Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 347/04Usnesení ÚS ze dne 06.12.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.347.04
Datum podání18.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 109, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 347/04 ze dne 6. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Zemanem, Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 3 T 507/2002, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 13 Tmo 31/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 3 T 507/2002, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 13 Tmo 31/2004.

Výše uvedeným rozsudkem mělo dojít k zásahu do základních práv, jež jsou stěžovateli garantována čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo uvedeným rozsudkem dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR a k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), v souvislosti s uvedeným jednáním mu byl uložen trest odnětí svobody dvacetdva (22) měsíce, jehož výkon mu byl dle ustanovení § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře tří (3) roků, a dále za použití ustanovení § 53 odst. 1 tr. z. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč (padesáttisíckorun), jehož splácení bylo dle ustanovení § 53 odst. 4 tr. z. rozděleno do 5ti měsíčních splátek po 10.000,- Kč.

Proti rozsudku se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Praze, jenž svým rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 13 Tmo 31/2004, opravný prostředek zamítl a současně při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit tím, že společně s F. O. odcizil čelní kolový nakladač zn. FADROMA, L 220, v minimální hodnotě 356.300,- Kč a že tento stroj následně vyvezl do Polské republiky. Dále se měl stěžovatel dopustit toho, že společně s odsouzeným F. O. odcizili kolový nakladač zn. FADROMA L 2 a ten upravit na stroj FADROMA L200 a ten pak přepravit do Českého Těšína.

Navrhovatel se se závěry obecných soudů neztotožnil a z toho důvodu podal předmětnou ústavní stížnost, v níž tvrdí, že jednání, jež je mu kladeno za vinu, se nikdy nedopustil a ani se žádným způsobem nepodílel na trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu. Veškeré obchodní transakce prováděl zcela transparentně a legálně, když ve většině případů se jednalo o obchod se stroji, jež buďto zakoupil mimo Českou republiku nebo v České republice a následně prodával v zahraničí.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že téměř všechny návrhy na doplnění dokazování, zejména pak návrhy na výslech svědků K. K.a S. S., byly soudem prvního stupně odmítnuty, ač nic nebránilo v jejich provedení. Stejně tak nebylo obecnými soudy vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu výslechem osob, jež byly oprávněny jednat za poškozenou společnost Horymír, a.s. Navrhované důkazy měly dle náhledu stěžovatele souvislost s předmětem řízení a nelze je hodnotit jako důkazy nadbytečné. Stěžovateli tak bylo zcela znemožněno přednést před soudem důkazy o své nevinně.

V průběhu soudního řízení stěžovatel opakovaně poukazoval na nedostatky, nejasnosti, neúplnost a rozpory ve znaleckém posudku znalce Z. K. ze dne 31. 5. 1999. Nedostatky citovaného znaleckého posudku se vztahovaly k základním otázkám obžaloby a obhajoby a jejich vyjasněním měla být potvrzena obhajoba stěžovatele, v níž uvádí, že v jím pronajatých prostorech v Českém Těšíně nedocházelo k žádnému upravování zemního stroje FADROMA L 200. V dalším pak stěžovatel napadá způsob, jímž byly soudem vyhodnoceny provedené znalecké posudky, neboť tyto byly natolik vzájemně rozdílné, že se navzájem zpochybňovaly. Za uvedené situace tak měl soud při dodržení zásady "in dubio pro reo" vycházet ze znaleckého posudku, jenž byl pro stěžovatele nejpříznivější nebo odmítnout všechny tři znalecké posudky. Závěrem ústavní stížnosti pak navrhovatel brojí též proti důkazu audio záznamem telefonních odposlechů, neboť reprodukce záznamu byla nekvalitní a řada telefonních hovorů byla provedena v cizí řeči, aniž by byly přetlumočeny do českého jazyka.

III.

K předmětné ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení, Okresní soud v Benešově, jenž odkázal na protokoly i odůvodnění napadeného rozsudku a dodal, že nepovažuje za pravdivé tvrzení J. H. o tom, že téměř veškeré návrhy na doplnění dokazování byly soudem prvního stupně odmítnuty. Okresní soud v souvislosti s tím odkázal na obsah protokolu na č.l. 1929 spisu, kde ke konkrétnímu dotazu soudu, na výsleších kterých svědků osobně trvá, se vyjádřil tak, že "určitě těch dvou Poláků", dále pak M. K. a P. K. Dva posledně jmenovaní svědci byli soudem u hlavního líčení vyslechnuti, oni "Poláci" tj. svědci S. S. a K. K., byli k hlavnímu líčení řádně předvoláni, na toto předvolání nereagovali a za této situace soud neměl jinou možnost, než přečíst jejich výpověď z přípravného řízení. Dále obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že za situace, kdy byla faktura, vystavená údajně akciovou společností Horymír, a.s., padělaná, resp. nepravá, neshledal soud důvod, aby v roce 2004 vyslýchal svědky k údajnému prodeji stroje z roku 1998 takovou fakturou dokladovaného, osoby, jež kdysi za dotyčnou společnost jednaly.

Přípisem ze dne 25. 5. 2004 se k ústavní stížnosti vyjádřil též Krajský soud v Praze, jenž poukázal na to, že v daném případě je ústavní stížnost koncipována jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, v němž stěžovatel uplatňuje stejné námitky jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Těmito námitkami se však krajský soud před svým rozhodnutím již zabýval a v jeho odůvodnění vyložil, proč se s nimi nemohl ztotožnit.

Vedlejší účastníci řízení, tj. Okresní státní zastupitelství v Benešově a Krajské státní zastupitelství v Praze, se vzdali svého postavení vedlejšího účastníka v soudním řízení o dotčené ústavní stížnosti.

V replice k vyjádření účastníků řízení poukazuje stěžovatel na neúplnost dokazování. Některé ze stěžovatelem navržených důkazů nebyly provedeny. Dále pak účastník řízení nesouhlasil se znaleckým posudkem pana Z. K., neboť tento jím byl zpracován opakovaně s tříměsíčním odstupem a pokaždé s jinými závěry. Ve vztahu ke znaleckým posudkům z oboru ekonomie k ocenění hodnoty odcizených strojů stěžovatel uvádí, že situaci, kdy se všichni znalci rozcházejí v řádech statisíců korun, měl soud vycházet ze znaleckého posudku pro stěžovatele nejvýhodnějšího, a to při zachování zásady in dubio pro reo. Další řešení pak spatřuje stěžovatel též ve vyhotovení nového znaleckého posudku. Stejně tak pak nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že pokud jsou na jedno číslo vystaveny dvě faktury, je faktura předložená stěžovatelem bez dalšího automaticky falešná.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které byly navrhovány (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Podstatné je, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy, tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by neprovedení navrhovaného důkazu mělo vliv na přezkoumatelnost a přesvědčivost rozhodnutí, a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v té části návrhu, v níž brojí proti způsobu, jímž byly vyhodnoceny tři znalecké posudky. Již Okresní soud v Benešově na str. 12 napadeného rozsudku zcela zřetelně uvádí úvahy, jimiž se řídil při hodnocení uvedených důkazů. Obecný soud především rozlišil při hodnocení cenu účetní a cenu tržní, přičemž při vyčíslování škody se přiklonil k ceně tržní. Tento postup zcela jednoznačně spadá do oblasti hodnocení důkazů a obecnému soudu nelze v tomto směru ničeho vytknout.

Co se týče námitky stěžovatele, že v řízení byl proveden důkaz audio záznamem netlumočeného telefonního odposlechu, je třeba uvést, že většina hovorů byla provedena v jazyce českém a z této části záznamu pak také soudy vyšly při hodnocení skutkových okolností případu. Ke skutečnosti, že nebyly přeloženy do českého jazyka ty části audio záznamu, jež jsou v cizí řeči, je třeba uvést, že by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, pokud by soud prováděl tlumočení cizojazyčného odposlechu, jehož není třeba k posouzení rozhodných skutečností případu.

Ze stížnostního petitu předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 3 T 507/2002, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 13 Tmo 31/2004, a to v celém rozsahu. Z napadených rozsudků je však zřejmé, že účastníky v řízení před obecnými soudy byly též jiné subjekty než stěžovatel. Z uvedeného důvodu pak Ústavní soud poté, co neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pouze ve vztahu ke stěžovateli pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku pak Ústavní soud návrh odmítl, neboť byl podán osobou zjevně neoprávněnou (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru