Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3467/14 #1Nález ÚS ze dne 03.02.2015Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí (přezkum smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva
odůvodnění
družstvo/bytové
Bezdůvodné obohacení
převod
PoznámkaNálezu sp. zn. IV. ÚS 3467/14 ze dne 3. 2. 2015 předchází nález sp. zn. II. ÚS 1457/13 ze dne 11. 3. 2014;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 24/76 SbNU 341
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3467.14.1
Datum vyhlášení03.03.2015
Datum podání02.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 230

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Neúplné a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecného soudu představuje porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jedná-li se o majetkový spor, je v důsledku toho porušeno i vlastnické právo účastníka řízení garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Václava Mrázka zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. února 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 Cm 116/2012-123 ze dne 14. srpna 2014, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení v souvislosti s převodem práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Na základě ústavní stížnosti stěžovatele byl tento rozsudek nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1457/13 ze dne 11. 3. 2014 zrušen, neboť rozsudek krajského soudu byl založen na nesprávném skutkovém a právním závěru; navíc nebyl náležitě odůvodněn. Krajský soud na základě kasačního zásahu Ústavního soudu nově rozhodl tak, že žalované bytové družstvo je povinno zaplatit stěžovateli částku 5 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a že žaloba na zaplacení zbývající částky ve výši 5 000 Kč se zamítá (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel opět ústavní stížnost, v níž namítal, že pochybení krajského soudu jsou zcela totožná jako pochybení předchozí.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Uvedl, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na závěru, který nevyplývá z provedených důkazů, a jeho nedostatečné odůvodnění činí napadené rozhodnutí stěží přezkoumatelným. Uvedené vady napadeného rozhodnutí jsou přitom natolik markantní, že dosahují ústavněprávní roviny.

Krajský soud při svém rozhodování vyšel z názoru Ústavního soudu o neoprávněnosti požadavku bytového družstva (vedlejšího účastníka) na úhradu částky 10 000 Kč jako nákladů vzniklých vedlejšímu účastníku v souvislosti s převodem členských práv a povinností a stran její jedné poloviny vyhověl žalobě stěžovatele a uložil vedlejšímu účastníkovi jednu polovinu této částky (připadající na stěžovatele) stěžovateli uhradit (vrátit). Stran druhé poloviny žalobu zamítl s tím, že se jedná o platbu provedenou stěžovatelem (nabyvatelem) za převodce, pročež platba náleží převodci a krajský soud o ní nemohl rozhodnout, neboť se jednalo o nárok jiné osoby, která nebyla účastníkem řízení. Vztahy mezi stěžovatelem a převodcem pak jsou podle krajského soudu jejich interní záležitostí. Detailnější rozbor svého právního názoru stran toho, že stěžovatel předmětnou částku 5 000 Kč uhradil za převodce (pročež stěžovatel není dle krajského soudu k vymáhání této částky aktivně legitimován), však v odůvodnění svého rozhodnutí nepředložil a neuvedl též, jak tvrdí stěžovatel, z jakých důkazů popsaný závěr učinil. Krajský soud se nijak nezabýval otázkou vztahů mezi stěžovatelem a převodcem, a to přes to, že dle obsahu spisu převodce úhradu této částky odmítal, a že tato částka byla po stěžovateli a převodci požadována neoprávněně.

Ústavní soud konstatoval, že pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje jakákoli úvaha krajského soudu v tom směru, proč se v případě předmětné částky 5 000 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, jedná o platbu převodce, a nikoli stěžovatele, trpí toto rozhodnutí vadou nedostatku odůvodnění, která vedla k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a v důsledku toho též k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil výrok II a navazující nákladový výrok III rozsudku krajského soudu, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3467/14 ze dne 3. 2. 2015

N 24/76 SbNU 341

Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí (přezkum smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 3. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3467/14 ve věci ústavní stížnosti Václava Mrázka, zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, směřující proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 Cm 116/2012-123 ze dne 14. srpna 2014, jímž byla částečně zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 10 000, kterou požadoval po vedlejším účastníkovi z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s převodem členských práv a povinností, za účasti Bytového družstva Podlesí, se sídlem ve Zlíně, nám. Míru 12, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 Cm 116/2012-123 ze dne 14. srpna 2014 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva stěžovatele na ochranu majetku zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 Cm 116/2012-123 ze dne 14. srpna 2014 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí.

2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka vzniklého zaplacením žalované částky stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi bez právního důvodu v souvislosti s převodem práv a povinností spojených s členstvím ve vedlejším účastníkovi z Ing. Štěpaníka jako převodce tohoto členství (dále jen "převodce") na stěžovatele. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 1 Cm 116/2012-69 ze dne 7. února 2013 žalobu zamítl. Vysvětlil, že stěžovatel předložil vedlejšímu účastníkovi smlouvu o převodu členských práv a povinností, která byla neplatná z důvodu absence údaje, zda se jedná o úplatný nebo bezúplatný převod, a proto náklady, které vedlejší účastník uhradil za posouzení platnosti této smlouvy ve výši 13 000 Kč advokátce Mgr. Markétě Vojtáškové na základě faktury č. 10121 ze dne 11. května 2010, byly vynaloženy účelně, neboť po vedlejším účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby hradil veškeré náklady vzniklé předložením neplatné smlouvy stěžovatelem.

3. Na základě ústavní stížnosti stěžovatele rozsudek krajského soudu č. j. 1 Cm 116/2012-69 ze dne 7. února 2013 Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1457/13 ze dne 11. března 2014 [(N 31/72 SbNU 365) - dále jen "předmětný nález"] zrušil. Uvedl mimo jiné, že tento rozsudek je založen jak na skutkovém závěru, který nevyplývá z provedených důkazů, tak na nesprávném právním posouzení, jehož odůvodnění nadto pro svou kusost činí napadené rozhodnutí v této části stěží přezkoumatelným. Krajský soud totiž podle Ústavního soudu částku ve výši 10 000 Kč, kterou stěžovatel zaplatil vedlejšímu účastníkovi a jejíhož vydání se domáhal, kvalifikoval jako náklady vynaložené v souvislosti s předložením neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností, jejichž hrazení nelze po vedlejším účastníkovi spravedlivě požadovat, avšak detailnější rozbor svého právního názoru v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepředložil. Dále uvedl, že pokud se vedlejší účastník rozhodne požadovat po převodci a nabyvateli členských práv a povinnosti náklady vynaložené na posouzení smlouvy o jejich převodu, nemůže se splnění této povinnosti domáhat bez jakékoli zákonné či smluvní opory, přičemž v projednávané věci taková opora neexistuje, když zákonná opora pro tento požadavek není, stanovy vedlejšího účastníka žádné relevantní ustanovení neobsahují a uzavření dohody se stěžovatelem také prokázáno nebylo. Ústavní soud uzavřel, že zaplacení nákladů bylo po stěžovateli žádáno na základě pozdějšího a nepředvídatelného usnesení družstva ze dne 23. března 2010, tedy nepřípustným způsobem.

4. Po zrušení rozsudku krajského soudu č. j. 1 Cm 116/2012-69 ze dne 7. února 2013 Ústavním soudem znovu rozhodl krajský soud rozsudkem č. j. 1 Cm 116/2012-123 ze dne 14. srpna 2014 tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 5 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), že žaloba na zaplacení zbývající částky 5 000 Kč (dále též jen "předmětná částka") s příslušenstvím se zamítá (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud vyšel z názoru Ústavního soudu o neoprávněnosti požadavku vedlejšího účastníka na úhradu částky 10 000 Kč jako nákladů vzniklých vedlejšímu účastníku v souvislosti s převodem členských práv a povinností na stěžovatele. Z obsahu spisu a ze shodných tvrzení účastníků krajský soud podle odůvodnění tohoto jeho rozhodnutí zjistil, že stěžovatel zaplatil částku 10 000 Kč na základě usnesení představenstva vedlejšího účastníka ze dne 23. března 2010, přičemž tato částka se sestávala ze dvou částí po 5 000 Kč, z nichž jednu byl povinen uhradit stěžovatel (jako nabyvatel členství ve vedlejším účastníkovi) a druhou byl povinen uhradit převodce. Z přípisu vedlejšího účastníka zaslaného stěžovateli dále krajský soud zjistil, že vedlejší účastník vyzval stěžovatele k úhradě částky 5 000 Kč za náklady v souvislosti s předložením smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 29. ledna 2010 na základě usnesení představenstva vedlejšího účastníka ze dne 23. března 2010. Krajský soud má dále podle odůvodnění předmětného rozhodnutí za prokázané z obsahu spisu a ze shodných tvrzení účastníků, že na základě usnesení vedlejšího účastníka ze dne 23. března 2010 stěžovatel zaplatil vedlejšímu účastníkovi částku 10 000 Kč za náklady vzniklé v souvislosti s převodem jeho členských práv a povinností ve vedlejším účastníkovi z převodce na stěžovatele. Krajský soud uvedl, že stěžovatel zaplatil za svou osobu částku 5 000 Kč a částku ve výši 5 000 Kč zaplatil za jinou osobu, přičemž v této druhé části nebyl stěžovatel aktivně legitimován k podání žaloby, a proto krajský soud nemohl jeho nároku přisvědčit. Vedlejší účastník podle krajského soudu požadoval po stěžovateli pouze částku 5 000 Kč a z toho důvodu, že stěžovatel zaplatil i další částku 5 000 Kč za jinou osobu, tj. za převodce, mu nesvědčí nárok na přiznání této druhé částky. Vztahy mezi stěžovatelem a převodcem jsou podle soudu jejich interní záležitostí a soud by přiznáním předmětné částky stěžovateli, která však náleží převodci, rozhodl o nároku jiné osoby, která není účastníkem tohoto řízení.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že pochybení krajského soudu, pro něž stěžovatel projednávanou ústavní stížnost podal, jsou stejná jako pochybení předchozí, pro která bylo jeho rozhodnutí Ústavním soudem zrušeno, a závěry předmětného nálezu o tom, že rozhodnutí krajského soudu je založeno jak na skutkovém závěru, který nevyplývá z provedených důkazů, tak také na nesprávném právním posouzení, a o tom, že odůvodnění tohoto rozhodnutí pro svou kusost činí toto rozhodnutí v této části stěží přezkoumatelným, činí stěžovatel obsahem své ústavní stížnosti, neboť krajský soud podle stěžovatele tyto závěry v záhlaví citovaným rozhodnutím nerespektoval a s věcí se náležitě nevypořádal.

6. Krajský soud podle stěžovatele neuvádí, z jakých důkazů zjistil popsaný skutkový závěr o tom, že stěžovatel zaplatil vedlejšímu účastníkovi částku 5 000 Kč za jinou osobu - převodce. Stěžovatel tvrdí, že takový skutkový závěr není náležitě odůvodněn, nevyplývá z provedeného dokazování, je naopak v rozporu s provedenými důkazy, a ústavní stížností napadené rozhodnutí je tedy zatíženo stejnými vadami, pro něž již Ústavní soud v dané věci musel nálezem činnost krajského soudu usměrňovat.

7. Stěžovatel ve stručnosti rekapituluje, že vedlejší účastník neměl právo uložit stěžovateli či jiné osobě bez zákonné či smluvní opory uhradit náklady vynaložené na posouzení smlouvy o převodu členských práv a povinností a že krajský soud nijak blíže nezkoumal naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu na straně stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že v řízení prokázal, že vlastním jménem vložil dne 6. dubna 2010 částku 10 000 Kč na účet vedlejšího účastníka a že tuto částku dopisem ze dne 6. května 2011 žádal vydat jako bezdůvodné obohacení zpět svým jménem. Z žádného z relevantních důkazů provedených v řízení před krajským soudem nemůže podle stěžovatele vyplynout, že by převodce platil částku 5 000 Kč ve prospěch vedlejšího účastníka společnou platbou se stěžovatelem ze dne 6. dubna 2010. Jestliže krajský soud přesto takový závěr učinil, pak se podle stěžovatele dopustil k tíži stěžovatele shora popsaných chyb a zásahu do práv stěžovatele.

III.

8. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka řízení.

9. Krajský soud zaslal vyjádření prostřednictvím samosoudce JUDr. Martina Fišera. Uvedl, že právní názor soudu je obsažen v odůvodnění rozsudku, do jehož výroků II a III byla podána ústavní stížnost, a že na toto odůvodnění proto plně odkazuje.

10. Vedlejší účastník vyjádření k ústavní stížnosti nezaslal.

11. Vyjádření krajského soudu nezasílal Ústavní soud k replice stěžovateli, neboť nepřineslo ve věci ničeho nového.

12. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání neočekával další objasnění věci a neprováděl dokazování.

IV.

13. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví uvedená a ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

15. S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. června 2001 (U 22/22 SbNU 387), sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. března 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí Ústavního soudu v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopný založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. srpna 1998).

16. Těmto východiskům koresponduje i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud opakovaně též zdůraznil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. června 2008 a další rozhodnutí v něm citovaná), např. v případě, že by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí by vůbec neodůvodnily, nebo by se takové odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. O tom, že taková, byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně projednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. března 2009 (N 59/52 SbNU 583) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. září 2010 (N 184/58 SbNU 613)].

17. Taková situace nastala i v projednávané věci, poněvadž rozhodnutí krajského soudu je založeno na závěru, který nevyplývá z provedených důkazů a jeho nedostatečné odůvodnění činí napadené rozhodnutí stěží přezkoumatelným. Uvedené vady napadeného rozhodnutí jsou natolik markantní, že dosahují ústavněprávní roviny.

18. Krajský soud vyšel z názoru Ústavního soudu o neoprávněnosti požadavku vedlejšího účastníka na úhradu částky 10 000 Kč jako nákladů vzniklých vedlejšímu účastníku v souvislosti s převodem členských práv a povinností ve vedlejším účastníkovi z převodce na nabyvatele, stran její jedné poloviny vyhověl žalobě stěžovatele a uložil vedlejšímu účastníkovi jednu polovinu této částky (připadající na stěžovatele) stěžovateli uhradit (vrátit). Stran druhé poloviny žalobu zamítl s tím, že se jedná o platbu provedenou za převodce, pročež platba náleží převodci a krajský soud o ní nemohl rozhodnout, neboť se jednalo o nárok jiné osoby, která nebyla účastníkem řízení. Vztahy mezi stěžovatelem a převodcem pak jsou podle krajského soudu jejich interní záležitostí. To, že se jednalo o platbu učiněnou za převodce, dovodil krajský soud patrně z usnesení vedlejšího účastníka, jímž byla po stěžovateli a převodci (neoprávněně) požadována platba částky ve výši 10 000 Kč, a z přípisu, kterým vedlejší účastník vyzval stěžovatele k úhradě (pouze) částky 5 000 Kč.

19. Krajský soud předmětnou částku ve výši 5 000 Kč, ohledně které ústavní stížností napadeným výrokem II svého rozhodnutí žalobu stěžovatele zamítl, považoval za jednu polovinu nákladů vzniklých vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s převodem členských práv a povinností ve vedlejším účastníkovi, kterou zaplatil na základě usnesení představenstva vedlejšího účastníka ze dne 23. března 2010 za převodce stěžovatel, a to platbou ve výši 10 000 Kč ze dne 6. dubna 2010 na účet vedlejšího účastníka. Detailnější rozbor svého právního názoru stran toho, že stěžovatel předmětnou částku 5 000 Kč uhradil za převodce (pročež stěžovatel není dle krajského soudu k vymáhání této částky aktivně legitimován), však v odůvodnění svého rozhodnutí nepředložil a neuvedl též, jak tvrdí stěžovatel, z jakých důkazů popsaný závěr učinil.

20. Krajskýsoud se nijak nezabýval otázkou vztahů mezi stěžovatelem a převodcem, a to přesto, že dle obsahu spisu převodce úhradu této částky odmítal a že tato částka byla po stěžovateli a převodci požadována neoprávněně. Podle náhledu Ústavního soudu nemůže bez prokázání případného vztahu (dohody) stran předmětné částky 5 000 Kč mezi stěžovatelem a převodcem (pro kterou není ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a převodcem právní důvod), být tato platba kvalifikována jako platba převodce. Pokud ohledně této částky žádná domluva mezi stěžovatelem a převodcem o tom, že tuto částku za převodce stěžovatel uhradí, neexistovala, resp. existenci takovéto dohody krajský soud nezjistil, nevyplývá podle náhledu Ústavního soudu z provedeného dokazování závěr, že se jednalo o platbu převodce, a tento nijak blíže odůvodněný závěr je projevem libovůle soudu, když pro něj a pro existenci vztahu ohledně této částky mezi stěžovatelem a převodcem neexistuje relevantní opora. Tou by mohly být vedle eventuální dohody případně též stanovy či vnitřní předpis vedlejšího účastníka nebo relevantní zákonné ustanovení (o čemž však krajský soud ničeho neuvádí), avšak rozhodně jí podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže být (pouze) vůči oběma uvedeným účastníkům neoprávněný požadavek obsažený v usnesení představenstva vedlejšího účastníka a výzva k úhradě jedné poloviny této částky zaslaná vedlejším účastníkem stěžovateli. Navíc ani to, že právě z těchto (prokázaných) skutečností krajský soud uvedený závěr učinil, není z odůvodnění jeho rozhodnutí jasně zřejmé.

21. Jestliže pak v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí absentuje jakákoli úvaha v tom směru, proč se v případě předmětné částky 5 000 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, jedná o platbu převodce, nikoli stěžovatele, trpí toto rozhodnutí i vadou nedostatku odůvodnění.

22. Lze tedy shrnout, že krajskýsoud ústavní stížností napadeným výrokem II rozsudku č. j. 1 Cm 116/2012-123 ze dne 14. srpna 2014, v němž se nedostatečně zabýval otázkou, zda se v případě předmětné částky jednalo o platbu stěžovatele či platbu převodce, a svůj závěr o tom, že se jednalo o platbu převodce, dostatečně neodůvodnil, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i stěžovatelovo vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.

23. Z výše uvedených důvodů tak shledal Ústavnísoud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadený výrok II rozhodnutí krajského soudu č. j. 1 Cm 116/2012-123 ze dne 14. srpna 2014 stejně jako na něm závislý nákladový výrok III téhož rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru