260 976 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení ode dne 26. srpna 2006 do zaplacení (výrok I), náklady řízení ve výši 132 623 Kč (výrok II) a co do specifikovaného úroku z prodlení ode dne 26. července 2006 do dne 25. srpna 2006 žalobu zamítl (výrok III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 501/2008-139 ze dne 14. listopadu 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 76 619 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2382/2009-167 ze dne 15. září 2010 odmítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12 360 Kč (výrok II).

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dodatek ke smlouvě o poskytnutí právních služeb sjednaný mezi žalobcem a stěžovatelem, v němž byla sjednána žalovaná odměna, je neplatný, přičemž tuto skutečnost od počátku v soudním řízení namítal. Stěžovatel dále uvádí, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy fakturami za poskytnutou právní pomoc a označeným usnesením představenstva ČAK, jež stěžovatel považoval za významné z hlediska úvahy, zda dodatek smlouvy o poskytnutí právní služby je neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, a že hodnocení obecných soudů o přiměřenosti sjednané odměny nemělo žádnou oporu v provedeném dokazování, neboť v tomto směru nebyl soudy proveden žádný důkaz.

III.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu 33 Cdo JUDr. Blanka Moudrá. Uvedla, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nepřicházela v úvahu, a proto zbývalo zvažovat ji jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení. Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, byla tudíž bezcenná výtka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], tj. výhrada, kterou stěžovatel znovu uplatnil v ústavní stížnosti, tedy že soudy neprovedly jím navržené důkazy fakturami za poskytnutou právní pomoc a označeným usnesením představenstva ČAK. Vytýkaná vada řízení nesplňovala podmínku zásadního právního významu ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů; nešlo o tzv. spor o procesní právo, kdy lze výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu založit. Ani další námitka směřující proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, že smlouva, resp. dodatek smlouvy o tzv. cílové odměně není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nečinila podle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť nastolená právní otázka postrádala potřebný judikatorní přesah. Brojí-li stěžovatel proti závěru, že s přihlédnutím k složitosti věci, profesní pověsti a erudovanosti advokáta byla smluvní odměna stanovena přiměřeně a v souladu s etickým kodexem, námitkami zpochybňujícími složitost věci, znalosti, zkušenosti a pověst advokáta, uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, jehož použití v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nepřipadá v úvahu. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů nesdílí názor stěžovatele, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 8 Co JUDr. Šárka Neuwirthová. Ve vyjádření zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 501/2008-139 ze dne 14. listopadu 2008 a vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ani postupem tohoto soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Za Okresní soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 28 C JUDr. Iveta Prajznerová, která pouze odkázala na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 28 C 152/2007-96 ze dne 11. března 2008 s tím, že nemá, co by k věci dodala.

Uvedená vyjádření ve věci rozhodujících soudů byla zaslána na vědomí a k případné replice stěžovateli. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že žádnou repliku k postoupeným vyjádřením nečiní.

IV.

Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudci Miloslavu Výbornému jako soudci zpravodaji a o ústavní stížnosti měl rozhodovat IV. senát Ústavního soudu ve složení Vlasta Formánková, Miloslav Výborný a Michaela Židlická. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3480/10 ze dne 26. ledna 2011 byl Miloslav Výborný z projednávání a rozhodování této věci vyloučen. Proto byla předsedou Ústavního soudu v souladu s rozvrhem práce určena jako nová soudkyně zpravodajka soudkyně Vlasta Formánková. Vyloučeného soudce Miloslava Výborného při projednávání a rozhodování věci zastoupil v souladu s rozvrhem práce soudce Jan Musil.

V.

Ústavní soud vzal v úvahu v ústavní stížnosti předložená tvrzení a vyjádření účastníků řízení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně zjišťování skutkového stavu, provádění a hodnocení důkazů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. K prokázání rozhodných skutečností bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování, přičemž obecné soudy též uvedly, z jakého důvodu nebyly prováděny důkazy navrhované stěžovatelem. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat argumentaci obecných soudů, stejně jako k ní cokoli dalšího dodávat, omezí se pouze na odkaz na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal.

VI.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. IV. ÚS 3480/10. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Jak vyplývá ze skutkových okolností občanskoprávního sporu, vedeného mezi advokátem JUDr. J. N. (jako žalobcem) a stěžovatelem (jako žalovaným) před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 28 C 152/2007, byla mezi oběma smluvními stranami uzavřena dne 26. 10. 2005 smlouva o poskytnutí právní služby.

2. Právní služba měla spočívat v obhajobě stěžovatele ("obžalovaného") v trestním řízení, které bylo proti němu vedeno před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 10 T 8/2004 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona (tehdy platného). Údajný podvod, pro nějž byl obžalovaný stíhán, měl být spáchán tím, že obžalovaný měl padělat podpis na obchodní kupní smlouvě a na stvrzence o převzetí kupní ceny ve výši 4 miliony Kč.

3. Smlouva o poskytnutí právní služby byla uzavřena v situaci, kdy nalézací trestní soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2005 uznal obžalovaného vinným dle obžaloby a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovatel spáchání trestného činu popíral a proti prvoinstančnímu rozsudku se okamžitě po vyhlášení rozsudku dne 20. 10. 2005 odvolal.

4. Smlouvou o poskytnutí právní služby se stěžovatel zavázal uhradit advokátovi JUDr. J. N. smluvní odměnu ve výši 4 000 Kč + DPH za jednu hodinu právní služby, náhradu za promeškaný čas ve výši 1 500 Kč + DPH za jednu hodinu ztráty času a dále hotové výlohy. Advokátem vyúčtovanou úhradu za tyto služby ve výši cca 236 000 Kč stěžovatel v průběhu trestního řízení a po jeho skončení zaplatil a tato částka nebyla předmětem občanskoprávního sporu ani předmětem nynější ústavní stížnosti.

5. Vedle této prvé smlouvy o poskytnutí právní služby uzavřel advokát JUDr. J. N. se stěžovatelem téhož dne (26. 10. 2005) ještě dodatek č. 1 (dále jen "Dodatek ke smlouvě"), obsahující ujednání o tzv. cílové odměně advokátovi ve výši jednoho milionu Kč + DPH pro případ, že stěžovatel bude v trestním řízení pravomocně zproštěn obžaloby. Poté, co trestní řízení bylo ukončeno vynesením zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu, požadoval advokát na stěžovateli z titulu Dodatku ke smlouvě zaplacení částky ve výši 1 190 000 Kč, tu však stěžovatel neuhradil.

6. Advokát JUDr. J. N. podal na stěžovatele občanskoprávní žalobu o zaplacení částky 1 260 976 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy této žalobě vyhověly přesto, že stěžovatel v řízení uplatnil námitku neplatnosti uzavřeného Dodatku ke smlouvě pro rozpor s dobrými mravy a s etickým kodexem advokáta. Soudy dospěly k závěru, že Dodatek ke smlouvě byl uzavřen platně, neboť prý nebyl uzavřen v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a nešlo prý o smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy či v rozporu s etickým kodexem advokáta.

7. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů vydaná v občanskoprávním sporu mezi advokátem a jeho klientem (stěžovatelem) jsou podle mého názoru v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Těmito rozhodnutími došlo k dotčení ústavně chráněného práva stěžovatele na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny. Kromě toho obecné soudy neposkytly náležitou ochranu vlastnickému právu stěžovatele, garantovanou článkem 11 odst. 1 Listiny.

8. Obecné soudy se podle mého názoru dopustily hrubého excesu při výkladu pojmu "rozpor s dobrými mravy", obsaženého v ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a při posouzení podmínek absolutní neplatnosti právního úkonu, který se příčí dobrým mravům, podle § 39 občanského zákoníku. Smluvní ujednání, obsažené v Dodatku ke smlouvě, pokládám za rozporné s dobrými mravy, protože "cílová odměna" ve výši jednoho milionu Kč je flagrantně nepřiměřená hodnotě vynaložené právní služby (za niž byla paralelně zaplacena další smluvní odměna ve výši cca 236 000 Kč).

9. Podle interních pravidel profesionální etiky ČAK (usnesení představenstva ČAK č. 1 ze dne 31. 10. 1996, Věstník ČAK č. 1/1997), článku 10 bodu 2 "Smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci."

10. Naprostá nepřiměřenost smluvní odměny vyplývá zejména z těchto skutečností: Trestní kauza, v níž advokát vykonával obhajobu, ve skutečnosti nebyla nijak mimořádně složitá, rozhodně se nijak podstatně neodlišuje od podobných trestních věcí majetkové a hospodářské kriminality. Inkriminovaný skutek měl být spáchán poměrně jednoduchým způsobem (údajným paděláním podpisu); trestní spis obsahoval v době výkonu obhajoby asi 600 listů.

11. Prvoinstanční trestní soud, který stěžovatele odsoudil předtím, než advokát JUDr. J. N. převzal stěžovatelovu obhajobu, se dopustil hrubých chyb při hodnocení důkazů. Rozhodující důkazy byly soudem hodnoceny naprosto vadně, takže ke zvrácení tak flagrantně vadného prvoinstančního trestního rozsudku v odvolacím řízení nebylo zapotřebí žádného mimořádného "advokátského mistrovství". Domnívám se, že stejně úspěšný výsledek podaného odvolání by (jak pevně doufám) dosáhl kterýkoliv "standardní" advokát, nejen advokát požívající takového renomé jako JUDr. J. N.

12. Samotný odvolací trestní soud v odůvodnění pozdějšího zprošťujícího rozsudku kritizuje velmi ostře postup nalézacího trestního soudu např. těmito formulacemi: "V napadeném rozsudku se okresní soud řádně, formálně, ale ani logicky nevypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, významnými pro rozhodnutí o vině, trestu a náhradě škody ... nalézacím soudem nebylo postupováno s potřebnou pečlivostí a aktivitou a relevantní skutečnosti nebyly dostatečným způsobem objektivně hodnoceny ... Okresní soud přehlédl veškeré obsahové nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného a rozpory nejen s výpovědí obžalovaného, ale i svědků, kteří byli v této věci slyšeni. Pokud se jimi zabýval, tak zcela nedostatečně ... tento postup zpochybňuje objektivní přezkoumatelnost závěru nalézacího soudu ...".

13. O zjevné neudržitelnosti prvoinstančního odsuzujícího rozsudku svědčí i to, že sami krajští státní zástupci, přítomní při veřejných zasedáních odvolacího soudu dne 12. 6. 2006 a dne 26. 7. 2006 (č. l. 561 a 612 trestního spisu), se víceméně připojili k odvolání obžalovaného a navrhli jeho zproštění.

14. Nelze nezmínit, že trestní řízení je bezvýjimečně ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), takže při řádném průběhu trestního řízení by tak zjevná pochybení nalézacího soudu byl povinen napravit soud druhého stupně z úřední povinnosti (ex officio), což se také skutečně stalo. To samozřejmě nikterak nesnižuje nezastupitelnou roli obhájce v trestním řízení, nicméně při hodnocení obtížnosti konkrétní obhajoby a na ní závislé výši odměny advokáta je třeba přihlédnout též k tomu, jak byla obhajoba obtížná, jaký byl konkrétní přínos advokáta a jaká byla intenzita jeho přičinění ve vztahu ke konečnému výsledku řízení.

15. Osobní angažovanost advokáta JUDr. J. N. v trestním řízení ve prospěch stěžovatele nebyla nikterak zvlášť intenzivní a nedá se konstatovat, že by k dosažení příznivého výsledku musel vynaložit nějaké mimořádné úsilí. JUDr. J. N. převzal zastupování dne 26. 10. 2005 ve stadiu odvolacího řízení jako druhý zvolený obhájce. Po celou dobu odvolacího řízení poskytoval stěžovateli právní služby též další zvolený obhájce JUDr. P. G. (který figuroval již v prvoinstančním řízení), který byl stěžovatelem honorován odděleně.

16. Z obsahu trestního spisu se dá zjistit, že advokát JUDr. J. N., kromě toho, že převzal plnou moc (č. l. 415), seznámil se s trestním spisem (v té době v rozsahu 414 stran) a věc konzultoval s obžalovaným, se na průběhu odvolacího řízení podílel třemi osobními akty:

* dne 6. 12. 2005 požádal znalce J. V. o vypracování nového písmoznaleckého posudku (č. l. 428);

* dne 6. 3. 2006 vypracoval "doplnění odůvodnění odvolání" a návrh na doplnění dokazování (č. l. 471 a násl.);

* dne 17. 7. 2006 zaslal odvolacímu soudu návrh na výslech svědka Mgr. T. G. (č. l. 573).

Vzhledem k tomuto rozsahu osobně poskytnutých služeb lze pokládat tvrzení, že obžalovaný byl zbaven hrozby trestu a povinnosti uhradit značně vysokou škodu "za významného přispění" JUDr. J. N. (viz vyjádření JUDr. J. N. na č. l. 43 sp. zn. 28 C 152/2007), za málo přesvědčivé.

17. Při několika úkonech odvolacího řízení se advokát JUDr. J. N. nechal zastupovat (v substituci) advokátem Mgr. P. F. Šlo o tyto úkony:

* studium spisu u soudu dne 14. 11. 2005 (č. l. 424);

* nahlédnutí do spisu u soudu dne 15. 5. 2006 (č. l. 231);

* studium spisu u soudu dne 7. 6. 2006 (č. l. 231);

* zastupování u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 12. 6. 2006 (č. l. 553);

* zastupování u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 26. 7. 2006 (č. l. 607).

18. Řadu úkonů v odvolacím řízení vykonával i nadále první obhájce JUDr. P. G. Šlo o tyto úkony:

* nahlédnutí do spisu u soudu dne 22. 12. 2005 (č. l. 436);

* odůvodnění odvolání dne 8. 1. 2006 (č. l. 446);

* návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem písmoznalce Mgr. K. P. (č. l. 532);

* zastupování u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 12. 6. 2006 (č. l. 553);

* zastupování u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 26. 7. 2006 (č. l. 607).

19. Domnívám se, že smluvní odměna ve výši 236 000 Kč, vypočítaná podle první smlouvy o poskytnutí právní služby, kterou stěžovatel za poskytnutí právních služeb advokátovi JUDr. J. N. zaplatil, je přiměřená a dostatečně oceňuje jeho zásluhy. Sám stěžovatel odhadl rozsah právní služby, poskytnuté JUDr. J. N., na 58 pracovních hodin (viz údaj na str. 3 odůvodnění druhoinstančního rozsudku sp. zn. 8 Co 501/2008).

20. Argumentace obecných soudů (nalézacího a odvolacího), které dospěly v civilním řízení k závěru, že Dodatek ke smlouvě, obsahující další, tzv. cílovou odměnu ve výši jednoho milionu Kč, není v rozporu s dobrými mravy, není přesvědčivá, naopak je rozporná a nekonkrétní.

21. Nelze souhlasit s tezí, vyslovenou na str. 5 odůvodnění rozsudku civilního nalézacího soudu (č. j. 28 C 152/2007-96), že rozsahem úkonů provedených advokátem se prý není třeba zabývat, protože "cílová odměna nebyla sjednána s ohledem na rozsah úkonů, ale pouze a jedině pro případ zprošťujícího rozsudku". Tato teze je ve zřejmém rozporu s kogentním ustanovením článku 10 odst. 2 shora citovaných pravidel profesionální etiky ČAK, požadujícím přiměřenost odměny ve vztahu ke složitosti věci. Již elementární jazykový úzus slova "odměna" předpokládá, že "odměna" se poskytuje za práci (výkon) odměňované osoby, nikoliv za pouhý nejistý výsledek sporu. Jestliže sám nalézací civilní soud v rozsudku tvrdí, že "při sepisu smlouvy ani jedna ze stran nemohla předpokládat další vývoj, a tedy ani rozsah a počet úkonů a také časovou náročnost", pak je třeba dovodit, že za takové situace neměla být vůbec sjednávána smlouva o fixní "cílové odměně", jejíž peněžní výše byla navíc stanovena nadstandardně vysokou částkou.

22. Na nejistý výsledek trestního řízení by snad někdo mohl uzavřít sázku; rozhodně však smluvními stranami takové "sázky" by nemohl být advokát a jeho klient-obviněný v trestní věci. Lze dodat, že podle § 845 občanského zákoníku by šlo o tzv. naturální závazek, jehož plnění nelze vymáhat a žalovat.

23. Nemohu souhlasit ani s tím, že nalézací civilní soud pokládal za kritérium přiměřenosti odměny také "výši trestu, která žalovanému hrozila" (str. 5 rozsudku č. j. 28 C 152/2007-96). Pokud by tato úvaha byla obecně akceptována, mohlo by dojít k ohrožení ústavního práva na právní pomoc v řízení před soudy a práva na obhajobu prostřednictvím obhájce, zaručených v článku 37 odst. 3 a v článku 40 odst. 3 Listiny. Lze se totiž obávat, že v trestních řízeních o závažných trestných činech, ohrožených vysokými tresty, kde právní pomoc zkušeného advokáta je zvlášť potřebná, by se odměny advokátů mohly vyšplhat do takových závratných výšek, že pomoc advokáta v trestním řízení by se mohla stát pro určitou část populace zcela nedostupnou.

24. Pro trestní řízení v demokratické společnosti a pro obecně sdílený požadavek spravedlivé trestní justice by bylo zhoubné, kdyby byla akceptována představa, že právě jen zaplacením tučného palmáre "dobrému advokátovi" lze dosáhnout spravedlivého výsledku trestního řízení.

25. Pravidla honorování právních služeb advokátů musejí respektovat mj. zvláštní povahu trestního řízení, v němž existuje veřejný zájem na tom, aby každému obviněnému, pokud o to stojí, se za zákonem stanovených podmínek dostalo kvalitní právní pomoci profesionálním advokátem. V trestním řízení více než v občanskoprávním řízení musí být smluvní volnost co do výše odměny advokáta korigována principem dobrých mravů, protože jedna ze smluvních stran (obviněný) se pravidelně nalézá v tísni vyvolané hrozbou trestu. Určité limitování smluvní volnosti co do výše odměny nemůže být pokládáno za diskriminaci advokátů, protože je na druhé straně vyvažováno tím, že toliko advokáti mají "monopol" na obhajobu v trestním řízení a nejsou vystavováni konkurenčnímu prostředí. Lze samozřejmě připustit diferenciaci výše odměny advokáta podle rozumných kritérií v rámci smluvní volnosti, tato volnost však nemůže být bezbřehá. Odměna musí být přiměřená obtížnosti a rozsahu právních služeb poskytnutých advokátem.

26. Domnívám se, že smluvní ujednání o tzv. cílové odměně ve výši jednoho milionu Kč za dosažení zprošťujícího rozsudku bylo za daných okolností zavrženíhodné též proto, že se tak stalo bezprostředně po vynesení prvoinstančního odsuzujícího rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Je mimo všechnu pochybnost, že "čerstvě" odsouzený se nachází v silném psychickém stresu pod dojmem hrozícího dlouholetého nepodmíněného trestu odnětí svobody. V takovéto situaci je argumentace o "smluvní svobodě" odsouzeného přinejmenším pochybná. Počínání advokáta, který za takových okolností uzavře smlouvu o vysoké cílové odměně s poukazem na své renomované jméno, lze hodnotit jako jednání odporující dobrým mravům.

27. Domnívám se, že nynější zamítavý nález nerespektuje předchozí judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k problematice dobrých mravů. Poukazuji zejména na tyto závěry vyslovené v některých dřívějších judikátech Ústavního soudu:

V nálezu sp. zn. III. ÚS 594/07 ze dne 23. 10. 2007 (N 168/47 SbNU 211) se zdůrazňuje, že smluvní odměna "reflektuje a zakotvuje potřebu reagovat na rozsah advokátem poskytovaných služeb".

V právní větě usnesení sp. zn. III. ÚS 729/06 ze dne 3. 1. 2007 (U 1/44 SbNU 743) se praví: "I smluvní volnost, vyjádřená v určitém právním úkonu, však podléhá posouzení podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsenzu smluvních stran."

V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) se uvádí: "Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterýmsoudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který ... dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem ,dobré mravy' nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aexuitas suggerit ...), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti."

28. Ochranu dobrých mravů lze podřadit pod princip zákazu zneužití práv (viz např. Wintr, J.: Říše principů. Obecné a odvětvové principy českého práva. Karolinum: Praha 2006, s. 146). Za určitých kvalifikovaných okolností může neposkytnutí této ochrany obecnýmisoudy dosáhnout ústavněprávní dimenze. Domnívám se, že vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem byly v tomto případě splněny podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu.

Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a že jí napadené rozsudky měly být zrušeny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru