Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 347/97Usnesení ÚS ze dne 29.06.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.347.97
Datum podání18.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 100 odst.2, § 165, § 36


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 347/97 ze dne 29. 6. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 347/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti P.D., zastoupeného advokátkou JUDr. J.F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp, zn. 4 To 29/97, ze dne 7. 8. 1997, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 6/96, ze dne 12. 2. 1997, kterým byl stěžovatel uznán vinným z pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, se zařazením do věznice s ostrahou.

2 IV. ÚS 347/97

Odvolání podané stěžovatelem odvolací soud podle § 256 trestního řádu usnesením zamítl jako nedůvodné, neboť neshledal námitky stěžovatele, týkající se procesních nedostatků trestního řízení před soudem I. stupně, důvodnými. Stěžovatel je však přesvědčen, že výše označeným pravomocným usnesením odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, a proto navrhuje, aby stížností napadené usnesení bylo Ústavním soudem zrušeno.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 6/96.

Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvádí, že obsah ústavní stížnosti je prakticky totožný s písemným odvoláním zpracovaným obhájkyní stěžovatele a podaným proti rozsudku Krajského soudu v Plzni jako soudu I. stupně. Dále pak ke skutečnostem namítaným v ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze poukazuje na to, že po přezkoumání výroků napadeného rozsudku a správnosti řízení, které mu předcházelo podle § 254 odst. 1 trestního řádu, neshledal takové podstatné vady v přípravném řízení a v řízení před soudem, které mohly způsobit nesprávnost rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a dále v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 7. 8. 1997, které je stěžovatelem napadáno.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu Ústavní soud konstatoval, že meritum ústavní stížnosti představují tři okruhy otázek procesního charakteru, které podle názoru stěžovatele způsobují podstatné vady řízení, a zakládají tak porušení jeho základního práva zaručeného v čl. 40 odst. 3 Listiny. Po jejich následném rozboru však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dne 27.2.1996 v 19.00 hodin sděleno obvinění pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, a § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona.

Dále je ze spisu patrné, že stěžovatel byl orgánem činným v přípravném řízení poučen o tom, že musí mít obhájce, neboť je u něj dán důvod nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 trestního řádu. Ke zvolení obhájce mu byla poskytnuta lhůta od 19.00 do 19. 40 hodin, přičemž stěžovatel nevyužil práva zvolit si obhájce, resp. se lhůty ke zvolení obhájce zřekl (aniž namítal, že tak činí proto, že lhůta je nedostatečná), a proto mu byl v souladu se zněním § 38 odst. 1 trestního řádu obhájce ustanoven. Zároveň byl stěžovatel upozorněn na povinnost, oznámit orgánům činným v trestním řízení změnu obhájce, pokud by kdykoli později v průběhu trestního řízení využil práva zvolit si jiného obhájce. Nelze se tedy ztotožnit s první námitkou stěžovatele, že poskytnutá lhůta ke zvolení obhájce byla ryze formální. Současně s tímto stěžovatel namítá pochybení orgánů činných v přípravném řízení, když započal jeho výslech bez účasti obhájce, aniž by byly splněny předpoklady neodkladného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu. I zde je nutné konstatovat, že k výslechu došlo za situace, kdy stěžovatel obhájce zněl, neboť ten mu byl stanoven postupem podle § 38 trestního řádu ihned poté, co vznikl důvod nutné obhajoby (sdělení obvinění pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let). Tedy orgán činný v trestním řízení přistoupil k úkonu až poté, co byl stěžovateli obhájce

3 IV. ÚS 347/97

ustanoven. Fyzicky pak byla obhájkyně přítomna úkonu, který započal v 19.45 hodin, od 20.15 hodin, a to až do jeho ukončení ve 20.35 hodin.

Druhá námitka se týkala neumožnění rozmluvy obhájkyně se stěžovatelem bez přítomnosti třetí osoby ze strany vyšetřovatele v průběhu jeho výslechu s odůvodněním, že "obviněný není ve vazbě". Ústavní soud je toho názoru, že obviněný má právo na rozmluvu s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby i v případech, kdy není ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, pokud jde o jeho prvý kontakt s obhájcem. V posuzovaném případě však neumožnění rozmluvy stěžovatele s obhájkyní nemohlo mít vliv na výsledek trestního řízení, neboť stěžovatel po negativním rozhodnutí vyšetřovatele využil své právo v souladu se zněním ustanovení ti 33 odst. 1 trestního řádu dále k věci nevypovídat. Poté byl jeho výslech ukončen.

Konečně třetí námitka stěžovatele se týká chybného poučení svědka D., když tento, podle tvrzení stěžovatele, nebyl před svojí výpovědí v hlavním líčení poučen o právu odepřít výpověď ve smyslu § 100 odst. 2 trestního řádu. Uvedenou námitkou se Ústavní soud zabýval nejprve v tom směru, je-li v protokolu o hlavním líčení zachyceno, zda a jak byl svědek poučen před svým

výslechem, a posléze, zda a jak se svědek k poučení o právu odepřít výpověď vyjádřil.

Z protokolu o hlavním líčení konaném 10. 12. a 12. 12. 1996 vyplývá, že výše jmenovaný svědek byl v hlavním líčení vyslechnut dvakrát, a protokolace zachycuje odkaz na § 101 odst. 1 a § 103 trestního řádu, nezachycuje konkrétní odkaz na § 100 odst. 2 trestního řádu. V této souvislosti je však nutné poznamenat, že podle znění § 101 odst. 1 trestního řádu je třeba kromě jiného poučit svědka i o právu odepřít výpověď. Svědek se po poučení vyjádřil tak, že "není příbuzný s obžalovaným, vypovídat bude." Jakkoliv tedy soudu lze vytknout, že při protokolaci o poučení svědka D. si měl počínal s větší přesností, je možno souhlasit se závěrem vrchního soudu v napadeném rozhodnutí, totiž, že reakce tohoto svědka na poučení, zachycená v protokolu o hlavním líčení, nasvědčuje tomu, že byl poučen i o právu odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu.

Za tohoto stavu byla proto ústavní stížnost stěžovatele z uvedených důvodů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb. odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru