Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3471/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestná činnost
odsouzený
Trest obecně prospěšných prací
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3471.10.1
Datum podání08.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 37 odst.2, § 38 odst.2, § 83 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3471/10 ze dne 14. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. H., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pardubice, Dražkovice 181, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 12. října 2010, č.j. 13 To 500/2010-589, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k narušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Úmluvy ve znění protokolu č. 7.

II.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. května 2006, č.j. 2 T 154/2005-351, byl stěžovatel, společně s dalšími pěti osobami, shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 400 hodin (dále též "první rozsudek"). K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. října 2006, č.j. 13 To 418/2006-402, napadený rozsudek zrušil a nově obžalované shledal vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, a stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let (dále též "druhý rozsudek").

Následně byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. března 2010, č.j. 2 T 6/2009-370 (založeno ve spise na č.l. 530 a násl.), společně s další osobou, shledán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona, a stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin (dále též "třetí rozsudek"). K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, rozsudkem ze dne 22. června 2010, č.j. 13 To 266/2010-415 (ve spise na č.l. 538 a násl.), rozsudek soudu prvého stupně zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Odvolání stěžovatele a spoluobžalovaného krajský soud zamítl (dále též "čtvrtý rozsudek").

Po uplynutí zkušební doby, uložené stěžovateli druhým rozsudkem, rozhodl Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 17. září 2010, č.j. 2 T 154/2005-577, o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, dle § 83 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a prodloužil trvání zkušební doby o jeden rok. Současně stanovil nad stěžovatelem dohled (dále též "první usnesení"). Ke stížnosti státní zástupkyně rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích tak, že usnesení Okresního soudu v Pardubicích zrušil a nově rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. května 2006, č.j. 2 T 154/2005, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 10. října 2006, sp. zn. 13 To 418/2006, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu čtyř let (dále též "napadené usnesení").

III.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že jej krajský soud při rozhodování o přeměně jeho podmíněného trestu na nepodmíněný zkrátil v jeho zaručeném právu na spravedlivý proces, neboť nerespektoval zásady trestního zákoníku a trestního řádu.

Dne 30. června 2007, tedy ve čtyřleté zkušební době stanovené druhým rozsudkem (ze dne 10. října 2006), se stěžovatel dopustit další trestné činnosti - trestného činu výtržnictví v jednočinném souběhu s trestným činem ublížením na zdraví (třetí a čtvrtý rozsudek). Stěžovatel má za to, že soudy při rozhodování o této věci, tím, že nepřipustily výslech řady jím navržených svědků, neprokázaly nade vší pochybnost, že popsaného trestného jednání se dopustil právě on. Přesto však byl třetím rozsudkem odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, který byl následně čtvrtým rozsudkem přeměněn na trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl skutečnosti, z nichž dovozuje, že se ve zkušební době napravil (pozitivní zprávy z místa bydliště, sportovní činnost, trénování mládeže, studium na vysoké škole, závěry soudu prvého stupně ve věci). Z postupu krajského soudu, z něhož vzešlo napadené usnesení, stěžovatel dovodil, že fakticky byl pro shodné jednání potrestán dvakrát. Nejprve mu byl čtvrtým rozsudkem uložen, za jednání ze dne 30. června 2007 trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a následně došlo, z téhož důvodu, napadeným usnesením k přeměně trestu podmíněného na nepodmíněný. Uvedený postup nepovažuje stěžovatel ze odpovídající zásadě přiměřenosti dané v § 37 odst. 2 a v § 38 odst. 2 trestního zákoníku, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

IV.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 2 T 154/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatuje, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny).

V.

Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel se dopustil trestného jednání, za které byl, s ohledem na okolnosti případu i na okolnosti vlastní účasti na trestném jednání, odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. V rámci zkušební doby je zcela na osobě, které je tato doba poskytnuta, zda se osvědčí tím, že povede řádný život, anebo zda bude pokračovat v páchání trestné činnosti. Případné spáchání trestného činu ve zkušební době je posuzováno jako samostatné jednání, jehož jediným dalším důsledkem, mimo vlastní rozhodnutí o vině a trestu, je neosvědčení se ve zkušební době. Stěžovatel tedy nebyl potrestán dvakráte pro jednání z 30. června 2007, ale toto jednání se stalo podkladem pro rozhodnutí o neosvědčení se ve zkušební době. Proto se trest, který byl stěžovateli napadeným usnesením nařízen, vztahuje k jednání ze dne 28. března 2005. Stěžovatel si přitom již v průběhu zkušební doby musel být vědom, že jednání, kterého se dopustil dne 30. června 2007, povede či může vést, k přeměně již uloženého trestu na nepodmíněný.

Krajský soud v Hradci Králové při rozhodování ve věci nepřekročil meze přiměřenosti trestu (§§ 37 a 38 trestního zákoníku), neboť o jeho výši vůbec v daném řízení nerozhodoval. Krajský soud pouze deklaroval neosvědčení se stěžovatele. Pokud krajský soud neposoudil stěžovatele či okolnosti jeho případu jako výjimečné, aby mohl rozhodnout o prodloužení podmínečného odsouzení v platnosti, nepřekročil svoji svěřenou pravomoc, kterou uplatnil v souladu se zákonem a zcela zákonným postupem.

Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu do jeho základních práv. Krajský soud věc řádně posoudil a dospěl k jednoznačnému závěru o neosvědčení se stěžovatele. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci taková situace nastala, a proto senátu Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru