Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3476/11 #1Nález ÚS ze dne 31.01.2012Důsledky nesprávného poučení o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou ... více
Věcný rejstříkpoučení
opravný prostředek - řádný
Doručování
lhůta/zmeškání
správní žaloba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 25/64 SbNU 269
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3476.11.1
Datum vyhlášení14.02.2012
Datum podání21.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1998 Sb., § 68 odst.1, § 68 odst.2, § 68 odst.3

150/2002 Sb., § 102, § 103, § 72 odst.1, § 72 odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud stěžovatel podal proti správnímu rozhodnutí opravný prostředek, přičemž v dobré víře vycházel z nesprávného poučení, nelze mu přičíst k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval doručení sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku; odmítnutí žaloby v tomto případě představuje odepření spravedlnosti a přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Z. Ch. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 31. 1. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nebyla stěžovateli přiznána.

Narativní část

Stěžovateli bylo přerušeno studium z důvodu nezaplacení poplatku, po zaplacení požádal o obnovení studia. Děkan fakulty rozhodl o ukončení přerušení studia rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1521 a o odkladu registrace za uplynulý rok a dodatečném zápisu rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1522 s poučením o možném přezkumu obou rozhodnutí. K odvolání stěžovatele proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 zaslala univerzita stěžovateli sdělení, že podání posoudila jako žádost o povolení individuálního studijního plánu, o níž již rozhodla, a další opravný prostředek není přípustný. Městský soud odmítl žalobu stěžovatele, neboť byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl kasační stížnost ve vztahu k rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 a uvedl, že s ohledem na taxativní výčet v § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách nebyl možný opravný prostředek. V případě rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521 NSS posoudil žalobu jako nepřípustnou, neboť stěžovatel se neodvolal podle § 68 odst. 3 písm. c) zákona o vysokých školách. NSS uvedl, že nesprávné poučení stěžovatele nemohl zohlednit.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost orgánů veřejné moci, aby při posouzení řádnosti a včasnosti procesního prostředku ochrany práva respektovaly princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníku řízení nesmí být na újmu, pokud při využití takového prostředku postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 487/03, II. ÚS 618/01 a I. ÚS 2912/10]. Předmětný výklad reflektuje Ústavní soud i ve vlastní rozhodovací praxi [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 343/02 a II. ÚS 397/06, usnesení sp. zn. I. ÚS 2651/07].

Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení včasnosti podání, resp. přípustnosti, správní žaloby stěžovatele proti rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1521 a č. j. Stud/Vše/1522. Ústavní soud uvedl, že ačkoliv lze napadená rozhodnutí z hlediska jejich odůvodnění vztahujícímu se k přezkoumání rozhodnutí podle § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách považovat za dostatečná a přesvědčivá, je zároveň třeba přihlédnout k tomu, že pokud stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek a vycházel z jeho nesprávného poučení, nelze mu přičíst k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval až doručení sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil napadený rozsudek NSS a napadený výrok II. rozsudku městského soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud upozornil, že zjištěný rozpor se netýkal posouzení otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521.


Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012

N 25/64 SbNU 269

Důsledky nesprávného poučení o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78, v rozsahu jeho výroku II, kterým byla odmítnuta stěžovatelova žaloba v části, v níž se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí děkana Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Univerzity Karlovy v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Výrokem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 bylo porušeno základní právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

II. Výrok II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 se ruší.

III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. listopadu 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze bylo stěžovateli v srpnu 2009 přerušeno bakalářské studium na Matematicko-fyzikální fakultě z důvodu nezaplacení poplatku za studium. Stěžovatel tento poplatek následně zaplatil a dne 25. září 2009 požádal děkana fakulty podle čl. 5 odst. 5 studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze o obnovení studia. Současně požádal o možnost vykonávat zkoušky z dříve zapsaných předmětů v rozmezí celého akademického roku 2009/2010. O těchto žádostech rozhodl děkan fakulty svými rozhodnutími ze dne 9. října 2009 tak, že rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1521 vyslovil souhlas s ukončením přerušení studia k 5. říjnu 2009, v důsledku čehož měl stěžovatel od 6. října 2009 opět status studenta, a rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1522 rozhodl o odkladu registrace za akademický rok 2008/2009 a souhlasil s dodatečným zápisem stěžovatele do akademického roku 2009/2010, v obou případech do 5. ledna 2010. Obě rozhodnutí obsahovala poučení, podle něhož mohl stěžovatel do třiceti dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno, podat rektorovi prostřednictvím děkana fakulty žádost o přezkoumání rozhodnutí.

3. Ve smyslu uvedeného poučení podal stěžovatel dne 11. prosince 2009 opravný prostředek označený jako "odvolání proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522". K jeho vyřízení přitom došlo tím způsobem, že stěžovatel obdržel ze strany Univerzity Karlovy v Praze sdělení ze dne 25. ledna 2010 č. j. 10226/09/III/Ká/Šti-1, podepsané prorektorem pro studijní záležitosti, v němž bylo uvedeno, že jeho podání lze s ohledem na jeho obsah posoudit jako žádost o prodloužení individuálního studijního plánu do konce akademického roku 2009/2010, o kterém již ale bylo rozhodnuto rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1522. Zároveň mu bylo oznámeno, že proti rozhodnutí, jímž je podle § 68 odst. 1 a 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve spojení s vnitřními předpisy, rozhodnuto o žádosti o povolení individuálního studijního plánu, není opravný prostředek přípustný. Nesprávné poučení přitom nemá vliv na právní moc napadeného rozhodnutí.

4. Uvedené sdělení bylo 4. února 2010 doručeno stěžovateli, jenž dne 1. dubna 2010 napadl obě rozhodnutí děkana Matematicko-fyzikální fakulty z 9. října 2009 žalobou. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") však tuto žalobu považoval za podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty ve smyslu § 72 odst. 1 soudního řádu správního, pročež ji v tomto rozsahu výrokem II usnesení ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78 odmítl. Vycházel přitom z toho, že napadená rozhodnutí byla stěžovateli doručena dne 13. listopadu 2009, a tedy posledním dnem pro podání předmětné žaloby byl 13. leden 2010. Tento závěr ve vztahu k rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 potvrdil i Nejvyšší správní soud, který zamítl kasační stížnost stěžovatele proti tomuto výroku.

5. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 uvedl, že v případě rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521, kterým bylo rozhodnuto o ukončení přerušení studia, se jednalo o rozhodnutí ve věcech přerušení studia ve smyslu § 68 odst. 3 písm. c) zákona o vysokých školách. Z tohoto důvodu bylo podle odst. 4 tohoto ustanovení možné do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí požádat o jeho přezkoumání, což však stěžovatel neučinil, neboť jeho podání ze dne 11. prosince 2009 označené jako "odvolání" směřovalo mimo jakoukoliv pochybnost pouze proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522. Stěžovatel tedy nevyčerpal řádný opravný prostředek, který zákon o vysokých školách připouští, v důsledku čehož byla jeho žaloba nepřípustná.

6. Pokud jde o rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 ve věci odkladu registrace, takovéto rozhodnutí není uvedeno v taxativním výčtu v § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách, což znamená, že proti němu nelze podat opravný prostředek. Nejvyšší správní soud sice uznal nesprávnost poučení stěžovatele, a v této souvislosti i nesoulad postupu správního orgánu se zákonem, tato skutečnost však podle jeho názoru nemůže mít vliv na počátek běhu lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Podání žaloby po uplynutí zákonem stanovené lhůty je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který musí nutně vést k jejímu odmítnutí. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůraznil účel časového omezení práva podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, kterým je dosažení rovnováhy mezi ochranou práv žalobce na straně jedné a ochranou právní jistoty všech dotčených subjektů na straně druhé. Tento účel se přitom týká pravomocných rozhodnutí správního orgánu upravujících nejen práva a povinnosti více soukromých osob současně, nýbrž též práva a povinnosti pouze ve vztahu správního orgánu a jednotlivce, u nichž by umožnění pozdějšího podání žaloby nemuselo negativně zasáhnout do právní pozice třetích osob. Pro oba tyto případy stanovil zákonodárce v § 72 odst. 4 soudního řádu správního jednoznačný a striktní zákaz prominutí zmeškání lhůty. Závěrem ale Nejvyšší správní soud s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny připustil možnost stěžovatele domáhat se náhrady případné škody, která by stěžovateli vznikla v důsledku nesprávného poučení.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především v nesprávném posouzení včasnosti jeho žaloby proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522. Má totiž za to, že v jeho případě se lhůta pro podání žaloby začala odvíjet až od doručení sdělení Univerzity Karlovy v Praze č. j. 10226/09/III/Ká/Ští-1, tj. od 4. února 2010. Pokud tedy podal žalobu 1. dubna 2010, učinil tak stále v rámci zákonem stanovené dvouměsíční lhůty, a tedy včas. Uvedené sdělení reagovalo na jeho opravný prostředek, který podal v souladu a podle poučení ve správním rozhodnutí a v dobré víře v jeho správnost. Tato skutečnost proto nemůže jít k jeho újmě a nemůže mít za následek odmítnutí jeho správní žaloby pro opožděnost, neboť mu plně svědčil princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. V této souvislosti poukazuje na právní závěry obsažené v některých rozhodnutích Ústavního soudu, resp. Nejvyššího správního soudu. Poněvadž usnesení městského soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu k těmto skutečnostem nepřihlédly, byl jimi porušen nejen uvedený princip, nýbrž též právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Ústavní stížností namítá stěžovatel rovněž nesprávné posouzení svého podání ze dne 11. prosince 2009, jež podle obsahu nesměřovalo jen proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522, nýbrž též č. j. Stud/Vše/1521. Z tohoto důvodu není správný závěr o nepřípustnosti jeho žaloby proti posledně uvedenému rozhodnutí, neboť v jeho případě využil zákonem stanovený opravný prostředek. Závěrem vyslovuje názor, že opravný prostředek bylo možné podat i proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522, a to na základě obecné úpravy správního řízení podle správního řádu, jenž se podle § 105 zákona o vysokých školách subsidiárně uplatní i na řízení upravená tímto zákonem.

9. S ohledem na to, že odůvodněnost ústavní stížnosti podle stěžovatele vyplývá již z dosavadní judikatury Ústavního soudu, přičemž Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím nerespektoval ani starší nálezy Ústavního soudu, ani rozhodnutí svého rozšířeného senátu ze dne 5. května 2004 č. j. 6 A 100/2002-78, požádal rovněž o přiznání náhrady nákladů řízení vůči oběma účastníkům řízení.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 78/2010, jakož i spis vedený Matematicko-fyzikální fakultou Univerzity Karlovy v Praze ohledně kombinovaného studia stěžovatele v bakalářském studijním programu matematika, s nimiž korespondují výše uvedená skutková zjištění, a vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti.

11. Nejvyšší správní soud se vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 7 Ans, přičemž uvedl, že v dané věci nebyla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť o jeho kasační stížnosti bylo meritorně rozhodnuto. Záruka spravedlnosti řízení je procesní povahy, neplyne z ní však, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rovněž nelze z práva na spravedlivé projednání věci dovodit ani právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Ústavní stížnost je podle jeho názoru zjevně neopodstatněná.

12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření podepsaném předsedkyní senátu 11 A odkázal na odůvodnění obou výše uvedených rozhodnutí.

13. Univerzita Karlova v Praze, za niž se vyjádřil její rektor prof. RNDr. Mojmír Hampl, DrSc., se plně ztotožnila se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v napadeném rozsudku.

14. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Stěžovatel této možnosti využil, přičemž ve své replice odkázal na obsah ústavní stížnosti, jenž podle jeho názoru s jistotou vyvrací obecné a zjevně univerzální námitky Nejvyššího správního soudu a detailně rozvádí, jaká jeho ústavní práva byla porušena.

15. Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze od ústního jednání očekávat další objasnění věci, pročež od něj podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s výslovným souhlasem všech účastníků řízení a vedlejšího účastníka upustil.

IV.

Vlastní posouzení

16. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušných spisů a přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením včasnosti podání, resp. přípustnosti jeho správní žaloby proti rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1521 a č. j. Stud/Vše/1522 ze strany obecných soudů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší přehodnocovat jejich skutkové nebo právní závěry. Do jejich rozhodovací pravomoci není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost orgánů veřejné moci, aby při posouzení toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovaly princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu, pokud při využití takového prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení. Uvedené se přitom týká jak rozhodnutí správních orgánů [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 487/03 (N 103/37 SbNU 383)], tak i rozhodnutí soudů [srov. nález ze dne 20. února 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01 (N 20/25 SbNU 153) nebo nález ze dne 1. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371)].

19. Napadeným rozhodnutím obecných soudů nepochybně nelze vytknout, že by jejich závěry ve vztahu k otázce existence opravného prostředku proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 obsahovaly jakékoliv prvky svévole. Jejich odůvodnění, podle kterého se v tomto případě nejedná o rozhodnutí uvedená v § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách, jež mohou být předmětem žádosti o přezkoumání rozhodnutí, lze považovat za dostatečné a přesvědčivé. Nesprávné poučení přitom nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku [srov. mutatis mutandis nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223), usnesení ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 328/06 nebo usnesení ze dne 8. srpna 2011 sp. zn. III. ÚS 1791/11 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

20. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, že pokud stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, vycházeje z jeho nesprávného poučení, nelze mu přičíst k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval až doručení sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku. Pouhý poukaz na doslovné znění § 72 odst. 1 a 4 soudního řádu správního a na obecný požadavek právní jistoty není v tomto případě namístě. Trvání obecných soudů na tom, že v dané věci měla být lhůta podle uvedených ustanovení počítána již od doručení napadeného správního rozhodnutí, totiž ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti, resp. přístupu k soudu, neboť za situace, kdy byl stěžovatel na základě poučení v dobré víře v existenci opravného prostředku, od něj nebylo možné očekávat podání žaloby. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se počátek předmětné lhůty odvíjel až ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí příslušného správního orgánu o předmětném opravném prostředku, případně kdy byl tímto správním orgánem, příp. správním orgánem, jenž vydal původní napadené rozhodnutí, o nesprávnosti v něm obsaženého poučení vyrozuměn. Poněvadž v posuzovaném případě k tomu došlo až sdělením Univerzity Karlovy v Praze ze dne 25. ledna 2010, bylo třeba i lhůtu pro podání předmětné žaloby počítat až ode dne jeho doručení, tedy od 4. února 2010. Skutečnost, že stěžovatel označil opravný prostředek proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 jako "odvolání", nemá pro uvedený závěr žádný význam.

21. Ústavní soud dodává, že předmětný výklad reflektuje i ve vlastní rozhodovací praxi, a to konkrétně při hodnocení otázky včasnosti podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud byl stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podat proti němu dovolání a této možnosti využil, byť v daném případě nebylo dovolání podle zákona objektivně přípustné. Právě s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud v těchto případech za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí o dovolání [srov. např. již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 343/02, dále nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733) nebo usnesení ze dne 6. března 2008 sp. zn. I. ÚS 2651/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Z hlediska případného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele se přitom jedná o případy stavící stěžovatele do srovnatelné situace, jako je tomu v dané věci.

22. Lze tedy shrnout, že odmítnutím žaloby stěžovatele proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 pro opožděnost bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci, jehož normativní vyjádření je obsaženo v zásadě právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.

23. Závěrem zbývá konstatovat, že uvedené porušení se netýká posouzení otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521. Stěžovatel sice tvrdí, že jeho "odvolání proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522" z 11. prosince 2009 obsahově směřovalo i proti tomuto rozhodnutí, takovémuto závěru však přisvědčit nelze, přičemž v tomto směru postačí odkázat na příslušné závěry obsažené v napadeném rozsudku Nejvyššího správníhosoudu, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje.

24. Ze všech těchto důvodů Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a napadený výrok II usnesení Městského soudu v Praze.

25. Stěžovatel podal návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavnímsoudem. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení platí zásadně, pokud Ústavní soud nevyužije své pravomoci stanovené v § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle níž v odůvodněných případech a podle výsledku řízení usnesením uloží některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi náklady řízení. Uložení této povinnosti tedy není automatické, přičemž Ústavní soud k němu přistupuje toliko výjimečně.

26. V dané věci lze sice přisvědčit tvrzení stěžovatele, že pochybení obecnýchsoudů bylo možné dovodit již s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, otázka počátku běhu lhůty pro podání žaloby podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního v případě, že stěžovatel proti správnímu rozhodnutí uplatnil nepřípustný opravný prostředek v důsledku nesprávného poučení, v ní však dosud nebyla řešena. Za této situace neshledal Ústavní soud daný případ za natolik mimořádný, aby tomuto návrhu vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru